Vážení a milí přátelé,
vím, že to čekání bylo dlouhé a spalující, ale je to tu, již za několik okamžiků se konečně dočtete o tom, kterak se cestuje do Norska letadlem. Překvapivé bude zjištění, že doba cesty je poměrně dobře srovnatelná s jízdou autem, včetně nalodění a vylodění, přestávek na čůrání, dodatečné nákupy a jiné příhodné kratochvíle, ale všeho do času, vezmeme to pěkně popořadě.
Dovoluji si začít vyprávění očekávaným konstatováním, že očekávání nebyla valná. Hovořím ovšem o svých osobních pocitech, když jsem v pátek 7. března seděl u svého pracovního stolu a zrovna si pohrával s myšlenkou, že tento rok nepojedu do Norska vůbec. Považte, že za celou zimní sezónu jsem držel draka než jednou jedinkrát na Moldavě, kde jsem ovšem nestíhal pružně reagovat na změnu síly a směru větru, takže buď mě to tahalo, kam jsem nechtěl nebo v lepším případě jsem zůstal trčet v dokonalém závětří, kterým by nepohrdli snad jen hráči líného tenisu. Dalším důležitým faktorem byla moje cesta do Miami, ze které jsem se vrátil teprve ve středu a tělesné hodiny se stále odmítaly smířit s výletem přes šest časových pásem. Nemohu nezmínit svoje milé kolegy z práce, z jejichž odvedeného výkonu během mé nepřítomnosti jsem byl u vytržení. Nicméně po celkem marném pokusu oznámit svojí nepřítomnost při ranním odletu letadla do Osla jsem se rozhodl, že veškeré logistické oříšky a ořechy nemohu ponechat nerozlousknuté, posbíral po Praze různě poházené vybavení, které z rozličných důvodů neodcestovalo před týdnem s prvním turnusem, oplakal jsem jeden soudek Heineken, aby se mi to všechno vešlo do kufru a po téměř probdělé noci jsem se slavnostní náladou nastupoval do taxíku směr letiště Ruzyně.
Cesta vozidlem taxislužby by proběhla normálně, kdyby mě pan řidič laškovně neoznámil, že zrovna včera pravděpodobně spadlo letadlo malajsijských aerolinek kdesi nad Indickým oceánem. To se člověk hned jinak těší na cestu letadlem. Na letišti máme domluvený sraz s Léňou, poznávací znamení jsou nakonec lyže, jelikož můj návrh na růžovou mašli se nesetkal s velkým pochopením. Cestovatelek s lyžema je kupodivu v terminálu nakonec docela dost, ale v rychlém sledu se setkáváme jak s Léňou, tak s žolíkem Vojtou, kterého si ovšem moc neužijeme, protože kamsi zmizel se svým dámským doprovodem hned, jak se zbavil medu, který nezbylo než nasoukat Léně do futrálu s lyžema. Pokračujeme v rychlém tempu od prvního sprostého slova k mému nepříliš přesnému odhadu počtu Lenčiných narozeninových oslav až k bezpečnostní kontrole. Za celou mojí leteckou kariéru se mi ještě nestalo, že by letadlo odlétalo o půl hodiny dříve, než bylo v plánu a osud tomu chtěl, že tuto zkušenost zažiju právě teď. Pokud bychom tušili, kde je Vojta, možná by to byla i legrace. Když se konečně objeví na začátku fronty k bezpečnostní kontrole, zažívám perné chvíle dohadováním se s personálem, že jestli si nepospíší, uletí nám to letadlo. Nakonec podobně zaskočených cestujících bylo víc a celé to vzrušení bylo zbytečné. Samotný let proběhl standardně odříkáváním modliteb a pocitem neustálé hrůzy, že v následujícím okamžiku exploduje motor, ulomí se křídlo nebo že se otevřou dveře. I tentokrát jsou modlitby vyslyšeny a dosedáme šťastně na letišti Gardemoen.
Na letišti v Oslu se po krátké poradě rozdělujeme na dvě skupiny. Skupina A jede na výlet do města a skupina B zůstává kempovat na letišti. Do města se dá dojet vlakem, přičemž u automatu na jízdenky dostáváme od místního zřízence cennou radu, že si máme sami aktivně vyhledat průvodčího, aby nám označil jízdenky. To z toho důvodu, že až přijde revizor, aby nám nedal pokutu. Chtěl jsem namítnout, že buď funkce průvodčího nebo revizora mi přijde v tomto systému nadbytečná, ale Léňa již netrpělivě zakreslovala na mapě, kterou předtím získala na informacích, důležitá místa naší výpravy. Při čekání na vlak dostanu otázku, jestli jsem takhle zpomalenej normálně nebo jenom dneska. Odpovídám, že jenom dneska.
Naše první pamětihodnost, za kterou se vydáváme v našem putování, je maketa skokanského můstku a muzeum lyžování. Když dorazíme na místo, zjišťujeme, že maketa byla pravděpodobně odvezena na jiné místo a místo ní byl zbudován skutečný skokanský můstek, na kterém dokonce právě probíhají závody! Léňa se zdráhá tomuto nečekanému zjištění uvěřit a nepohne s ní ani naše návštěva VIP zóny, ani všeobecný ruch všude kolem. Podlehne teprve když se z makety skokánku rozhoupe první skokan (totiž skokanka), provede svůj skok a hlasatel ohlásí jméno a národnost sportovkyně. V němém úžasu sledujeme náš první netelevizní závod ve skocích na lyžích a odcházíme se odreagovat pohledem na běžkařský závod probíhající vedle můstku. Po této sportovní epizodě se vydáváme do centra města za kulturou. Zde se již moje vyčerpání blíží vrcholu, zakempuju se na nádraží a posílám Léňu samostatně se podívat na knihovnu nebo co. Vracíme se na letiště, tam nás nabírá Kekrt a je na nás naštvanej, že sme všichni tak unavený, že ho ani nevystřídáme u řízení.
Následující 2 dny jsem na zabití, moc se nebavím, tvářím se jako čůrák a z letargie mě vytrhává jenom hraní počítačových her s Jeníkem Milanů. Třetí den již se zapojuji do běžného života v chatě, podle mnohých vyjádření jen několik okamžiků před tím, než by na mě byla uvalena násilná extradice.
Pokud vám, moji milý čtenáři, přijde, že jsem v tom vyprávění udělal zčistajasna velký skok a nadějné vyprávění najednou utnul, tak to je dáno tím, že jsem tento příspěvek našel rozepsaný po třech letech a paměť už tolik neslouží :)
Cherok
historik výprav na planetu Snowkiting
