Norsko za časů korony II - Karanténní hotel

Moji milí čtenáři,

dnes ze vypořádáme s ožehavým tématem, které spoustu z vás zajímá, a sice jak funguje norskou vládou nařízený 10ti denní pobyt v karanténním hotelu. Již na začátku své karanténní pouti jsem narazil na limity toho, když za sebou vlečete balík různých alter-eg a přesvědčoval norské celníky, kdo je Salusa Secundus, jelikož jsem od vládkyně Ustaosetu Inger-Brit obdržel tento překrásný "zvací" dopis, který přikládám v původním znění:

Hei

 Til den det måtte gjelde.

 

Jeg bekrefter at Salusa Secundus skal bo i en hytte på Ustaoset.

Hytten heter Osebu og ligger i Nystølvegen , Ustaoset.

Hytta har alle faciliteter.

Det er kun 18 mennesker som bor på Ustaoset.

Det er ca 150 meter til nærmeste bolig. Det er ikke noe problem å få handlet. Han kan bestille varer og vi kjører dem til hytta.

Vi ønsker Salusa velkommen til Ustaoset.

 

Ha en fin dag

 

Inger- Brit Vindegg

Usta Eiendom AS.

Jelikož jsme v roce 2020, určitě pro vás nebude problém si tento text v bramborštině přeložit nějakou běžně dostupnou aplikací. Když jsme si s celníky vyjasnili rozdíl mezi občanským jménem a přezdívkou, a jak už jsme si řekli minule, mohl jsem si celý slavný dopis akorát tak strčit někam, narazil jsem na další problém na recepci hotelu Quality v městečku Sarpsborg, kam jsem byl příslušníky odeslán. 

Tím problémem je buď roztržitost nebo snad neomalenost nebo nevím co, ale přepsat 8 písmenek z úředního dokladu do počítače snad zvládne kdejaká brambora, ne ovšem místní pan recepční. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pokračovat v role-playing a vydávat se celou dobu pobytu za pana Svapose.

Do hotelu jsem dorazil v pondělí v odpoledních hodinách a měl jsem to štestí, že jsem mohl hned zakusit karanténního obědu - lahodná placka s bramborou:

Jídlo nám v první fázi bylo doručováno na stoleček na chodbě. Během dne se na stolečku vystřídaly 3 chody, což mi zejména první dva dny opravdu nestačilo, vloupal jsem se tedy do kartonu se sušenkami Mila pro Kekrta a pokoušel se zaplašit akutní hlad. Jediná interakce s pracovníky hotelu spočívala v tom, že jsem se při opuštění pokojíku musel nahlásit službě z jakého jdu pokoje a jaký je důvod, pracovník si zapsal čas, sešel jsem oddělené schodiště, otevřel oddělené dveře (příznačně opatřené nápisem Nødutgang - Vennligst ikke blokker) od našeho odděleného křídla a odděleným východem se dostal na čerstvý vzduch, kde ovšem stál další pracovník, který dohlížel na to, aby se mu oddělené brambory nerozkutálely a volně se neflákaly po městě. Jinak jsem celý den trávil na pokojíku.

Můj denní režim odbýval se podle tohoto rozvrhu:

1. Probuzení zpravidla kolem 10h a zjištění, že jsem propásl snídani
2. Čekání na oběd
3. Oběd
4. Čekání na večeři
5. Večeře
6. Smallworldy s CamaradaFidelCastro nebo s Pekkem
7. Marná snaha o usnutí sledováním yutubka
8. Usnutí zhruba kolem 3-4 hodiny ráno

Někdy se mi podařilo usnout dřív, někdy ne. Každopádně všechny dny v karanténě jsou v zásadě velice podobné, tak jsem si je občas zpestřil, tu renegátským výletem do obchodu přes ulici, kdy jsem se cítil jako trestanec na útěku a strachoval sem, kdo mě pozná.

Případně jsem přesunul ty tři kusy nábytku, co byly v pokojíku, aby to nebyla taková nuda, někdy jsem si dal i sprchu. Největším tématem pro mě ale bylo jídlo, vlastně to byla jediná věc, na kterou jsem se celý den těšil, protože to bylo docela dobrý a hlavně jsem cítil pokaždé velké napětí, jestli i tentokrát budou brambory s nějakou přílohou nebo se kuchař dobře vyspí a zkusí něco opravdu odvážného a exotického, třeba rýži.

