Vážení a milí čtenáři,
vítejte u posledního příspěvku z letošního ročníku a protože jsme se teďka trošku flákli, nebudem to zbytečně zdržovat a hned se pustíme do líčení zážitků druhého týdne v Norsku.
Již bylo zmíněno, že v noci z pondělka na úterý jsme s Adamem podnikli pokus v kolik nejdřív se dá vyjet kajtovat, takže jsme si pro jistotu nešli ani lehnout. Z nočních hovorů mi utkvěl pouze patentový nápad na sestrojení přístroje podobného termovizi, kterým by se dalo sledovat proudění vzduchu. Tímto přístrojem by se pak vybavil každý kajter ve formě slušivých brýlí (samozřejmě nějaké módní značky jako třeba Tesla Počernice) a navigoval by svůj kajtovací stroj nejen dle intuice, ale právě do míst, kde optimálně proudí vzduch krajinou, které by označil právě náš přístroj. Rozpracovali jsme řadu technických detailů, takže si pak vzpomeňte, až se to bude prodávat, kdo a kde to vymyslel. Že pokus o brzké ranní ježdění skončil neúspěchem už také zaznělo, trošku jsme se tam poplácali a jeli si jak známo lehnout. Až teda na Peťu, Kekerta, Toma a Tralala, kteří v úterý mrtě zajezdili. Tím bych se pro úterek vyčerpal, určitě jsme zase hráli ty pitomý vlaky, kde jsem se dostal do záporu a ostatní předběhl o kolo zpět. Přichází ovšem jeden ze zajímavějších dní druhého týdne, což je středa a jak víme, je ho tam třeba.
Ráno už klasicky, předpověď je taková mnohoznačná, že na Dyranutu může být od totálního bezvětří po uragán, takže nezbývá, než se tam vypravit. Kupodivu včerejší Big Day jak sviňa zůstal odpočívat asi někde na Sibiři a tak se rozhodujeme s Tralalem a Adamem pro výpravu do Geila, kde zařídíme pár záležitostí. Předně oprava Tralalovi lyže, resp. vyzvednutí opraveného kusu, s velkou úlevou Tralal zjišťuje, že cena opravy nepřevýšila pořizovací cenu nového páru lyží včetně příslušenství v podobě sněžného skútru a nafty na celý rok. Já jsem si již v předchozích dnech vytipoval jedno tajemné místo, které mě svojí mystikou přitahovalo, obzvláště při pohledu na tenčící se zásoby piva, což naší úderné skupině neustále připomínám a jsou za to jistě rádi, že o tom mají přehled. Jedná se o obchod Vinmonopolet, což je, podobně jako ve Finsku, 100% státem vlastněná společnost, která má jako jediná v zemi licenci na prodej alkoholu silnějšího než dvanáctistupňové pivo ze s Plzně. Vchod do obchodu je podle očekávání dokonale maskován, jenže my jsme houževnatí a po několikátém obkroužení zamřížovaných oken konečně vcházíme dovnitř. Interiér je útulný, prostorný a především liduprázdný. Za pultem dominuje kyprá norská žena s elegantním červeným šátkem, která nás zřejmě jako první hosty tohoto měsíce vřele přivítá. Ceny 0.7l alkoholu se pohybují mezi 400-800 NOKů, z čehož se nám podlamují kolena, ale chuť je silnější. Vybíráme 10-ti letou whisky ze Skotska a rodí se nápad, že bychom měli okusit něco z domácí produkce, přičemž si necháme jako správní turisté poradit od ochotné obsluhy. Vyslechneme krátký příběh o zbloudilé bramboře, co zakopla do lahve tak nešťastně, až se z ní vyvařil 40-procentní alkohol a gestikulace paní prodavačky dává tušit, že okusíme něco výjimečného. Už to vypadá, že jdeme platit, když v tom spatřím láhev mému srdci nejbližší.. dokonale čirou 60% vodku s lakonickým nápisem SEKSTI, no jeden nemusí být zrovna literární vědec, aby si to dokázal přeložit. Jistý problém představuje cena, kterážto daleko převyšuje oba již zakoupené kusy a tak Tralal krátce, avšak zbytečně vzdoruje, že je to vyhazování peněz.
