Plody moří

Fajn Jupí Krásný Nejlepší Nádherný
Jestli se ptáš co, nebo kdo, tak jsem to Ty

Vážení přátelé hoblování severských sněhů,

po čase se vám opět hlásí historik. Začneme omluvou, jelikož stále dlužím dva články z dubnového turnusu, ale zatím nebyla příhodná atmosféra rozpracované texty dopsat. Nechce se mi zabrušovat, abych se pak nemusel vybrušovat, zkrátka buď to někdy dopíšu nebo ne, nechme tedy uplynulé zážitky dále uzrávat a teď si pojďme pohovořit o zkušenostech zcela nových a aktuálních.

Jak jste se možná již dovtípili, ocitli jsme se znovu přímo v epicentru. Účel nynějšího výletu v "předtermínu" je zavézt první dávku zásob na základnu v Ustaosetu pro nadcházející sezonu a neméně podstatný podúkol převézt automobil tovární značky Volkswagen, model Passat combi, rok výroby 2002, legendární to vůz, který mnoho prožil.
Jak už to tak u našich výletů bývá, začali jsme tradičně zmatky s termínem odjezdu a složení jednotlivých posádek. Naše karavana se totiž sestávala z již jmenovaného osobního vozu a dodávky Ford Transit, která jela samostatně. Původně vybraný termín nevyhovoval Tomovi, tudíž došlo k přebookingu trajektu, aby pak stejně Tom dostal v den odjezdu nezřídka fatální ryze mužskou infekci*, tudíž jsme jeli s Reném sami.
Vyrážíme úderem půlnoci, pozitivně naladěni a s velkými očekáváními nových dobrodružství, které jsou před námi. Projíždíme nejdražším tunelovým komplexem, který byl v našem hlavním městě kdy zkonstruován a uháníme dálnicí D8 směr Bundesrepublik Deutschland. Probíráme rozličná témata, od obecně společensko-politických až po ty exaktní technické, když se ozve nečekaný zvuk, někde z oblasti střechy. Opouštíme tedy dálnicí na nejbližším výjezdu a máme oba ustarané výrazy, kolik jsme toho ze střešního boxu poztráceli na vozovku a jak to budeme hledat ve tmě tmoucí, jež panovala všude kolem. Po zběžném ohledání střechy nepozorujeme nic mimořádného, sice se nám trošku nezdá, jakou má box "vůli" a po přitažení šroubů na nosičích vyrážíme dále. Najíždíme zpět na dálnici, ale netrvá to dlouho, a zvuk se objevuje znovu. Volíme riskantní zastavení na krajnici a v projevu čistého zoufalství kontrolujeme podvozek a nade vší pochybnost odhalujeme původce toho hrozného hluku.

Jelikož jsme oba dva odborníci na konstrukci motorových vozidel, tak se lehce shodneme na tom, že nám visí kus plechu z olejové vany. Pokoušíme se o provizorní opravu a zkoušíme odstávající kus podvozku přimáčknout co nejvíce do původní polohy, což se daří a vyrážíme dále. Nicméně jsme podcenili vliv aerodynamických sil, jež působí nerozdílně na všechny části vozidla a náš kus plechu se neomylně vrací do polohy, již jsme nazvali "pluh" a znovu šmirglujeme povrch dálnice D8. Pokoušíme se o další provizorní opravu, jenže výsledek je čím dál tím stejný. Voláme tedy vedoucího výpravy Kekerta, abychom ho informovali o situaci a poradili se co dále, ale příliš jsme ho nočním telefonátem nepotěšili, zvláště když před pár hodinami založil několik tabletek na spaní. Horečně se tedy snažíme vymyslet co dál a jediné, co vymyslíme, je za příšerného hluku sjet z dálnice a vydat se na nejbližší benzinovou pumpu směr Kralupy nad Vltavou. Dáváme si čas na podrobnější ohledání podvozku a zpřesňujeme náš původní kvalifikovaný odhad, že se jedná o olejovou vanu - tlustá roura vedoucí do zadní části vozu je totiž nepochybným důkazem, že se jedná o výfuk. Spějeme k závěru, že se zrezlého plandajícího železa musíme zbavit a vymýšlíme jak. Prostou lidskou silou to nepůjde, veskrze rzí prohnilý plech v zadní části překvapivě pevně drží a nechce se pustit. Vstupuji do prodejny čerpací stanice a ze sortimentu vybírám kleště, tzv. kombinačky. Chvíli jsem uvažoval i o kuchyňských nůžkách, ale to byla opravdu bláhovost. René se heroicky vrhá pod auto a snaží se s novým nástrojem něco vymyslet, ale všechno je to darmopokus, i když nám obsluha ochotně nabídne kladivo. Napadají nás různé extrémní nápady, jak se toho posranýho plechu zbavit, z repertoáru volím například opakované najíždění a sjíždění zadní nápravou na patník nebo... no z ohleduplnosti k majiteli vozidla prostě jen dodejme, že plech stále drží.
Naše situace začíná být bezvýchodná, René navrhuje "doplužit" do Prahy a něco s autem vymyslet ráno. Já se tomu bráním, protože ten kravál, který naše auto vyluzuje je opravdu příšerný, ale jelikož lepší nápad nemám, což mi ta huba nevymáchaná, co sedí za volantem, neopomene zdůraznit, tak kapituluji a vydáváme se na spanilou cestu přes Kralupy. Stavíme u další benzínky, ale přítomné ženy za pultem jsou nám schopny poskytnout jen obligátní kuchyňské nůžky. Až tedy budete nutně ve dvě ráno potřebovat něco ustřihnout, tak hledejte nejbližší pumpu, je to sichr a můžete stříhat pupeční, prádelní a další šňůry, ale odstávající plech z podvozku Passatu s tím nevyřešíte. Pokračujeme dál a vyhlížíme hlídku místní policie, která náš plužící špacír milosrdně ukončí, ale na potvoru nikoho nepotkáváme. Zastavujeme u třetí benzínky, René mě rezignovaně sleduje z auta, jak se prohrabuju regály a hledám... NŮŽKY NA PLECH!! Nemůžu tomu pořád uvěřit, že jsem je našel a cítím velkou úlevu, jelikož už jsem vyčerpal všechna synonyma na čerpací stanici. René nedůvěřivě sleduje, jaké nářadí mu nesu tentokrát, nicméně několika přesnými střihy hlásíme vítězství a pluh je dole.
Nyní máte možnost nástroj a pluh spatřit.