Asi třetí den karantény došlo k zásadní změně v distribuci jídla, krabičkám odzvonilo a na jídlo jsme chodili do společenského sálu s prozaickým názvem "Gandalf" a jídlo si nabírali sami formou bufetu.

Což bylo pro mě velice šťastné období, protože jsem si mohl jít třeba i 4x přidat a nikomu to nevadilo! A moct si nandat brambor, bramborové kaše, brambor ve slupce nebo opečených brambor co hrdlo ráčí, to byl fakt odvaz!

Sedmý den karantény došlo k dalšímu upgradu stravovacího procesu, ze kterého jsem ale radost neměl. Již jsme si nenabírali jídlo samostatně, ale vydávala nám ho obsluha, což velmi výrazně zkomplikovalo možnost chodit si opakovaně přidat a nestrhávat na sebe pozornost, na druhou stranu mi to dalo příležitost po rychle snědeném přídělu brambor soustředit se na spoluvězně v karanténě, které jsem si roztřídil do následujících kategorií:

• Kamioňáci - nedbale oblečená skupina 2-3 Poláků, Bulharů nebo Marokánců, která se velmi hlasitě baví, sere na rozestupy a rozhodně jim nevadí nanadat si pro sebe jídlo na tři talíře
• Rodiny s dětmi - na hotelu byly v čase mého pobytu dvě čtyřčlenné rodinky, jedna téměř nevycházela z pokoje, zato druhá v klasickém složení žena, muž, roztomilá holčička s copánky a buclatý chlapeček, byla v "jídelně" vždy přítomna při mém příchodu a zůstavala na svých pozicích i po mém odchodu
• Indové - těm jsem z duše záviděl, jak mají v karanténě pohodlné, protože podobně jako kamioňáci nevnímali žádná pravidla a i když se nám v poslední fázi změnil výdej jídla, stejně si chodili svoje porce nandavat sami, protože tak přece byli celý týden zvyklí
• Mysofobici - tato skupina byla rozkročena napříč všemi národnostmi a interakce s nimi byla zdrojem největší zábavy - počínaje používáním ubrousku při dotýkání se čehokoliv a konče dramatickými úskoky ze schodů nebo schovávání se za různé hotelové propriety, kdykoliv se k nim někdo přiblížil na vzdálenost menší než 10 metrů - obzvláště pokud je mysofobik chycen v nedbalkách v úzkých prostorech schodiště, byly jejich dramatické úskoky velmi komické
• Solitéři - to jsou joudové, co chodí na jídlo zásadně s mobilem v ruce, během jídla do něj zadumaně čumí, vypadají přitom děsně důležitě, jako kdyby tím mobilem ovládali miliardové byznysy, my ale víme, že se tím jenom snaží zamaskovat, že jsou to jen takový malý looseříci, co nedokázali vyzrát ani na norskou karanténu

Osmý den přišel nečekaný zvrat, kdy jsem se dozvěděl, že 10ti denní karanténa ve skutečnosti trvá 11 dnů. To je z důvodu, že na výsledek oblíbené sondáže mozku přes nos se čeká 48 hodin a nelze ho provést dříve, než devátý den. Nedá se nic dělat, holt si dám o dvě porce brambor s přílohou víc.

Konec karantény je hodně podobný dohrání her od Paradox Interactive - řeknou vám, že je konec a to je všechno. Žádná fanfára, žádný červený koberec, žádné mažoretky. Sbalil jsem svoje věci na pokojíku, popřesouval nábytek do původní polohy, počůral prkýnko a adios brambory!

Cesta k cíli mi krásně ubíhala a když jsem uviděl následující ceduli, zalil mě pocit nepopsatelného štestí:

Jak mě právě prodělaná zkušenost s izolací a osaměním připravila na roli hodného strejdy, to si necháme zase na příště...

