vítám vás u dalšího příspěvku na našem blogísku, dnes toho máme hodně k probrání, jelikož se musíme vypořádat v jednom souvislém textu se zážitky nasbíranými za celých pět dnů, tak se nebudeme zbytečně zdržovat a jdeme hned na to.
Tak hned první den po našem příjezdu byl velmi pěkný. K snídani jsme dostali lahodný párek s plnotučnou nebo kremžskou hořčicí podle libosti, instruktor Tomík nám vydal potřebné vybavení, naskákali jsme do aut a jelo se směr Harda. Zastavili jsme nedaleko usedlosti Fagerheim, viditelnost nebyla úplně optimální, ale foukalo a jezdit se dalo, takže šup vybalit draky a jedeme.
Ono vůbec snažit se popsat pocity kajtera když nacvakne lyži, hodí draka na dvanáctku a mávne, to prostě nejde. Je to tak komplexní jev spočívající v sérii chemických reakcí a nervových přenosů, jehož výsledkem je, že se kajter po jedné vydařené otočce neudrží a vykřikne nadšením. Když se k tomu přidá efekt okolní zasněžené přírody, je to obyčejné kajterské štěstí za hranicí mých vyjadřovacích schopností a tak vás odbudu dvěma obrázky, které snad tu atmosféru alespoň trošičku vykreslí.
A vůbec, ta technika. Když jsme sem jeli v roce 2010 poprvé, a nechci nikomu sahat do svědomí, nikdo z nás snad ani nevěděl, že existuje slovo dron. Teď jsme v roce 2020, prezidentem je Zeman, premiérem Babiš a dron je takřka spotřební zboží, takže ho tu teď máme dokonce ve třech exemplářích. Použiji tedy tento dech beroucí pokrok ve společnosti a technice k dalšímu oslímu můstku a dovolte mi malé zamyšlení, kam jsme se od té naší první výpravy dopracovali. Uvědomil jsem si to, když nás instruktor Vojta při nástupu do raketoplánu Ford Transit Turbo nejdříve navnadil přítomností "bufíku" na palubě, jaké bylo pak moje zklamání, když ze švédských stolů v bufé zbylo jen přídavné naftové topení, které máme zapnout, když nám bude zima. Když jsme sem jeli poprvé, skutečně mě ani ve snu nenapadlo, že se jednou dožiju doby, kdy mě budou vozit na spot autem a servírovat mi excelentní polopenzi, chtěl bych tedy znovu vzdát hold Kekrtovi za jeho beraní hlavu a nezdolnou píli, kterou zdejší komfort pro nás kajtery vybudoval. Díky Jeníku!
Jak jsem již předesílal, musíme dnes probrat záležitosti několika dnů, nelze se tudíž vyhnout určité zkratce. Přímým aktérům se tak předem omlouvám, pokud jednotlivé příběhy půjdou až příliš na dřeň.
Tak předně Renda. Ten tu po sportovní stránce neprožil úplně ideální týden, jelikož první den zapochyboval, jestli už kajtování dočista nezapomněl, aby pak přišel na to, že chyba byla v zamotaných šňůrách, nadto dostal pár knížecích rad a nakonec i vynadáno, aby si na pokraji duševních sil konečně mávnul drakem, ujel pár set metrů a vypnul mu vítr. Druhý den si to doufám vynahradil, když se mnou absolvoval extrémní trek na sněžnicích v nepříliš přívětivém počasí. Potkali jsme sobí štěnátko, jež si ladnými pohyby cupitalo po sněhu a po několika kilometrech jsme si došlápli do chatičky Prestholtseter, kde bylo kupodivu otevřeno a dali jsme si luxusní čaj a sendvič za krásných 200 norských korun, přesně v duchu hesla ceny mírné, obsluha vzorná. Jediné, co bych snad provoznímu vytknul, byla vyprodaná gulášová polívka, kterou inzeroval na tabuli, jako komu jí kdy vyprodal, když v tý Čině, co venku řádila, tam snad nemohl kromě nás nikdo dojít, ale budiž. Slupneme sendvič a vedoucí výpravy už plánuje další cestu.