Jak už to tak v životě bývá, po každém velikém vítězství a troše té euforie přichází vystřízlivění. Celou operací jsme totiž ztratili několik hodin a tím pádem nestíháme trajekt v Hirtshals. Operativně tedy kupujeme trajekt Rostock - Trelleborg a pokračujeme po původní trase na Berlín.

Pojďme si hrát, pane admirál, 
nekonečno nekonečněkrát 
krát krát krát krát krát.

Berlín je atmosférické město s pohnutou historií, ale veškerá naše pozornost je upřena na zvuky, jež vydává náš stroj. Po právě prodělané zkušenosti je totiž každý šramot podezřelý a René projíždí Berlínem v totálním stresu na pokraji nervového zhroucení, jelikož od převodovky a přední nápravy se ozývá intenzivní zvuk, který René pojmenuje jako "zápis na plotnu harddisku". Po opětovné nabrání cestovní rychlosti na dálnici za hranicí města se situace stabilizuje, Reného krevní tlak se dostává do normálních hodnot a vcelku v poklidu pokračujeme do přístavu Rostock. René hlásí Kekrtovi, že si během servisního zásahu na autě zašpinil tričko "Science. It works, bitches.".

Naloďujeme se na loď jménem "Huckleberry Finn" a v lodní restauraci proběhne první dietní chyba. René objednává kávu a zatouží po návštěvě kuřárny. Tam relaxujeme a stále vstřebáváme zážitky z první části naší cesty, v tu si k nám přisedne kamioňák a začíná konverzaci "Ahoj chlapi". René pohotově přechází do kamioňáckého módu a dozvídáme se, že kolega kamioňák jede "z vršku" a složil "u Kellera" a má "zesranej víkend". Těžko se vyrovnává s faktem, že cestujeme v jednom kamionu ve dvou a při dotazu na dřeň, tedy jestli s sebou vezeme "sedmiřetízkáč", René odvrací direkt tím, že se o tom nechce bavit. S kamioňákem se loučíme a necháváme ho přemýšlet o změně zaměstnavatele, aby taky nejezdil sám.

Filét, Suprh. 
four, jedna, three, dva, two, tři, one, čtyři, zero, pět, minus one, mínus jedna?

Čerstvě vyspinkaní vstáváme v půl třetí odpoledne a pokračujeme směr Göteborg.
Švédsko je nádherná země s překrásnou přírodou, ale přes silný déšť není vidět dál jak na 20 metrů, ale ono to je jedno, stejně máme všechny smysly připoutány k poslouchání všech nepřirozených zvuků našeho vozidla. Zastavujeme na čerpačce (no, tak přece jenom..), nabíráme naftu a dochází k druhé dietní chybě u Mc Donald's. Cesta pěkně ubíhá, když nenadále auta před námi prudce zpomalují a dostáváme se tedy do první nefalšované Stau**.

Jenže tenhle druh byl zákeřný v tom, že auta před námi s nehýbala kupředu. Na silnici uprostřed čarokrásných švédských lesů, které stejně nemůžeme obdivovat, protože se mezitím setmělo, a i kdyby nebyla tma, tak byla stejně mlha a nebylo by nic vidět, uhybáme několika sanitním vozům a ani né za půl druhou hodinu se pomalu rozjíždíme. Míjíme apokalyptickou dopravní nehodu, kde ještě dohořívají zbytky výstražného trojúhelníku - snažíme se ten výjev co nejdřív vymazat z paměti a pokračujeme dál.
Můžeme tedy konstatovat, že do této chvíle měl náš výlet naprosto vše: napětí, akci, zvraty i zábavu a tak dychtivě očekáváme hraniční přechod do Norska a jsme odhodláni podrobit se důkladné celní prohlídce všech našich otvorů, kde lze něco pašovat, protože teprve potom bude naše zkušenost opravdu kompletní. K našemu velkému překvapení ale hranici projíždíme bez zahlédnutí jediného celníka rychlostí 80 km/h, s intenzivním zápisem do harddisku na přední nápravě. Projíždíme magickou norskou zasněženou krajinou, která nám je ale uplně u prdele, protože už konečně chceme dojet do cíle. Při životě nás udržuje jedině vymýšlení toho, za jaký trám zavěsíme Tomíka, nynějšího správce chaty v Ustaosetu, jak ho ukotvíme a jaký tvar análního kolíku by mu nejlépe slušel, jelikož nás po čas cesty trápil dotazy, kdy mu vyklidíme a přenecháme Passata, aby si s ním mohl zajet na výlet do Geila, asi za holkama.