Váš oddaný

Strejda Historik

Norsko za časů korony I - Příjezd

Tento rok byl, a dost možná ještě bude, velmi zvláštní. Je to rok, kdy čínské město Wu-Chan opustil virus SARS-COV-2 (Severe acute respiratory syndrome-related coronavirus), velmi pravděpodobně vylitý z kýble nějakou příliš horlivou uklízečkou v místní chemické laboratoři do kanálu, a všechny země světa se s různou úspěšností pokoušejí šíření respirační infekce, kterou tento virus způsobuje, nějak poradit. My se přirozeně budeme soustředit na zemi, která je našemu kajterskému srdci nejdražší, a to jest Norsko. Že je to v naší vlastní zemi v prdeli vidíme každý, i když názory na to, proč tomu tak je, se různí, každopádně není to úplně podstatné.

Pojďme k Norsku. Zdejší království zavedlo poměrně přímočará omezení vstupu na své území tak, že po příjezdu ze zahraničí je nutno nastoupit karanténu v nějaké nikým neobývané nemovitosti, aby v případě propukajícího onemocnění dotyčný neroznášel virus na další osoby, čemuž jistě není po epidemiologické stránce co vytknout, rutinní cestování na takové ty klasické dva týdny to ovšem už trošku komplikuje. A to už vůbec nemluvím o nedávno zavedené novince, kdy je povinnost tuto karanténu prožít v tzv. karanténním hotelu, což bylo nejdřív jen takové internetové heslo, jehož obsah nikdo neznal, a příliš jasno mi v tomto neudělal ani telefonát s naší paní konzulkou v Oslu. Nezbývalo tedy nic jiného, než průzkum bojem a mohu se tedy s vámi, mými milými čtenáři, podělit o pár těch zážitků z mojí aktuální cesty směr kajterské nebe.

Přípravy na tuto cestu byly horečné. Na samém začátku těchto příprav, ještě dávno předtím, než jsem ještě tušil, co je to "karanténní hotel", jsme utvořili údernou skupinu v osvědčeném složení já + rodina Kratochvílova. Významnou překážkou bylo sehnání oné nemovitosti, kde si odbýt povinnou desetidenní karanténu. Po několika (dvou) darmopokusech zabukovat nějakou chalupu v blízkosti Geila a odpovědích ve stylu Geilolia’s cabins and apartments cannot be used for entry quarantine jsme požádali Kekerta a jeho mocné konexe na Hardě a po osvěžení práce se schránkou v aplikaci Google Mail dostali jsme do ruky vytoužené potvrzení, že máme místo pro karanténu a to v těsné blízkosti naší oblíbené chalupy přímo v Ustaosetu. Tam už pobývá Kekert se svojí rodinou, když prozíravě vyrazili bez zbytečného otálení ještě v době, kdy byly hranice ještě propustné. Když už jsme u těch rodin, zdravím ještě dodatečně rodiny Milanů a Pechů, které se měly připojit k rodině Kratochvílů a společně zakusit nefalšovanou koronavirovou rodinnou dovolenou.

V tom ale přišel killer-blow - nová povinnost prokázat se negativním testem na koronavirus metodou PCR (Polymerase Chain Reaction) při vstupu do země. Z pochopitelných ekonomických důvodů se naše statečné tři rodiny ze společného zájezdu odhlásily, i když hlava rodiny Milanů se ještě pokusila zaspekulovat, jestli malé dítě je člověk a co je to ta rezidence, ale drsná pravidla odolala všem těmto pokusům o jejich zjemnění a na cestu jsem tedy zůstal sám. Vypravil jsem se tak na svůj první PCR test v životě, který spočívá ve výtěru obou nosních dírek, což zní sice velmi banálně, určitě jste už každý viděli vatovou tyčinku a vytírali si uši, toto je ale přecejenom jiné. Výhodou celého zákroku ovšem je, že to proběhne celé relativně rychle, takže než se stačíte vyděsit, jestli se vám dlouhá tyčinka zastavila v nose až o zevní stranu lebeční kosti, je to celé hotové a jste vyzváni, abyste uvolnili místo dalšímu zákazníkovi, který za toto krátké představení zaplatí sedmnáct stovek. Další pětikilo dáte za vysvědčení s autogramem, na které se již těší příslušné úřady. Za nějakých šest hodin mi pípne na mobil zpráva:

Dobry den - vysledek vysetreni SARS-CoV-2 je NEGATIVNI.

