Covidárium

Vážení přátelé,

sice už éra covidismu pomalu bere za své, ale letošní partičkový termín se neobejde bez drobné zmínky o tomto tématu, které způsobovalo tolik vášní, než se strejda Vladimír rozhodl pro svůj životní gambl a mediální prostor tak zaplnily příspěvky podobné inzercím na ubytování single Ukrajinky za úklid a vaření.

Těsně před mým odjezdem jsem v období hrozby nukleárního holocaustu, bezprecedentních cen dieselu a nafty a uprostřed vyzvedávání draků, lyžáků a pár drobností v Makru, obdržel informaci, že v místě komunitního bydlení na chatě Osebu propuklo lokální ohnisko nemoci Covid-19 a zvažoval jsem tedy, jestli se po vydrancování peněženky při placení za pohonné hmoty hodlám ještě promořit touto zákeřnou nemocí. Paradoxní na tom celém je, že po úporné dvouleté snaze vstupu tohoto ošklivého viru do centra snowkitingu zamezit, si ten parchant cestu našel, nebral si servítky a pokosil osazenstvo dvou chat. Jelikož jsem ale povaha dobrodružná, nenechal jsem se tímto potenciálním diskomfortem odradit, Reného jsem ponechal v blízkosti protiatomového krytu ve stanici Bořislavka a vyrazil jsem v úterý v pozdním odpoledni na cestu - ještě posbíral cestou jednoho draka, lyžáky a deset kilo cibule, a líným pražským provozem jsem se prokličkoval až na nechvalně známou dálnici D8.

Na cestě se oproti některým předchozím výpravám nestalo vůbec nic zajímavého, za zmínku snad jen stojí úplná absence jakékoliv hraniční kontroly a to včetně té švédsko-norské přes mořskou úžinu Svinesund. Mohl jsem tentokrát místo sixpacku zakysaný smetany převézt libovolný množství alkoholu, ale kdo to mohl tušit, že jo. Do Ustaosetu jsem dorazil šťastný, že to mám za sebou, po čtyřech hamburgrech, třech hot-dogách, dvou litrech šumivého nápoje s vysokým obsahem kofeinu a 26ti hodinách na cestě.

Na chatě Osebu mě přivítala apokalyptická scéna prázdného prostoru, kde vzduch byl prosycen tušením probíhající zdravotnické tragédie, kterou umocní sporadické zakašlání odkudsi ze zavřených komnat a proběhnuvší silueta nakaženého člověka v roušce. Po krátkém zdvořilostním přivítání se s osazensvem Covidária upadám do komatu na sedačce a poslední co mě napadne je, jakou bude mít varianta Omikron inkubační dobu..

Nástup infekce byl rychlý, ani ne po 24 hodinách jsem zjistil, že postrádám chuť a nedělá mi problém kombinovat rum, Pecanovu meducínu, becherovku, víno a pivo. U večeře probíráme zdařilé pojezdy po Skiftessjøenu alias Šiš-kebabu a připadám si maličko méněcenný, jelikož jsem si nepřipravil žádnou logovací apku, abych se mohl prsit svými jezdeckými výkony. Následující den již za přítomnosti Pekka stále za absence čichu a chuti aktivuji v hodinkách aplikaci Samsung Health a na večerním debriefingu osazenstvo covidária šokuji odježděnými padesáti kilometry za necelou hodinu a na pomezí teorie relativity už je reportovaná maximální rychlost na úrovni 35 km/h. Netuším, kde inženýři v Koreji udělali chybu, ale prozatím ještě Kekrta nenechám předělávat výukové programy na kite a vyzkouším jiný logger. 

Páteční večer pojímám jako poslední před vypuknutím akutní fáze nemoci a moje čichová a chuťová indispozice mi umožňuje kombinovat veškerý dostupný alkohol bez jakýchkoliv výčitek a zpoza opilecké mlhy registruji zrození plánu na výpravu do osady Finse, odbýváme partii Smallworldu, Bangu a oblíbeného Blafuňku, večeře kuchtičky Katky je podle ostatních výborná, já můžu posoudit jen to, že jídlo je teplé. Ulehám na své lože a obávám se rána..