Vlllny moří, loďstva lidí 
v jediný lodi. 
Plody moří, s láskou tvoří 
Frutti di mare!***

Po 28 hodinách na cestě konečně přijíždíme k chatě, prožíváme romantickou chvilku při pohledu na noční oblohu a ve 4 hodiny jdeme konečně spát.
Kekrt nám jako odměnu za zdárné dokončení úkolu přiváží láhev epesní jabkovice a chata nás zahrnuje svým tradičním luxusem: vydatné snídaně, gurmánské večeře, bohatý večerní program s extrémními výkyvy teplot a blízkými setkáními animálních druhů.
Jo taky jsme trošku kajtovali, René si zkusil otcovskou roli, dozvěděli jsme se, že u státnic se zkouší z věcí, které se na škole učí v předchozích letech a mnoho dalších poznatků, které můžeme ihned aplikovat po návratu na pracoviště.

Těším se na další expedice na planetu Snowkiting, doufám, že se tu s vámi se všemi zase potkáme. A když né v Norsku, tak doražte 20. prosince do Brna na Bertíka!

Jedině váš,
Cherok
oddaný historik dálkových výprav prověřenými vozy po severní Evropě

* rýmička
** německy "nával", "vzedmutí", nebo také "kongesce", "dopravní zácpa"
*** https://www.youtube.com/watch?v=tLN3cZbFBxg

P.S.: Z Tomíka se nakonec vyloupnul poměrně sympatický mladík, který nechtěl jenom tak na výlet do Geila za holkama, ale pro cement, takže z análního kolíku jsme radši vyrobili skládací hůlky na skialpy

Norská přírodní vodka

Vážení přátelé zimního sportování,

především bych vám rád poděkoval za trpělivost při čekání na další příspěvek. Náš pobyt se překulil do druhého turnusu, kde jsme se museli vyrovnat s některými odhláškami (viď Martine), ale nedá se nic dělat, pracovní povinnosti jsou důležité a kola kapitalismu se musí otáčet sníh nesníh.

Co tak ve zkratce říci k dosavadnímu průběhu. V první řadě se musím omluvit Ivošovi, jelikož jsem nemohl předpokládat, že se k nám ještě vrátí a už vůbec jsem nemohl tušit, že bude mít s sebou plnou náruč vína z Itálie a Makedonie:

Co se týká ježdění, různí členové naší výpravy vykonaly různé odvážné pokusy o kajtování, nejhodnotnějším dnem z tohoto pohledu byla sobota, kdy jsem si sice zapomněl pustit logger, ale i tak jsem jemně obrousil jezero Orteren a vytočil nový topspeed 50 km/h (jaj!). Kali a Adam toho najezdili o dost víc, když nemuseli tradičně rozmotávat hodinu uzly na lajnách - taková moje tradice, kterou přejímá i nováček Mára, který byl tak dlouho nespokojený s vyvázáním svého draka, až přestal foukat vítr a jeli jsme domů.

V sobotu a neděli nás také postupně opustilo několik kádrů, jmenovitě Tom, Pekk, Adam, Jolanda, Luboš a Kali. Naproti tomu byla naše posádka doplněna o početnou rodinu Milanovců, kterých je hned plná chalupa a počtem nezletilců již připomínáme dětský domov.

Po návratu delegace, která zamávala na cestu odletivším na Oslo Lufthavn se strhl neočekávaný dýchánek, během kterého jsme zapomněli jít spát a trošku jsme si rozhodili termoregulaci:

Kekert byl konfrotován se svým synem v né uplně ideální formě, Ivo chvilku vstřebával fakt, že jsme si opravdu nepřivstali na Big Day, Dagi po hodině konečně dojedla svojí cereální snídani a nenápadně jsme se vytratili do postelí. 

Na závěr přikládám sestřih velmi žádané reklamní kampaně na přirodní norskou vodku Kalinka, kterou se nám nepovedlo natočit podle ne zas tak komplikovaného scénáře ani na 160 pokus. Sestřih z natáčení naleznete níže.

Zítrá nás čeká Den, kvůli kterému jsme přijeli. Dneska od rána sněží a zítra má vyjít ideální vítr a počasí, tak bychom se snad mohli konečně dočkat nějaké seriozní reportáže ze snowkitingové expedice. 

Zdar a sílu,

Cherok, historik VIII. sněžné bio snowkite výpravy

Hodně budeš někde

Lidi co ste v obýváku nebo na sedačce,

Dobrý večer.

Nečekejte, až vyhasnete!

I von pánbůh se vám odvděčí. Chodila jsem s mojí maminkou z vesnici do vesnici. Žijeme z huby do huby. Všechno se to bouří. Vy máte dobrý nemáte nic?

Váš rod je prokletej. V tý rodině vidim velký máte chaus. Váš manžel hraje automaty. To je zlá nemoc todleto. Dohlídněte na vaši dcéru ať nedělá takový kopičiny. Bylo to hodně zakázaný. Ste všechno  vykolejenovaná. Tady vidím velký špatný.