Takže negativní, a to je pozitivní. Mohu tedy směle zabookovat trajekt po osvědčené trase Rostock - Trelleborg, což je momentálně jediná relevantní možnost, protože Dánsko pro jistotu úplně zakázalo vstup cizinců na své území a to i za účelem transitu.

Je sobota ráno, trajekt odjíždí z Rostocku ve 22.30, já mám ucpaný nos, bolí mě krk a naměřím si teplotu těla 38 st. Celsiových. 

Lepší podmínky jsem si ani snad nemohl přát. V 15 hodin stále ležím v posteli, nemám sbaleno a dochází mi, že trajekt již nelze stihnout, vzdávám to, v hlavě se mi přehrávají různé konspirační teorie, kde se mohla stát chyba. Konečně usínám a probouzím se druhý den s nadějnou ranní teplotou 37,5 stupně. Nakládám tedy svůj vůz pár drobnostmi, co jsem vyzvedl u Kekertů doma, ještě přikládám karton Mil, 5 lahví vína, dvacet Bio čokolád a naštestí jsem ještě vyšetřil nějaké místo pro lyže a kajty.

Bookuji znovu stejný trajekt s kajutou, čímž jsem doufám velmi významně zvýšil své šance v neoficiální soutěži o nejdražší booking trajektu do Norska. Obklopen několika baleními kapesníčků vyrážím na cestu!

Jsem si samozřejmě vědom rizika, že při jakékoliv namátkové kontrole kdekoliv po cestě, jestli nevykazuji příznaky respirační infekce, nemůžu tímto testem na pohled nikdy projít, ale držím se hesla, že kdo nehraje, nevyhraje. Odvahu mi dodává fakt, že rouška mi při komunikaci s úřední osobou poskytuje dostatek ochrany, aby nebyly vidět nudle, které mi neustále vytékají z nosu a červené oči mohu jednoduše hodit na únavu po dlouhé cestě. Jaké je ale moje překvapení, že na hraničním přechodu s Německem žádná kontrola neprobíhá. Pln naděje a optimismu tankuji na benzínce ARAL  kvalitní německou naftu a přijíždím do Rostocku s hodinovým předstihem. 

Opět žádná kontrola. Vyhledám svojí kajutu, před spaním ještě zavítám do lodního bufé, nandám si jídlo, zkonzumuji a opět žádná kontrola. Jenže chyba lávky! Namátková kontrola přecejenom proběhla, když mi někdo nepozorovaně zkontroloval kapsu, ve které jsem měl vstupní kartičku do kajuty, po několika okamžicích těžko popsatelné paniky mi paní na recepci vydává kartičku novou a s úlevou zjišťuji, že kajutu nikdo nezvaný nenavštívil a všechny věci jsou stále na svém místě (takové ty drobnosti jako klíč od auta, mobil, noťas, peněženka a tak). Uléhám a nemůžu usnout. Když už se mi to konečně povede, probudí mě hlášení palubního rozhlasu, že za hodinu budeme v Trelleborgu.

Krásně odpočatý usedám opět do vozu, stále obklopen pestrou směsicí různě opotřebovaných kapesníčků a opouštím trajekt. Opět žádná kontrola! Vyrážím tedy na 900km dlouhou cestu na hranice s Norskem, zastavuji pouze u Mekáče a několikrát se vymočit, jinak byla celá cesta katastrofálně nudná a z mikrospánku mě probere jen občas zacinkající mobil. V tom se ale přiblížila hodina H, okamžik O a místo M: Norská státní hranice. V dalším záchvatu paniky pozoruji kolem sebe hromadící se posmrkané kapesníčky, a taky že nemám připravenou žádnou řeč. Kvapně poklízím nepořádek v kabině a to už příchází příslušnice celní správy, žádá doklady a položí otázku: 

"Why are you here?" 