Navzdory všem epidemiologickým předpokladům se probouzím do krásného sobotního rána v plné kondici a s funkčními všemi smysly. Právě spolu se mnou zažíváte zrození termínu "jednodenní covid". Předpověď na vítr je stejně jako předchozí dny nadmíru výtečná a po nutričně vyvážené snídani vyrážíme na spot. Nyní bych se rád pověnoval dalšímu specifickému žánru, který provází naše snowkajtové výlety a to je cizelování strategie odkud kam kdo s kým a na jak dlouho pojede. Jednotlivé aspekty jsou navzájem těsně provázané a vyznat se ve všech implikacích bývá náročné - první lámání chleba je vždy volba místa, kam se pojede. S tím souvisí kdo pojede v jakém autě. Do toho se dále promítají interpersonální vztahy. A kde je zrovna naskládaná výbava jednotlivého kajtera. A jestli chce dotyčný jezdit jenom chvilku nebo co to dá až do setmění. A jestli bude foukat dost a ze správného směru. A aby byl dobrý sníh. A svítilo sluníčko. Parkoviště aby mělo přiměřený komfort. Aby se na startu nemotalo moc lidí. Když tohle všechno zamícháte, nějak se do aut naskládáte, přežijete všechny dramata, včetně dojemných roztržení manželských dvojic, vyrazíte a stále nemáte vyhráno. Kupříkladu vám během cesty dojde, že jste nechali helmu v jiném autě. Dojedete na spot a jak známo, náhorní plošina Hardangervidda je protnutá silnicí číslo 7 a když někde zastavíte, nahodit draka můžete buď na pravé nebo na levé straně. A když už vyberete stranu, máte zase na výběr, jestli budete stoupat směr Dyranut nebo klesat směr Ørteren. Z takové nekonečné skrumáže možností se vám notně zatočí hlava a je nabíledni, že původně homogenní molekula se rozloží na atomy. Nepřekvapí ani to, když se po detailně naplánovaném výletu na Skuleviku rozpojená molekula opět spojí na Dyranutu. Podobná úskalí přináší i závěr kajtovací session, kdy se atomární skupiny musí opět seskupit do připravených vozidel a podle zákona zachování dopravních prostředků na Hardě, když něčím přijedete, musíte něčím i odjet. A i když začnete na jednom spotu, jednomu se jezdit už nechce, druhému se chce jezdit pořád, třetímu už to nejde, ale po hodinovém čekání chytne druhou mízu a znovu nahodí draka a dva další odjedou někam do hajzlu a naberte si nás. Liší se i představy o tom, kdo jak daleko je schopný za určitou časovou jednotku dojet, sbírací řidič pak čelí vtíravým poznámkám typu "Takhle daleko v životě nemohli dojet" nebo "to si je musel určitě někde přehlídnout".

Nerad bych ale pod nánosem této běžné operativy vyvolal dojem, že by to snad nestálo za to - právě naopak. Myslím si, že hovořím za celou letošní sestavu, že tu právě zažíváme výjimečně optimální podmínky pro kajtování, kdy zatím nepřišel den, kdy by se nedalo jezdit, draka nahodit a brutálně pojezdit.

Partičkový termín se překulil do svojí druhé poloviny, s pár harcovníky jsme se se slzou v oku už museli rozloučit (Pekk tedy se slzami radosti, že má konečně k dispozici nechrápací pokoj), nicméně ponechme si ještě prostor do dalšího příspěvku pro rozebrání nezbytných komponent každého kajtovacího výletu - hovory v sauně, již legendární blafuňk, při kterém nás Monika všechny strašně zřídila, rozmotávání šňůr, shopping v Geilu a další..

Váš oddaný

Historik