Ale ze sraček můžete vytáhnout se. Tvoje budoucnost míří hodně vysoko! Ukažte svoje světlo.

Jáj bože můj! Jáj bože můj hoď tam tu sůl na někoho tam z okna! Jáj chudák, i ten špatnej člověk na každýho spadne. Protože tady vidim boží oko.

Haló!

Spadlo to.

Nejezdim támhle na Moarolku. Pro mě je málo tisíc korun. Hodně si trpěl a hodně si hladoval. Hodně budeš někde. Pane Bože!

Ha jedeme!

No děkuju za odpověď. Ale já ne já sem čistá bytost. Čím starší tím je dokonalejší. Nejsem namyšlená. Nejsem nějaký medium. Nejsem nějakej fanatik. Nejsem nějaký takový abyste se báli. Nenechte se zmát.

Nespinkejte.

Nepřepínejte kanela.

Vaše vztahy budou nadále vám dobře kvétat! Tak jáj budoucnost.. To je vysloveně magogie todleto.

========

Poznámka pod čarou:

Pokud byste to dneska moc nechápali, tak vězte, že dneska je zavřená závora (veien er stengt), byli jsme nakupovat, což si půlka lidí ani nepamatuje, k jídlu bylo chilli co carne, na což si zítra hodně lidí ještě vzpomene, Smallworldy jsme museli hrát nejmíň třikrát, než jsem je konečně vyhrál, fouká jako kráva a jinak se nic zajímavýho nestalo, snad kromě dvou verzí povidlových taštiček našeho cukráře, v hořké a sladké úpravě:

Chuť obou provedení posléze vyzkoušel anonymní figurant a úprava na sladko skutečně dopadla o chloupek lépe, nemusela se po ní také tolik odvětrávat kuchyně.

Váš oddaný,

Cherok

historik VIII. výpravy k zavřené závoře

Dagi má narozeniny!

My máme přání jediný! Štěstí zdráví štěstí zdráví, hlavně to zdraví!

Každopádně začněme pěkně popořádku, každý den přeci začíná snídaní. Dnes jsme si pošmákli na luxusní klobáse, která jak se později ukázalo, chutná úplně jinak ráno před výkonem a po příjezdu ze spotu po výkonu. Předpověď byla taková šul nul jak už jsme si tu zvykli, ale od rána podle meteostanic buší pěkných 5 m/s, což už se jezdit jako dá.
Přijíždíme na Skuleviku kolem jedenácté hodiny a vítr buší, všichni cítíme, že dneska to půjde. Nahazuju Frenzy 11 a jsme hned kamarádi, je to úžasný stroj! Vítr foukal celou dobu ideální, nováčky to konečně trochu potahalo po palouku a staráči brousí přilehlé okolí jak to jen jde. Když už budeme mermomocí hledat nějakou chybu, tak viditelnost nebyla úplně ideální, vlastně bylo vidět tak akorát na piču, ale je nám to jedno, na loggeru naskakují další a další kilometry a jezdíme až do vyčerpání. To nastává kolem čtvrté odpolední, vzácně se všichni shodujeme, že energetické rezervy sice jsou, ale na chalupě je taky krásně.

Po příjezdu nastává tradiční šachování s vozovým parkem, jelikož se na víkend chystá v Ustaosetu monstrózní běžkařská akce Skarverennet, tak se nedá skoro nikde zaparkovat. Příchází čas na odpolední klobásu, kterou jsme už probrali, ale pak přichází ještě bábovka ke kávě a mě už zkrátka docházejí slova obdivu kuchařskému umění Sabči. Ta dívka je prostě perfektně vybavená do manželství, ovládá kajta, skvěle vaří a ještě k tomu sází během společenské konverzace termíny jako "augmentovaná" nebo "virtuální" realita.
Po bábovce přichází slavnostní přípitek k 21. narozeninám Dagi, gratulujeme a přejeme tedy ještě jednou hodně štěstí, zdraví a lásky! K tomuto účelu otevíráme z Irska propašovanou lahev Tullamore Dew a vzhledem k množstí obyvatel chaty je jasné, že dlouho vzdorovat nebude.

V předvečeřežerním čase nám hraje koncert frontmena kapely Adambe, především zazní zde v Norsku složený autentický song "Prašan stříká do všech stran" (po nezbytné úpravě frázování od cukráře Pekka):

Vítr, Slunce, prašan práší

Dneska bude Big Day

Norští bozi živly snáší

Ve freeridu ho vyndej

Nalaď Flow neváhej

Z gay plácku to vymávej

Plachtíme Upwind na plný koule

Jezdíme bomby přes skály a boule

Prašan stříká do všech stran

Každej z nás dostal pár ran

K večeři je spektakulární hovězí na rozmarýnu, až u jídla nikdo nevydá ani hlásku a ozývá se než spokojené mlaskání.
Další průběh večera bych označil za standardní, avšak okořeněný několika ozvláštněními. Nejprve bych se rád zmínil o instalaci "pářící Slovák", jež byla dočasně umístěna před chatou.

Dalším již poněkud méně zábavným vyrušením byla nečekaná zpráva z domova, jež iniciovala hledání nejbližšího spojení do Prahy pro jednoho účastníka naší výpravy. Tudíž nás bude zítra zase o jednoho méně, tak snad se to někdy zastaví.