Popravdě čekal jsem všelicos, ale takto sugestivní a existenciální entrée mě značně rozhodilo. Začínám blekotat něco ve smyslu, že jedu navštívit přátele, něco jim vezu a taky že bych si chtěl zakajtovat. Příslušnice nechápavě krčí rameny, očekává něco víc. Vytahuji připravené dokumenty, vysvědčení o negativním výsledku koronatestu a písemnou pozvánku od paní Inger-Brit, kde jsem zamýšlel, že bych mohl trávit karanténu. Příslušnice si se zájmem pročítá obsah dopisu a odchází se poradit s kolegou. Začínám být značně nervózní, jestli jsem něco nepokazil, jestli mi někde neteče nudle nebo krůpěj potu. Přichází příslušnice a její kolega. Znovu se mě ptají, proč jedu do Norska, za kým tam jedu, co tam budu dělat. Odpovídám zmateně, že na návštěvu a kajtovat. Chvíle nechápavého ticha. Příslušnice vystřídá řadu výrazů v obličeji, žádný z nich ale nenaznačuje ani stín pochopení. Příslušnice a její kolega se odcházejí poradit s dalším kolegou. Nyní již propadám do čirého zoufalství, že jsem to nezvládl. Přichází příslušnice s dalšími dvěma kolegy. Ptají se mě potřetí, kam jedu a co tam budu dělat. Trpělivě poskytuji odpovědi. V tom příslušnice položí otázku, která dramaticky změní průběh dosavadního rozhovoru:

"So, you are not going for work? This is a leisure trip?"

"Yes."

"Ahaa! Then, you are not allowed to go to Ustaoset."

Suché polknutí.

"You need to go to quarantine hotel, I'll give you the address, ok?"

Uff. Tak nakonec aspoň něco, nemusím to otáčet, bookovat potřetí trajekt Rostock-Trelleborg a jet domů, hurá. Všichni máme obrovskou radost, že jsme se konečně pochopili, takže dostávám papírek s adresou, celé osazenstvo hraničního přechodu mi mává na odjezd a oddychují si, že to hovado je konečně pryč. Tak rádi se mě zbavili, že po všech těch letech pašování alkoholu, teď když vezu pár flašek vína a nemám nic nad limit, se mi ani nepodívali do kufru a nezeptali se, jestli nemam něco k proclení. Utírám nahromaděné nudle pod rouškou a ve spěchu opouštím celní prostor, kdyby si to náhodou rozmysleli.

Přidělený karanténní hotel nachází se asi 20km od hranic v městečku Sarpsborg hned u dálnice. No a jak to tu vypadá a probíhá, to už si necháme zase na příště!

Váš navždy oddaný 

Cherok

historik a korona-dobrodruh

Suproška!

Moji milí čtenáři,

vítám vás u dalšího příspěvku na našem blogísku, dnes toho máme hodně k probrání, jelikož se musíme vypořádat v jednom souvislém textu se zážitky nasbíranými za celých pět dnů, tak se nebudeme zbytečně zdržovat a jdeme hned na to.
Tak hned první den po našem příjezdu byl velmi pěkný. K snídani jsme dostali lahodný párek s plnotučnou nebo kremžskou hořčicí podle libosti, instruktor Tomík nám vydal potřebné vybavení, naskákali jsme do aut a jelo se směr Harda. Zastavili jsme nedaleko usedlosti Fagerheim, viditelnost nebyla úplně optimální, ale foukalo a jezdit se dalo, takže šup vybalit draky a jedeme.
Ono vůbec snažit se popsat pocity kajtera když nacvakne lyži, hodí draka na dvanáctku a mávne, to prostě nejde. Je to tak komplexní jev spočívající v sérii chemických reakcí a nervových přenosů, jehož výsledkem je, že se kajter po jedné vydařené otočce neudrží a vykřikne nadšením. Když se k tomu přidá efekt okolní zasněžené přírody, je to obyčejné kajterské štěstí za hranicí mých vyjadřovacích schopností a tak vás odbudu dvěma obrázky, které snad tu atmosféru alespoň trošičku vykreslí.