Vracíme se zpátky na chajdu, k večeři buď Pekkova gulášovka z konzervy nebo zkyslý guláš od Tralala (popravdě už si úplně nevzpomínám, co jsme ten den jedli, prosím ctěné kolegy, aby mě prostřednictvím komentářů doplnili). Přichází zlatý hřeb dnešního večera a to je partička Fische Fluppen Frikadellen, z našeho pobytu již známá a populární to hra z prostředí finských fjordů (z němčiny Google dal jenom Ryby a Karbanátky, co je Fluppen gůgl neví). Kekert je již od začátku hry poněkud neklidný, nezdál se mu výklad některých pravidel, přičemž jeho dosavadní strategie přišla vniveč. A když jsem mu vzal plťku, rychle sebral dvě rybky a dal se na zbabělý útěk, divně se kýval.. Kekert vztekle zahazuje figurky, že na tohle jako nemá náladu, padne pár ostrých chlapských slov a hru dohráváme o hráče míň. Moje snaha vrátit tah zpět se nesetkává s pochopením, a tak zbytek večera vzduchem pulzuje statická elektřina o napětí tak silném, že se mobily nabíjejí bez připojení k zásuvce. Tím se zároveň i ukázala potřeba ženského elementu v naší skupině, protože kdyby Peťulka nebyla bývala odjela o víkendu na letadlo, byla by snad hladina testosteronu rozředěna na přijatelnou úroveň. Nebo budeme muset přehodnotit skladbu volnočasových aktivit, aby nedocházelo ke zbytečným třenicím.
Čtvrteční ráno je tak zoufale podobné všem předešlým ránům, až to přestává být zábavné. Skoro by bylo lepší, kdyby na legendární Haugastol Kite Spot mapce byl jen obrovský nápis "dojeďte a uvidíte". Rozhodli jsme se s Adamem už předešlý večer, že v případě obvyklé nicneříkající předpovědi vyrazíme na pěší pochod na sněžnicích po nejbližším okolí, tudíž tak podle dohody činíme. Okolí Haugastolu je nádherný, nicméně technická závada na mém notebooku mi znemožňuje podělit se o pořízené snímky. Já jsem stejně ale toho názoru, že foťáky jsou zbytečná věc, že nejcennější pro člověka je tu nádheru vidět a uchovat si ji v srdci místo na studené paměti flash odkudsi z Taiwanu. Několikrát se přistihnu, že vzdychám blahem. Když se zastavíme na odpočinek, není slyšet jediný zvuk, všude kolem je dokonalé ticho. Výlet nám zabere celý den, nicméně pravá noha to schytá puchejřem jak prase na chodidle. Marně s ním obcházím naší skupinu s prosbou o radu, co s tím nebo aspoň tiše žadoním o soucit s prožívanou bolestí. Pravděpodobně průvan způsobuje pád plechovek z výstavky nad schodištěm, tak poslední, co dneska zmůžu, je plechovky posbírat a umírám do postele. Zbytek večera tedy uniká zraku a sluchu historika. Jen pro pořádek dodávám, že k jídlu jsou halušky od Tralala a zbývající skupina hledačů větru podnikla výlet na Eidfjord.
Přichází pátek a ještě než přijde již důvěrně známé "překvapení" nad podobou ranní předpovědi, zmiňme se o jedné zajímavosti, která se týká termínu odjezdu. K všeobecnému údivu se totiž v průběhu týdne dovídáme, že odjíždíme až v neděli a v Praze tudíž budeme v pondělí odpoledne, o čemž neměl nikdo tušení, vyjma vedoucího zájezdu, který správně podotkne, že nečteme maily a skutečně po chvilce hledání tuto drobnost objevuji v předešlé korespondenci. Až na Toma nemá nikdo s pozdějším odjezdem problém, a proto jsme přebookovali trajekt už na sobotu a oproti plánu dorazíme o den dřív, což připadá na již zažitou neděli odpoledne.