Váš oddaný
Cherok
historik VIII. výpravy na kajtovací planetu

Mise "lyžařská bota"

Vážení přátelé zimních radovánek,

dnešní den byl. Celé to předznamenala skvělá ranní vejce naší kuchařky Sabči. Předpověď je poslední dny tak nějak stejná (o hovně), ale nakonec se všechno v dobrý velký obrátí, takže proč by zrovna dnešek měl být výjimkou.
Nejdřív si odbudeme ty horší zprávy. Opustil nás Ivo. Ponechal nás tu svému osudu, bez vína, které vehementně sliboval, bez jeho moudrosti, zpěvu a pohotových glos. Ještě si k tomu odvezl Stejnáče, jako kdyby jeho odjezd nestačil sám o sobě. No nic, budeme muset se s touto ztrátou nějak vyrovnat a přejeme šťastný návrat domů za rodinou.
Po snídani jsme se vydali s Márou do Geila na nákup chybějící výbavy na zimu, například zimní boty. Kupodivu hned v prvním obchodě měli nádherný model baletní velikosti 47 a první nákup máme za sebou. Dále potřebujeme koupit sněžnice a to je najednou pěkná polízanice. Jsme odesláni do Intersportu, tam nemají. V dalším obchodě najdeme jedny sněžnice velikosti Mamut za krásných 1699 NOK, tak máme alespoň benchmarkovou cenu do posledního obchodu Sport 1 Geilo, který už pomalu začíná přestavbu na shop s rybářskými potřebami a jízdními koly na letní sezónu. Také tam mají ty stejné Mamuty za stejnou cenu, tak máme nakonec radost oba a můžeme vyrazit na sněžnou sněžnicovou tůru na jezero Lillevan.
Směr jezero vyráží skupinka já, Mára, Adam, Dagi. Po úvodních nesnázích s instalací fungl nových sněžnic a teleskopických hůlek vyrážíme do kopců a naskýtají se nám tak přenádherné výhledy, že se to nedá slovy popsat a všichni se samovolně neustále smějeme.

Jako na potvoru nevychází předpověď, že do pozdního odpoledne nemá foukat nic a na jezeru už šlapeme v ostrém protivětru. Přicházejí okamžiky lehkého váhání, jestli se nemáme vrátit k autu pro draky, ale nakonec šlapeme dál vstříc novým a novým pitoreskním výjevům zdejší přírody.

Adam s Dagi vyšlapují okolní kopce, aby mohli zaříznout stopy do panenského sněhu všude kolem a my s Márou se vydáváme na novotou se blyštících sněžnicích bělostnou krajinou a nemáme jiných slov než obdivu nad tímto dokonalým Božím dílem.

Pomalu se vracíme k autu a blíží se okamžik zdrcujícího objevu dnešního dne, Marek si ráno spletl svoje zapůjčené lyžařské boty za jiné, zřejmě dívčí velikosti. V rychlosti vzniká operativní plán na zahlazení škod, sedáme do auta a jako Bodie a Doyle vyrážíme na akci "nenápadně vrať lyžáky a vem si ty správný". Bodie vyskakuje u chaty z auta, proplíží se do sklepa, nikým nezpozorován vyměňuje boty a znovu naskakuje do jedoucího auta. Pravda, bylo nám trochu divné, že na parkovišti nestojí žádné auto, ale dobrý pocit z dobře provedeného výsadku zahnal veškeré pochybnosti.
Doyle se řítí norskou silnicí jako šílený a v Haugastolu nabíráme další dva agenty CI:5, kteří nám předávájí zprávu přímo od majora Cowleyho: ty lyžáky byly Kekrta a ten na ně čeká na spotu.

A kurva! Doyle vytáčí otáčky naftového motoru na maximum a auto se řítí zpět do Ustaosetu, tam Bodie opět vyskakuje z jedoucího vozu, nabírá lyžáky, naskakuje do jedoucího vozu, který se (pokolikáte už dneska!) řítí norskou silnicí směr nějaký spot, kde čeká Kekrt. Agenti celou cestu s majorem Cowleym konzultují, jak ideálně navázat komunikace s cílem mise, agentka Dagi konstatuje, že takhle rychle se ještě Hardou nehnala, což agenta Doyla povzbudí a ještě víc sešlápne plynový pedál, díra nedíra. Míjíme Orteren, nic, Skulevika, nic, Dyranut nic... až konečně spatříme cíl mise netrpělivě přešlapovat u cesty. Agent Bodie předává Kekrtovi kontraband, jeho reakce je ale velmi chladná, což přivádí agenta Bodieho k myšlenkám, jestli nemá vrátit odznak a absolvovat znovu výcvik v jiné jednotce. Ostatní agenti ho ale utěšují, že to zdaleka nebylo tak špatné, že to naopak proběhlo velmi klidně a příště může zkusit předávku třeba bez neprůstřelné vesty.
Mise splněna.
Cestou na chatu potkáváme Pekka na spotu Skulevika, který nám hlásí další Big Day, který jsme zřejmě prošvihli, tak snad si trošku zalítáme zase zítra.
K večeři se dnes podávají nefalšovaná krůtí stehna a kdo kdy viděl končetinu této drůbeže musí jen souhlasit, že tohle sníst není sranda. Zábava je trošku vlažnější až do chvíle, kdy odpálíme kytáru, potom se už smějeme jedno čemu. Pekk nabízí misku skvělé brazilské rýže od večeře, je sice odmítnut, to mu ale nebrání dát si jí s Nutelou. Vybičujeme se k Smallworldu, nečekaně vyhrává Tomáš s náskokem dvěstětisíctřistapadesátdevět bodů a jdeme spát.