A vůbec, ta technika. Když jsme sem jeli v roce 2010 poprvé, a nechci nikomu sahat do svědomí, nikdo z nás snad ani nevěděl, že existuje slovo dron. Teď jsme v roce 2020, prezidentem je Zeman, premiérem Babiš a dron je takřka spotřební zboží, takže ho tu teď máme dokonce ve třech exemplářích. Použiji tedy tento dech beroucí pokrok ve společnosti a technice k dalšímu oslímu můstku a dovolte mi malé zamyšlení, kam jsme se od té naší první výpravy dopracovali. Uvědomil jsem si to, když nás instruktor Vojta při nástupu do raketoplánu Ford Transit Turbo nejdříve navnadil přítomností "bufíku" na palubě, jaké bylo pak moje zklamání, když ze švédských stolů v bufé zbylo jen přídavné naftové topení, které máme zapnout, když nám bude zima. Když jsme sem jeli poprvé, skutečně mě ani ve snu nenapadlo, že se jednou dožiju doby, kdy mě budou vozit na spot autem a servírovat mi excelentní polopenzi, chtěl bych tedy znovu vzdát hold Kekrtovi za jeho beraní hlavu a nezdolnou píli, kterou zdejší komfort pro nás kajtery vybudoval. Díky Jeníku!
Jak jsem již předesílal, musíme dnes probrat záležitosti několika dnů, nelze se tudíž vyhnout určité zkratce. Přímým aktérům se tak předem omlouvám, pokud jednotlivé příběhy půjdou až příliš na dřeň.
Tak předně Renda. Ten tu po sportovní stránce neprožil úplně ideální týden, jelikož první den zapochyboval, jestli už kajtování dočista nezapomněl, aby pak přišel na to, že chyba byla v zamotaných šňůrách, nadto dostal pár knížecích rad a nakonec i vynadáno, aby si na pokraji duševních sil konečně mávnul drakem, ujel pár set metrů a vypnul mu vítr. Druhý den si to doufám vynahradil, když se mnou absolvoval extrémní trek na sněžnicích v nepříliš přívětivém počasí. Potkali jsme sobí štěnátko, jež si ladnými pohyby cupitalo po sněhu a po několika kilometrech jsme si došlápli do chatičky Prestholtseter, kde bylo kupodivu otevřeno a dali jsme si luxusní čaj a sendvič za krásných 200 norských korun, přesně v duchu hesla ceny mírné, obsluha vzorná. Jediné, co bych snad provoznímu vytknul, byla vyprodaná gulášová polívka, kterou inzeroval na tabuli, jako komu jí kdy vyprodal, když v tý Čině, co venku řádila, tam snad nemohl kromě nás nikdo dojít, ale budiž. Slupneme sendvič a vedoucí výpravy už plánuje další cestu.

Zpátky jsme se vraceli podél ikonické Stolové hory, a když jsme to stočili k základně, potkali jsme pár členů naší partičky, jak brousí na kajtu svahy nad Ustaoset, jelikož jsem měl svoji tvář po několikakilometrovém pochodu v protivětru zbičovanou krystalky ledu, ani jsem moc nelitoval, že jsme se na to s Rendou vyprdli a celou kite session tohoto dne uzavřel Stejnáč při elegantním skluzu ke dveřím chalupy těmito slovy: Big day. Za kajtovací skupinu jedna ilustrativní fotografie:

Další dny byly poznamenány zavřením závory na silnici Rv7, čímž se začaly spřádat různé alternativní scénáře a naše partička se rozdělila na několik svébytných skupin: pravověrní kajteři, zarytí běžkaři a neoblomní zevláci. Konkrétně dnešní den dost nahrával poslední skupině, protože i když závora už byla ráno otevřená, celodenní nahánění větru ovoce nepřineslo, tak jsem alespoň pořídil nějaké záběry při testování max altitude drona (obrázky pořízeny na Dyranutu ve výšce 500 metrů nad terénem):