V pátek vyrážíme na Dyranut v ospalou dopolední hodinu a zjišťujeme, že na vybalení draka to trošku je, v několika minutách je vybaleno a jezdíme. Vítr ovšem přehrává další eskapády a netrvá to dlouho, abychom se jakž takž doplácali k místu, kde jsme odstartovali a konstatujeme, co už jsme zde několikrát zažili. Nefouká. Přesunujeme se s Tomem a Adamem na další spoty, ovšem vítr je tvrdohlavý a nefouká nikde, kam se vydáme, vrtulka větrometru se otáčí jen tak aby se neřeklo. Vracíme se proto zpátky na Dyranut a po mém hlasitém sténání, že jsem momentálně v naší skupině jediný, kdo nespatřil nádherná panoramata na Eidfjordu, pokračujeme dále na západ. Jenže o pár set metrů dál se zvedne zuřivý vítr a znovu uvěříme, že snad foukat bude, jak bychom si na předposlední den přáli. Nadšení i vítr vydrží akorát na to, abych se stačil vzdálit dost daleko na smysluplný návrat. Neustálé muchlání draka v nicotném větru mě dokáže tak dokonale frustrovat, až to odnese jediný elektronický přístroj, který zatím odolal mojí zlobě, což je mobilní telefon Nokia C7. Všichni víme, jak na tom tento bývalý tahoun mobilního byznysu je, takže manažery v této firmě jistě potěší jakákoliv pozitivní zmínka na jejich výrobky.. telefon po vysušení jednotlivých komponent nadále spolehlivě funguje! S využitím posledního zbytku sil dojdu k autu a vypravujeme se na cestu do Haugastolu, větru už nevěříme nic.
Cestou vzniká zajímavý argumentační souboj, jestli začneme první připravovat bramborák nebo palačinku. Vítězem této bitvy je bramborák a dáváme do něj přísady podle širokého záběru našich zkušeností. Asi nepřekvapí brambory, ale třeba Adam chtěl do chystané směsi přidat mlíko! Zbývají poslední 4 vejce, takže na bramborák připadne přesná polovina (aby ty zbývající dvě letěly druhý den do koše, to už se tak stává). Po letmém zhodnocení zbývajících zásob piva a s myšlenkou na kvalitní závěrečný mejdan se vydávám do Ustaoset na nákup pár pivek do zásoby, při procházení obchodu ještě házím do košíku sardinkovou pastu, na kterou dostávám momentální chuť a výsledná suma nákupu blížící se v přepočtu dvěma tisícům korunám zarazí i mě, otrlého hýřila, pro něhož jsou peníze jen barevné papírky určené k nákupu laskomin. I to je Norsko a je potřeba si připomenout, že těch několik hodin pobíhání mezi regály v Makru a trošku toho blekotání na hranicích se fakt královsky vyplatí.
K večeři připravuju čočku a tajemné Zampone, což všichni naši trošku světaznalý čtenáři určitě znají, nicméně nejčastější hodnocení na tuto delikatesu "chutná to jako lančmíd" není úplně jak jsem si to představoval. Po jídle dáme pár panáků, pro jistotu nehrajeme už žádnou hru a zrovna uprostřed nadmíru důležitého úkolu, kde se snažíme už napůl spícímu Adamovi vystavět na jeho čele pyramidu z plechovek tak, aby se na druhém konci opírala o strop našeho apartmá, se stane nevídaná věc. V našem obýváku se objeví několik cizinců s rozličnými nádobami v ruce, velice plynule se k nám připojí a začíná nefalšovaná žůrka, během níž navštívíme (nezváni) několik pokojů v naší chalupě, seznámíme se s kuchařkou, která se velmi diví, že nás celých 14 dní pobytu neviděla ani na snídani, abychom nakonec přistáli v místnosti plných Norských teenagerů, kteří nás hned zpočátku protínaly tak nenávistnými pohledy, až jsme před touto spalující atmosférou odešli zpátky do našeho obýváku, kde se Tom vyčůral do dřezu, čímž stylově zakončil tento neočekávaný večírek.