Zpátky jsme se vraceli podél ikonické Stolové hory, a když jsme to stočili k základně, potkali jsme pár členů naší partičky, jak brousí na kajtu svahy nad Ustaoset, jelikož jsem měl svoji tvář po několikakilometrovém pochodu v protivětru zbičovanou krystalky ledu, ani jsem moc nelitoval, že jsme se na to s Rendou vyprdli a celou kite session tohoto dne uzavřel Stejnáč při elegantním skluzu ke dveřím chalupy těmito slovy: Big day. Za kajtovací skupinu jedna ilustrativní fotografie:
Další dny byly poznamenány zavřením závory na silnici Rv7, čímž se začaly spřádat různé alternativní scénáře a naše partička se rozdělila na několik svébytných skupin: pravověrní kajteři, zarytí běžkaři a neoblomní zevláci. Konkrétně dnešní den dost nahrával poslední skupině, protože i když závora už byla ráno otevřená, celodenní nahánění větru ovoce nepřineslo, tak jsem alespoň pořídil nějaké záběry při testování max altitude drona (obrázky pořízeny na Dyranutu ve výšce 500 metrů nad terénem):
Ty sou co! Alespoň se mi potvrdila teorie, kterou jsem se snažil poslední tři roky vyzkoušet. Teorie zní, že za normálních předpokladů totální bezvětří přináší kajterovi stavy hluboké deprese a smutek ze zmařeného času, ale pilotovi dronu vykouzlí široký úsměv na rtech. Když si to tak uvědomuju nechybělo mnoho a mohli jsme mít dnešní vyprávění zpestřené ošetřováním rozsekané Stenáčovi ruky, když mi ukazoval, jak dron umí přistávat na dlaň, chvíli se nekoukal, dron mu krásně sjel po ruce a jen tak tak se nedostal do kontaktu s vrtulemi, co točí 50 tisíc otáček za minutu a nemají slitování. Snad jenom před dráty vysokého napětí mají tyto vrtulky respekt, ale budu už Rendu šetřit a jeho pilotní klopýtnutí mu už nadobro odpouštím. Jeho citlivá duše to totiž schytala s plnou parádou včera, když jsme dostali telefonát od majora Cowleyho, že Renda nemá svoje lyže a musí si nastavit jiný, nadto na tuto nově upravenou lyži neměl ani adekvátně dlouhé tulení pásy, no zmar na zmar. Já jsem v tomto dni vytvořil údernou skupinu s Pekkem a vydali jsme se odpanit jezero Ustevann. Rosný bod a větrné podmínky nebyly zpočátku úplně dokonalé, ale náhle nám do zad zadul čerstvý vánek a my vycítili šanci. Ladnými pohyby sobího mláděte jsme z útrob batožiny rozbalili naše vzdušné autobusy a vyrazili směr jezero, nicméně zaznamenal jsem pár poryvů, jež mě vylekaly natolik, že jsem draka odstřelil a dokonale zamotal, takže jsem na jezero pokračoval pěšky a v již vyhasínajícím větru draka opět rozmotával. Pekk obohatil můj kajterský slovník o nové slovo "galerie", já zase jeho obohatil o poznatek, že i galerii v navázaném draku lze zauzlovat. V již perfektním bezvětří, kdy jsme k přenosu hlubokých životních pravd strojníka Luboše nebyla potřeba ani vysílačka, jsem svůj kajt dostal do vzduchu a po brutálním pojezdu v délce sta metrů na obě strany, jsem zase draka úhledně sbalil a vrátil se na základnu. Abychom ten den zcela nepromrhali, vyrazili jsme alespoň za nákupem nožů do Geilo, pojedli na banzínce K-Circle luxusní hamburger a pořídil jsem pro vaši potěchu alespoň následující záběry stolové hory a okolí Ustaosetu:
Nerad bych opomenul důležitou součást našeho pobytu, a tou jest společenský život partičky, když se zrovna nehoníme někam za větrem. Velkým zpestřením, kromě notoricky známých stolních her (okořeněných tradičně vyostřenými konflikty ve výkladu pravidel), byl náš včerejší večerní výlet na sáňkařskou dráhu v Dagali. Většina z nás moc netušila do čeho jde, ale byla to neskutečná zábava. Posadí vás na řiditelný bob, nasadí helmu s čelovkou, vyvezou na kotvě na úpatí lyžařského svahu a jedete. Po prvním svezení si troufáte víc a víc řezat zatáčky až neodvratně skončíte mimo trať a při poslední jízdě s hromadným startem ve snaze o co nejlepší výsledek převrátíte svůj nepřevratitelný bob. Litujte všichni, kdo jste nebyli!
Teď už máme po Valentýnu, dárečky byly rozbaleny a zítra partičku čeká poslední den, někteří v časných ranních hodinách vyrážejí na letiště, někteří ještě doufají v poslední pojezd, já ale nepřestávám být fascinován tím, jak moc se to letos povedlo a jak jsme zdárně vykročili do třetí pětiletky. A pozor na ty asteroidy sakra a červí díru, nebo na tu planetu Snowkite nedoletíme!