Váš vždy oddaný
Cherok
historik VIII. výpravy do Matrixu verze Planeta Snowkiting

Karanténa

Vážení přátelé sněžného kajtování,

zápis z letošních Velikonoc bude stručný. Historikova rýmička totiž v těchto dnech kulminovala, což mělo za následek dobrovolnou izolaci od zbytku společnosti za účelem nešíření této kruté choroby mezi ostatní a jednak snahou o co nejrychlejší zlepšení mého stavu, abych vám mohl i nadále zprostředkovávat veškeré dění takříkajíc z první řady.
Kvůli mojí indispozici jsem vám tedy nemohl zprostředkovat šňůru Big dayů.

 

Rovněž jsem se s vámi nemohl podělit o srdceryvnou omluvenku Ivoše pro jeho manželku, že kvůli skvělému norskému prašanu nestihne večeři. Ani to globální oteplování nakonec nezabralo a Ivo nakonec odejel. Tím pádem frontman kapely Adambe ztratil možnost natočení skvělého duetu na nadcházející desku a navždy jsme tím byli ochuzeni o nesčetná zahrábnutí do jeho kytary.

Už vůbec vám nemůžu zprostředkovat probíhající závažné debaty a jen zprostředkovaně mohu ohodnotit další skvosty místní kuchyně, tentokrát ochutnávku poloilegálně přinesených mrkváků novým účastníkem naší výpravy Vladem. Jako vždy impozantní a dokonalé!

Prosím zůstaňte věrni naší komuně, po Kekrtově "paragánské padině" se můj stav rapidně zlepšuje, po bleskovém chirurgickém odstranění zadřené třísky mi Tom zachránil ruku od jisté amputace a od zítra se zpravodajství z planety Snowkiting vrací v obvyklém rozsahu a kvalitě.

Váš oddaný
historik VIII. výpravy na planetu Snowkite

Noři osévají ústa

Vážení přátelé zimních radovánek,

rád bych vás přivítal v úvodním díle naší obnovené premiéry každodenního zpravodajství z planety Snowkiting. Nejdříve bych se pokusil rozklíčovat tajemně znějící titulek, jenž vzniknul během našeho nalodění na Superspeed 2.

Tentokrát jsme necestovali tradiční dodávkou, ale v několika izolovaných skupinkách, my jsme se vydali osvědčenou cestou na ose Dresden - Berlin - Haderslev a spousta dalších slev - Hirtshals - Larvik - benzínka Shell - Jajlo - Ustaoset ve složení:

Cherok - historik, hlavní řidič
Adam - frontman české kapely, která má 12.května křest nového CD
Marek - nováček letošního ročníku, záložní řidič

Další skupinky, jež se dopravovali jinými trasami, případně už byli na místě, přiletěli letadlem, teleportovali se, apod.:

Kekrt - novopočený otec malého Honzíka
Léňa - novopečená matka malého Honzíka
Tom - staropečený zasloužilý kajter
Pekk - zasloužilý cukrář
Stejnáč - legenda českého snowkitingu
Ivo - znalec vína
Porňas - legendární správce chaty
Sabča - znamenitá kuchařka
Míra - pan tílko
Carolina - kubánská masožravkyně

Ziďoura a Svaťoucha nebudu ani zmiňovat, protože už stejně odjeli. Taky tu s námi byla Dagi, ale ta je na "služebce" v Oslu. Všem ostatním, které jsem vynechal se omlouvám, nebojte, taky na vás dojde.. Totiž, to možná znělo poněkud nabubřele, dobře, tak tedy omlouvám se, že jsem zapomněl jejich jména.
Pojďme se teda vrátit k významu toho podivného titulku, který vlastně vzniknul až cestou malebnou norskou krajinou.

Představuje dílem hrátku na správné vyskloňování obyvatel Norska, v druhé části je ukryt název obce, ve které stojí naše chata, Ustaoset*.
Cesta naší skupinky probíhala tentokrát poklidně, po několika zdvořilostních větách s celníkem jsme se vyhnuli i ponižující hře na téma "kolik vám sebereme flašek vína" a v dobrém rozmaru krájíme poslední kilometry.
Začátek pobytu na chatě bych přirovnal k nahodilému generátoru, ve kterém se v překvapivých momentech zjevují a mizí rozliční lidé. Příkladně naše skupinka přijela o den dříve, než byla očekávána. Kuchařka se tak zamilovala do kajtování, že nás poprosila, aby nám mohla ještě týden vařit. Dalších několik osob vám ani neoznačím jménem, jelikož zmizely ještě dříve, než se objevily. Jeden pár přespával v iglů. Musím se přiznat, že tento koloběh pokračoval ještě následující den a sám jsem zvědav, jestli se to vůbec kdy zastaví.
Jelikož jsem lehce zdravotně indisponován (mužská smrtelná nemoc, těžký průběh, prognóza dobrá), nemůžu vám zprostředkovat závěry všech debat, tudíž pouze konstatuji, že se nějaké konaly.