Další den jsou schopni pravidelného provozu pouze Kekert s Peťou, vydávají se tedy neohroženě na Dyranut. Já s Tomem a Adamem pokračujeme ve spánku, Tralal hraje na přenosné elektrárně nějakou online hru, kterou ustavičně prohrává (nebo možná jsem to jen špatně pochopil a naopak vyhrává). Nakonec i přes nekonečnou časovou rezervu balíme ve stresu, startujeme Forda přes kabely a vydáváme se na cestu na trajekt. Adam dokud řídí, vypadá v pohodě, ke zvratu ale nastává v okamžiku, kdy se pouští volantu. Ibalgin a lodní burger jsou myslím adekvátní léčiva v takové situaci. Jinak cesta probíhá klidně a celkově k cestě až do Prahy není moc co říci, snad až na obvyklé závěrečné zmatky se srazem v Praze, kde jediným důsledkem jest skutečnost, že všichni se musí v následujícím týdnu nějak sejít, aby si předali zapomenuté součásti výstroje.
Již máme v hlavách ročník 2014 a mohlo by tento rok dojít k překvapení. Aniž bych to chtěl zakřiknout, rýsuje se fotoreportáž a již předběžná domluva na provázející hudbě, která se nese v atmosféře nebývalého rozptylu názorů většiny účastníků dává tušit, že dílo si prožije sice porodní bolesti, ale výsledek bude stát za to. Držte palce, ať se díla dočkáme dříve než za rok :)
Vydržte. A zůstaňte věrni kajtu.
Váš oddaný,
historik 4. výpravy do Haugastolu.
neděle 24. března 2013
neděle 17. března 2013
Výpadek ještě větší než jsme doufali
Ahoj všem věrným čtenářům,
předně bych se chtěl omluvit za to, že jste marně vyhlíželi příspěvky z druhého týdne našeho výletu, leč počítačový výzkum pokročil sice velmi daleko, ale čím dál tím složitější přístroje jsou náchylnější na necitlivé zacházení, a tak se historikův notebook odporoučel do binárního nebe. Vězte tedy, že výprava ve složení Cherok, Kekert, Tralal, Tom, Adam, Peťa + přivandrovalec Fífa dorazila dnes v pořádku do Prahy. Sice se trošku zamíchal materiál, alespoň ale bude příležitost se sejít a ještě trošičku zavzpomínat na intenzivní zážitky z planety Haugastol.
Pokusím se události druhého týdne shrnout ve formě souborného přípěvku, i přes mizernou bilanci z minulých let (čili co nebylo zaznamenáno ještě na místě, nebylo zaznamenáno pak vůbec).
A už teď se můžeme těšit na ročník 2014.. protože kdo byl, už se bude pořád vracet.. :)
Historik 4. planetární výpravy
předně bych se chtěl omluvit za to, že jste marně vyhlíželi příspěvky z druhého týdne našeho výletu, leč počítačový výzkum pokročil sice velmi daleko, ale čím dál tím složitější přístroje jsou náchylnější na necitlivé zacházení, a tak se historikův notebook odporoučel do binárního nebe. Vězte tedy, že výprava ve složení Cherok, Kekert, Tralal, Tom, Adam, Peťa + přivandrovalec Fífa dorazila dnes v pořádku do Prahy. Sice se trošku zamíchal materiál, alespoň ale bude příležitost se sejít a ještě trošičku zavzpomínat na intenzivní zážitky z planety Haugastol.