Jáj, budoucnost..
Váš Historik.
Tak hned první den po našem příjezdu byl velmi pěkný. K snídani jsme dostali lahodný párek s plnotučnou nebo kremžskou hořčicí podle libosti, instruktor Tomík nám vydal potřebné vybavení, naskákali jsme do aut a jelo se směr Harda. Zastavili jsme nedaleko usedlosti Fagerheim, viditelnost nebyla úplně optimální, ale foukalo a jezdit se dalo, takže šup vybalit draky a jedeme.
Ono vůbec snažit se popsat pocity kajtera když nacvakne lyži, hodí draka na dvanáctku a mávne, to prostě nejde. Je to tak komplexní jev spočívající v sérii chemických reakcí a nervových přenosů, jehož výsledkem je, že se kajter po jedné vydařené otočce neudrží a vykřikne nadšením. Když se k tomu přidá efekt okolní zasněžené přírody, je to obyčejné kajterské štěstí za hranicí mých vyjadřovacích schopností a tak vás odbudu dvěma obrázky, které snad tu atmosféru alespoň trošičku vykreslí.
A vůbec, ta technika. Když jsme sem jeli v roce 2010 poprvé, a nechci nikomu sahat do svědomí, nikdo z nás snad ani nevěděl, že existuje slovo dron. Teď jsme v roce 2020, prezidentem je Zeman, premiérem Babiš a dron je takřka spotřební zboží, takže ho tu teď máme dokonce ve třech exemplářích. Použiji tedy tento dech beroucí pokrok ve společnosti a technice k dalšímu oslímu můstku a dovolte mi malé zamyšlení, kam jsme se od té naší první výpravy dopracovali. Uvědomil jsem si to, když nás instruktor Vojta při nástupu do raketoplánu Ford Transit Turbo nejdříve navnadil přítomností "bufíku" na palubě, jaké bylo pak moje zklamání, když ze švédských stolů v bufé zbylo jen přídavné naftové topení, které máme zapnout, když nám bude zima. Když jsme sem jeli poprvé, skutečně mě ani ve snu nenapadlo, že se jednou dožiju doby, kdy mě budou vozit na spot autem a servírovat mi excelentní polopenzi, chtěl bych tedy znovu vzdát hold Kekrtovi za jeho beraní hlavu a nezdolnou píli, kterou zdejší komfort pro nás kajtery vybudoval. Díky Jeníku!
Jak jsem již předesílal, musíme dnes probrat záležitosti několika dnů, nelze se tudíž vyhnout určité zkratce. Přímým aktérům se tak předem omlouvám, pokud jednotlivé příběhy půjdou až příliš na dřeň.
Tak předně Renda. Ten tu po sportovní stránce neprožil úplně ideální týden, jelikož první den zapochyboval, jestli už kajtování dočista nezapomněl, aby pak přišel na to, že chyba byla v zamotaných šňůrách, nadto dostal pár knížecích rad a nakonec i vynadáno, aby si na pokraji duševních sil konečně mávnul drakem, ujel pár set metrů a vypnul mu vítr. Druhý den si to doufám vynahradil, když se mnou absolvoval extrémní trek na sněžnicích v nepříliš přívětivém počasí. Potkali jsme sobí štěnátko, jež si ladnými pohyby cupitalo po sněhu a po několika kilometrech jsme si došlápli do chatičky Prestholtseter, kde bylo kupodivu otevřeno a dali jsme si luxusní čaj a sendvič za krásných 200 norských korun, přesně v duchu hesla ceny mírné, obsluha vzorná. Jediné, co bych snad provoznímu vytknul, byla vyprodaná gulášová polívka, kterou inzeroval na tabuli, jako komu jí kdy vyprodal, když v tý Čině, co venku řádila, tam snad nemohl kromě nás nikdo dojít, ale budiž. Slupneme sendvič a vedoucí výpravy už plánuje další cestu.