Výsledkem našeho nenadálého příjezdu bylo naše přespání v nedalekém apartmánu. Ráno jsme tedy přišli o začátek výborné snídaně, kterou jsme si vykompenzovali nákupem vanilkových danishů a popíjením pytlíkového čaje, ale dorazíme dost včas na to se sbalit a vyrazit směr nekončící norské pláně.

Větrné podmínky na prvním spotu Orteren nejsou nijak ohromující, ale tím si nenecháváme pokazit náš první výlet za závoru v Haugastolu a máme radost ze sebemenšího vánku. Při příjezdu za ostatními zjistíme, že jsme zapomněli na chatě trapéz - tato drobná logistická chybka se později ukáže jako fatální selhání dnešního dne, protože dneska byl totiž Big Day!

Než teda vypnul vítr a tím pádem jsme mohli zapomenout na trumfnutí 12 kilometrů dlouhého pěšího pochodu v totálním bezvětří, jenž dneska vykonal nejmenovaný staropečený kajter. Nicméně během naší cesty pro zapomenutý trapéz jsme se jen málem dvakrát vybourali, jinak se nic velkého nedělo. Párkrát vyválíme našeho ozouna ve sněhu, ten ale nejeví ani tu nejmenší známku ochoty spolupracovat, takže si na svoje Ikran Makto musíme ještě počkat.
Dnes bych zvláště vypíchl večeři. Nejenže se zručnému výrobci gangsterských hamburgerů povedly na výbornou i brazilské steaky, ale na vynikající rissoto naší kuchařky by se měl vydávat zbrojní pas.
Večer již má příliš rychlý spád, tudíž se budeme muset spokojit jen s následujícími fragmenty:

- nekupujte jiné než ultra light edice draků
- do perníku dávejte olej
- když chceš mít dragon mastera, tak musíš mít figurku
- v Norsku je feudalismus
- nečekejte, že vaše videa zůstanou na Youtube věčně
- množit se je dobrá vlastnost

Nevím, co přinesou noci a dny příští, tak se na to pojďme vyspat. Snad ještě ty Smallworldy jak dopadly?

To se dozvíte zase zítra.

Váš oddaný
historik VIII. výpravy na sněžnou planetu

(*) Ústa Osít

Harda ve zprávách

Nestává se často, aby se události z Norska dostaly do českého denního tisku. Pomineme-li boj ponižovaného masového vraha proti nelidskému zacházení, starosti rozdělené rodiny s všemocným úřadem nebo pěkně zpackaný dárek k narozeninám, příliš norských aktualit se u nás neuchytí. Neřkuli přímo z naší milované "Hardy"! Nicméně zázraky se dějí, a proto hoďte starosti všedních dnů chvilku za hlavu a přečtěte si co se stane, když se dá dohromady norská voda, kurevská zima a pár moudrých českých hlav.

Ihned.cz: Liberečtí architekti staví v Norsku vesnici z ledu. V průsvitných iglú budou možná přespávat školáci nebo turisté
http://archiv.ihned.cz/c1-65589630-liberecti-architekti-stavi-z-ledu-v-norsku-vesnici

Váš historik

Hold hrdinům všedního dne

Vážení přátelé,

rád bych vás opět přivítal na stránkách naší kroniky výprav na planetu Snowkiting. Rozmohl se nám tu sice takový nešvar v podobě kratších či delších odmlk, nicméně po několikaletém čekání na nový příspěvek pro vás mám, doufejme že potěšující, novinku.

Historik je zpátky.

Využívám této příležitosti, abych při popisu prvního letošního zásobovacího letu nákladní lodi Ford Transit, vzdal několik holdů lidem, kteří se každý den podílejí na spletité síti mezilidského fungování a to napříč obory a kontinenty.

Vzdávám hold lékařům a pracovníkům vojenského rehabilitačního ústavu ve Slapech. Právě tento kolektiv se zasadil o to, že se našeho prvního zásobovacího výletu mohl zúčastnit Randál vybavený svým pověstným břitkým humorem.

Další hold vzdávám pracovníkům odtahové služby Kappa Ústí nad Labem, jejíž vozy den co den křižují dálnici D8 připraveni pomoci motoristům v nesnázích. Stejně pomohli i nám, když se pod rukama historika v kritickém úseku za Prackovickou estakádou, která se bohudík ještě nezřítila do údolí, ulomil kus vstřikovače. Zde nutno připojit hold automechanikovi z Chodova (není Chodov jako Chodov), jež nepojízdnou zásobovací loď zprovoznil a připravil jí na další cestu.

Vzdávám hold pracovníkům společnosti Color line, kteří nám zrušili trajekt kvůli špatnému počasí a my se tak mohli věnovat poznávání malebného přístavního městečka Hirtshals. K tomu nás vybavili kupónem na útratu v hodnotě 350 dánských korun, což sice ani zdaleka nepokrylo naše náklady na návštěvu restaurace Café 2, nicméně místní hranolky byly znamenité a tak náš další hold nemíří nikam jinam, než do kuchyně. Zůstaňme ale u lodní firmy Color line, nemůžeme opomenout udatného kapitána lodi Superspeed 2, který nás bez známek strachu provedl větrnou bouří a my bezpečně přistáli v Kristiansand, což bylo první možné spojení do Norska namísto zrušeného trajektu do Larviku.