Ty sou co! Alespoň se mi potvrdila teorie, kterou jsem se snažil poslední tři roky vyzkoušet. Teorie zní, že za normálních předpokladů totální bezvětří přináší kajterovi stavy hluboké deprese a smutek ze zmařeného času, ale pilotovi dronu vykouzlí široký úsměv na rtech. Když si to tak uvědomuju nechybělo mnoho a mohli jsme mít dnešní vyprávění zpestřené ošetřováním rozsekané Stenáčovi ruky, když mi ukazoval, jak dron umí přistávat na dlaň, chvíli se nekoukal, dron mu krásně sjel po ruce a jen tak tak se nedostal do kontaktu s vrtulemi, co točí 50 tisíc otáček za minutu a nemají slitování. Snad jenom před dráty vysokého napětí mají tyto vrtulky respekt, ale budu už Rendu šetřit a jeho pilotní klopýtnutí mu už nadobro odpouštím. Jeho citlivá duše to totiž schytala s plnou parádou včera, když jsme dostali telefonát od majora Cowleyho, že Renda nemá svoje lyže a musí si nastavit jiný, nadto na tuto nově upravenou lyži neměl ani adekvátně dlouhé tulení pásy, no zmar na zmar. Já jsem v tomto dni vytvořil údernou skupinu s Pekkem a vydali jsme se odpanit jezero Ustevann. Rosný bod a větrné podmínky nebyly zpočátku úplně dokonalé, ale náhle nám do zad zadul čerstvý vánek a my vycítili šanci. Ladnými pohyby sobího mláděte jsme z útrob batožiny rozbalili naše vzdušné autobusy a vyrazili směr jezero, nicméně zaznamenal jsem pár poryvů, jež mě vylekaly natolik, že jsem draka odstřelil a dokonale zamotal, takže jsem na jezero pokračoval pěšky a v již vyhasínajícím větru draka opět rozmotával. Pekk obohatil můj kajterský slovník o nové slovo "galerie", já zase jeho obohatil o poznatek, že i galerii v navázaném draku lze zauzlovat. V již perfektním bezvětří, kdy jsme k přenosu hlubokých životních pravd strojníka Luboše nebyla potřeba ani vysílačka, jsem svůj kajt dostal do vzduchu a po brutálním pojezdu v délce sta metrů na obě strany, jsem zase draka úhledně sbalil a vrátil se na základnu. Abychom ten den zcela nepromrhali, vyrazili jsme alespoň za nákupem nožů do Geilo, pojedli na banzínce K-Circle luxusní hamburger a pořídil jsem pro vaši potěchu alespoň následující záběry stolové hory a okolí Ustaosetu:

Nerad bych opomenul důležitou součást našeho pobytu, a tou jest společenský život partičky, když se zrovna nehoníme někam za větrem. Velkým zpestřením, kromě notoricky známých stolních her (okořeněných tradičně vyostřenými konflikty ve výkladu pravidel), byl náš včerejší večerní výlet na sáňkařskou dráhu v Dagali. Většina z nás moc netušila do čeho jde, ale byla to neskutečná zábava. Posadí vás na řiditelný bob, nasadí helmu s čelovkou, vyvezou na kotvě na úpatí lyžařského svahu a jedete. Po prvním svezení si troufáte víc a víc řezat zatáčky až neodvratně skončíte mimo trať a při poslední jízdě s hromadným startem ve snaze o co nejlepší výsledek převrátíte svůj nepřevratitelný bob. Litujte všichni, kdo jste nebyli!

Teď už máme po Valentýnu, dárečky byly rozbaleny a zítra partičku čeká poslední den, někteří v časných ranních hodinách vyrážejí na letiště, někteří ještě doufají v poslední pojezd, já ale nepřestávám být fascinován tím, jak moc se to letos povedlo a jak jsme zdárně vykročili do třetí pětiletky. A pozor na ty asteroidy sakra a červí díru, nebo na tu planetu Snowkite nedoletíme!

Jáj, budoucnost..
Váš Historik. 

Jihad Bells!

Jsou věci, které jdou velmi těžko vyprávět, musí se prostě zažít. Do této kategorie, jistě mi dáte za pravdu, můžeme směle počítat i nekončící šňůru výletů za sněhovým šílenstvím a to už moji milí začínáme druhou dekádu těchto neopakovatelných výletů a setkání. Uff! Dekáda, to je deset let, kdybyste nevěděli.
Dnešní vyprávění ale začneme v 5000 kilometrů vzdáleném Erbílu, hlavním městě autonomní oblasti írácký Kurdistán.
Jestli vám to přijde jako velmi nečekaný časoprostorový skok, nemusíte si protírat oči a štípat se do slabin, je to zkrátka přesně jak jsem napsal. Ještě minulý týden jsem se promenádoval po bazaru v blízkosti Citadely a odrážel nabídky kvalitních vysavačů a považoval bych za své selhání o tom neztratit alespoň pár řádek.