Zpátky jsme se vraceli podél ikonické Stolové hory, a když jsme to stočili k základně, potkali jsme pár členů naší partičky, jak brousí na kajtu svahy nad Ustaoset, jelikož jsem měl svoji tvář po několikakilometrovém pochodu v protivětru zbičovanou krystalky ledu, ani jsem moc nelitoval, že jsme se na to s Rendou vyprdli a celou kite session tohoto dne uzavřel Stejnáč při elegantním skluzu ke dveřím chalupy těmito slovy: Big day. Za kajtovací skupinu jedna ilustrativní fotografie:
Další dny byly poznamenány zavřením závory na silnici Rv7, čímž se začaly spřádat různé alternativní scénáře a naše partička se rozdělila na několik svébytných skupin: pravověrní kajteři, zarytí běžkaři a neoblomní zevláci. Konkrétně dnešní den dost nahrával poslední skupině, protože i když závora už byla ráno otevřená, celodenní nahánění větru ovoce nepřineslo, tak jsem alespoň pořídil nějaké záběry při testování max altitude drona (obrázky pořízeny na Dyranutu ve výšce 500 metrů nad terénem):
Ty sou co! Alespoň se mi potvrdila teorie, kterou jsem se snažil poslední tři roky vyzkoušet. Teorie zní, že za normálních předpokladů totální bezvětří přináší kajterovi stavy hluboké deprese a smutek ze zmařeného času, ale pilotovi dronu vykouzlí široký úsměv na rtech. Když si to tak uvědomuju nechybělo mnoho a mohli jsme mít dnešní vyprávění zpestřené ošetřováním rozsekané Stenáčovi ruky, když mi ukazoval, jak dron umí přistávat na dlaň, chvíli se nekoukal, dron mu krásně sjel po ruce a jen tak tak se nedostal do kontaktu s vrtulemi, co točí 50 tisíc otáček za minutu a nemají slitování. Snad jenom před dráty vysokého napětí mají tyto vrtulky respekt, ale budu už Rendu šetřit a jeho pilotní klopýtnutí mu už nadobro odpouštím. Jeho citlivá duše to totiž schytala s plnou parádou včera, když jsme dostali telefonát od majora Cowleyho, že Renda nemá svoje lyže a musí si nastavit jiný, nadto na tuto nově upravenou lyži neměl ani adekvátně dlouhé tulení pásy, no zmar na zmar. Já jsem v tomto dni vytvořil údernou skupinu s Pekkem a vydali jsme se odpanit jezero Ustevann. Rosný bod a větrné podmínky nebyly zpočátku úplně dokonalé, ale náhle nám do zad zadul čerstvý vánek a my vycítili šanci. Ladnými pohyby sobího mláděte jsme z útrob batožiny rozbalili naše vzdušné autobusy a vyrazili směr jezero, nicméně zaznamenal jsem pár poryvů, jež mě vylekaly natolik, že jsem draka odstřelil a dokonale zamotal, takže jsem na jezero pokračoval pěšky a v již vyhasínajícím větru draka opět rozmotával. Pekk obohatil můj kajterský slovník o nové slovo "galerie", já zase jeho obohatil o poznatek, že i galerii v navázaném draku lze zauzlovat. V již perfektním bezvětří, kdy jsme k přenosu hlubokých životních pravd strojníka Luboše nebyla potřeba ani vysílačka, jsem svůj kajt dostal do vzduchu a po brutálním pojezdu v délce sta metrů na obě strany, jsem zase draka úhledně sbalil a vrátil se na základnu. Abychom ten den zcela nepromrhali, vyrazili jsme alespoň za nákupem nožů do Geilo, pojedli na banzínce K-Circle luxusní hamburger a pořídil jsem pro vaši potěchu alespoň následující záběry stolové hory a okolí Ustaosetu:
Nerad bych opomenul důležitou součást našeho pobytu, a tou jest společenský život partičky, když se zrovna nehoníme někam za větrem. Velkým zpestřením, kromě notoricky známých stolních her (okořeněných tradičně vyostřenými konflikty ve výkladu pravidel), byl náš včerejší večerní výlet na sáňkařskou dráhu v Dagali. Většina z nás moc netušila do čeho jde, ale byla to neskutečná zábava. Posadí vás na řiditelný bob, nasadí helmu s čelovkou, vyvezou na kotvě na úpatí lyžařského svahu a jedete. Po prvním svezení si troufáte víc a víc řezat zatáčky až neodvratně skončíte mimo trať a při poslední jízdě s hromadným startem ve snaze o co nejlepší výsledek převrátíte svůj nepřevratitelný bob. Litujte všichni, kdo jste nebyli!
Teď už máme po Valentýnu, dárečky byly rozbaleny a zítra partičku čeká poslední den, někteří v časných ranních hodinách vyrážejí na letiště, někteří ještě doufají v poslední pojezd, já ale nepřestávám být fascinován tím, jak moc se to letos povedlo a jak jsme zdárně vykročili do třetí pětiletky. A pozor na ty asteroidy sakra a červí díru, nebo na tu planetu Snowkite nedoletíme!
Váš Historik.