Vzdávám hold celní správě Norského království a jejich psovodovi, který výcvik policejního psa poněkud odbýval, a tím nám umožnil propašovat do země derivát kyseliny lysergové. Ten se nacházel v kapse nejmenovaného, a po dokončení prohlídky poněkud překvapeného, člena naší tříčlenné výpravy. Sice jsme se během cesty navzájem ubezpečovali, že tentokrát převážíme naprosto nepatrné množství alkoholu, pro jistotu ještě na poslední chvíli při čekání na trajekt upili 3 lahve červeného vína, stejně nám to celní správa po hodině, co jsme kompletně vyložili obsah již dvakrát předtím naložené a vyložené dodávky, vyčíslila přimhouřením obou očí na krásných 1600 NOK pokuty a donutila nás obětovat několik kartónů méně kvalitního vína "na vaření". Dopad pokuty trošku zmírňuje nákup čokolády značky Freia za další kupón jako kompenzaci za zrušený trajekt do Larviku, ale asi lepší než jít na 3 dny do vězení, což byla taky varianta. Tímto tedy dávná Tomášova legenda o astronomických pokutách za nadlimitní množství alkoholu nabyla nečekaně realistických obrysů, což vás zřejmě vyděsilo stejně jako mě, jelikož i další Tomášovo legendy by tím pádem mohly být založeny na reálných základech. Nicméně již intenzivně vymýšlíme metody, jak obávanou norskou celní správu přelstíme příště. Poté, co se celník ujistil, že máme dostatek spodního prádla na celou dobu našeho pobytu, jsme opět naložili vyloženou dodávku a v rozverné náladě vyrazili ve 3 ráno na cestu do Larviku, Drammenu, Geila a do cíle v Ustaoset. Konstatujeme, že jsme na cestě již 30 hodin bez řádného odpočinku (krátké usnutí uprostřed debaty o vztahu mezi barvou vlasů a délkou předkožky nepočítám).

Vzdávám hold norským cestářům, jejichž bezchybná údržba silnic nám umožnila bez dalších komplikací dorazit už v půl desáté ráno do cíle. Po krásných 36 hodinách od startu naší cesty v Praze přijíždíme do chaty, kde nás vítá správce Porňas a kuchařka Monča. Její dcera nás příliš nevnímá a kouká na tabletu na pohádku. Odbýváme si konverzační společenské minimum a Monča připravuje vajíčka, která jsou skvělá. Odebíráme se s Randálem na lůžko a konečně usínáme, nezničitelný Kekert balí lyže a jde jezdit.

Vzdávám hold vývojářům společnosti Ozone, kteří již několik dekád kreslí na rýsovací prkna jeden lepší komorový kite než druhý. Stejně tak vyslovuji uznání neúnavným šičkám, které z několika pláten látky vyrobí tak dokonalý stroj, jako je třeba Summit nebo Frenzy. Díky nim se tak můžeme prohánět po nekonečných pláních naší "Hardy", toliko příslovečné kajtovací planety. I když se jim, narozdíl od jedné nejmenované garážové firmy v Praze, stále nepodařilo vyvinout draka, jež "táhne v nule" - možná je to tak dobře, protože se ve chvílích bezvětří můžeme plně soustředit na čistou krásu zimní přírody a při pohledu na azurové nebe také na nečistoty lidského oka, jež v šedi bežných dnů není možné spatřit.

Vzdávám hold kuchařce Monče za přípravu skvělých jídel, po kterých se jenom zaprášilo. Až se budu do Norska vracet a pustíte-li mě k vaření, bude výsledek asi poněkud odlišný.

Vzdávám hold Charlesi Bukowskému za to, že mi umožnil vyzkoušet si v praxi, jak těžké je napsat složitější literární dílo. Při četbě jeho básní jsem se totiž zřejmě dopídil metodě, jak podobně hodnotnou poezii stvořit, a sice prostým přepsáním banálních hovorů v chalupě ve večerních hodinách. Považte, jak se povedl tento úvodní pokus:

Provlíkl se mi mezi lajnama, víš
to se občas stává
Je to skvělej drak
taky ten ultralight
Vytáhni ty kozy konečně!
Ty vole, to byla mrcha
normálně přišel poryv
a mrdlo ho to vo zem

Bež se převlíct do pyžámka
Bež si lehnout na tu postel
nebo ti dám na prdel!
To je lepší, než bejt polámanej celej

Já tu nebyl, ale proletěl se tu někdo?
Vono to lítání
spoustu lidí lítá
Já jezdím už šest let a furt jenom jezdím

Co neni vidět, to neexistuje
Ty brďo, aby to lidi pochopili, to je dobrý!
Já mam totiž srdce napravo
A kdo ti to řek', že to máš takhle?
V nemocnici

Poslední hold vzdávám Kekertovi za to, že nás sem vzal. Za to, že svojí zarputilostí povýšil za 7 let jeden banální výlet pěti vandrovníků na veledílo s nevysychající studnicí úžasných situací, které budu mít to potěšení dále zapisovat.

Na závěr mi dovolte zhanobit konstruktéry zásobovací lodě Ford Transit, jejichž výrobek by normálně vůbec nestál za zmínku, ale jako pokaždý když k tomu sednu, tak se mi to rozsype pod rukama, to přece neni normální kurvááá! Jinak je to samozřejmě skvělý stroj a doufám, že se na něm aspoň jeden rok nic nerozbije.

Buďte dobří!

Váš historik