 

Tak tedy můj první výlet do Iráku byl velmi zdařilý ze všech hledisek. Jednak jsem nyní živ a zdráv v mojí milované chatě v Ustaosetu, konečně jsem se podíval do země, o které si našinec může číst každý den v novinách a trošku poupravit dojem všeobecné apokalypsy, zároveň si však i uvědomit některé drsné zákonitosti života v islámské krajině. Abych si hned na začátku odbyl do nejsmutnější, jakožto dlouholetý kynolog-amatér jsem velice těžce nesl přístup zdejších lidí k němým tvářím, jehož esencí je ledabyle pohozená mrtvola psa nedaleko naší kanceláře, která se tam objevila hned zkraje pobytu a spokojeně si tam tleje patrně dodnes. Je to šokující a srdcervoucí, nicméně to tak je a člověk nenadělá nic, život každého tvora má svůj začátek a konec.
Jinak ale můj dojem z Kurdů je výborný, jsou to mimořádně přátelští a veselí lidé, kteří chodí do práce, nakupovat, jíst a kouřit šíšu úplně stejně, jako kdekoliv jinde na světě, tedy žijou všem Íránským raketám a běsnění džihádistů v nedalekém Mosulu navzdory. Dokonce si z toho umí udělat i legraci, k čemuž dokládám následující pěkné video nejen pro děti: https://www.youtube.com/watch?v=i_CXKjcE-4g
A přes trošku lopotný oslí můstek jsme se vrátili zpátky z Paříže do Norska (aby jste to docenili, musíte si opravdu pustit to youtubko aspoň na chvilku). Letos poprvé jsem si přepravu do zasněžených planin naplánoval tak, že jsem si odpustil 24-hodin Le Mans v autě přes půl Evropy a tak jsem měl ráno nařízeného budíka v 7 ráno, abych se stihl zabalit a dojet na letiště Václava Havla. No už v půl 9 jsem otevřel kufr, abych z něj vyházel smradlavý trenky vysušené drsným iráckým vzduchem a nahradil je vyvoněným spodním prádlem vypraným v pračce LG a jemně prosušeným v sušičce Bosch. V 9 hodin vyrážím směr Terminál 2 a na příjezdové cestě na letiště mi dochází, že jsem si nechal doma peněženku. Matka prozřetelnost ale zasáhla a vnukla mi těsně před odjezdem přibalit do příručního zavazadla cestovní pas, i když při cestě do Norska se jedná o doklad nadbytečný a tím byl můj odlet v 10.40 zachráněn. Nemám s sebou ani lyžáky a spolubydlícímu Dejvovi jsem zkonfiskoval trafo k notebooku, které jsem den předtím nechal v práci, takže zatím mě k hodnocení mého odjezdu napadá přiléhavě anglické heslo "flawless". Seznam dalších věcí, které jsem doma zapomněl, budu přikládat průběžně v následujících dnech.

Nálada v chalupě je tradičně vynikající, tak jen heslovitě k průběhu prvního večera: ve smallworldech mě opět nešetřili ani nováčci a s umšmudlanými 75ti body se opravdu vyhrát nedá. Jídlo od Fíly bylo skvělé, ještě teď mě fazole z chilli con carne nutí vyhledávat volný slot na záchodě a že jich vzhledem k obsazené chalupě moc není. Zahájili jsme kalibraci sauny, pro příští seanci jen musíme upravit regulátor teploty ve smyslu "volume doprava" a již teď se těším na autentickou saunovou ceremonii v podání Pekka, jež zatím jen rámcově naznačil některé pohyby a řeknu vám, je na co se těšit. Proběhlo i několik kol oblíbené společenské hry Blafuňk a po nesmělých začátcích jsme ověřili, že ta hra má velký potenciál do dalších dní. Zakončili jsme noční směnu první skutečně vyladěnou týmovou hrou pro mobily Spaceteam a velkým zážitkem je jak hrát hru samotnou, tak i sledovat hráče v jejich zapáleném pohroužení (kurva vypněte už někdo to hypergalaktický leštítko!).
Na úplný závěr jsem si nechal okénko pro fajnovou seznamku, přejeme oběma chlapcům, ať se jim jejich nejtajnější tužby a přání vyplní a najdou své ideální partnery!

Buďte dobří a pokračování zítra.

S nehynoucí úctou váš Historik.