Pokusím se události druhého týdne shrnout ve formě souborného přípěvku, i přes mizernou bilanci z minulých let (čili co nebylo zaznamenáno ještě na místě, nebylo zaznamenáno pak vůbec).
A už teď se můžeme těšit na ročník 2014.. protože kdo byl, už se bude pořád vracet.. :)
Historik 4. planetární výpravy
úterý 12. března 2013
Výpadek
Milí přátelé,
náš blog postihl menší výpadek, tudíž budete muset oželet zprávy z pondělka a úterka. Včera jsme se totiž rozhodli, že se vzhledem k předpovědi propijeme až do rána a půjdeme hned za rozbřesku jezdit, což se nám sice povedlo, ale předpověď (pokolikáté už?) selhala, takže očekávaný vítr asi někde zabloudil a na Orterenu nějak nebyl. Kupodivu když jsme s Adamem dospávali probdělou noc, kluci vyrazili jezdit na Skuleviku a měli parádní den, údajně i ráno stačilo popojet kousek dál a foukalo by, takovej už je život mrcha. Takže dneska se z toho nějak vzpamatuju a od zítra budeme pokračovat v obvyklém standardu.
Pro záznam v kulinářské sekci, včera jsme dojížděli zbytky a dnes Peťa s Kekertem připravují zapékané maso.
Ospalý historik 4. výpravy
náš blog postihl menší výpadek, tudíž budete muset oželet zprávy z pondělka a úterka. Včera jsme se totiž rozhodli, že se vzhledem k předpovědi propijeme až do rána a půjdeme hned za rozbřesku jezdit, což se nám sice povedlo, ale předpověď (pokolikáté už?) selhala, takže očekávaný vítr asi někde zabloudil a na Orterenu nějak nebyl. Kupodivu když jsme s Adamem dospávali probdělou noc, kluci vyrazili jezdit na Skuleviku a měli parádní den, údajně i ráno stačilo popojet kousek dál a foukalo by, takovej už je život mrcha. Takže dneska se z toho nějak vzpamatuju a od zítra budeme pokračovat v obvyklém standardu.
Pro záznam v kulinářské sekci, včera jsme dojížděli zbytky a dnes Peťa s Kekertem připravují zapékané maso.
Ospalý historik 4. výpravy
neděle 10. března 2013
Jsme v polovině
Vážení a milí návštěvníci našeho webu,
historika přepadla tvůrčí krize, tudíž poslední dva víkendové dny budou co se týče popisu takové nedomrlé. Snad je to způsobeno žalem, že naší skupinu opustila Peťulka a chybí nám její krásné romantické představy o tom, jak kajtování funguje (např. "doufám, že to jezero bude zejtra urolbovaný") a samozřejmě všichni strádáme z absence ostrovtipu našeho pana cukráře Pekka a jeho rozličných laskomin, které nám každý večer připravoval. Když už jsme u těch laskomin, Tralal se včera pokusil zopakovat přípravu legendárních povidlových šátečků a celkem se to myslím podařilo. Nejdříve ale k průběhu soboty...
Jak již bylo popsáno, odjezd dvou členů naší posádky proběhl poněkud dramaticky v pozdních nočních hodinách, a tak jsme si všichni dopřáli trošku toho odpočinku. Vstávání tudíž proběhne v líném rytmu. Adam hlásí, že má bolavý palečky ze snowboardových bot, jelikož jsou mu malý.. ale že to neva, protože hezky vypadaj. Postupně se formuje skupinka sabotérů, která pod různými záminkami (palečky, vypisování faktur, rýmička) chce prožít dnešní den v pokojíku, ačkoliv předpověď dává tomuto nápadu trošku zapravdu.. viditelnost je špatná a má sněžit. Nakonec se ale vybičujeme a spolu s Kekertem a Peťou vyrázíme směr Dyranut, jelikož Kekert předtím telefonicky ověřil od tajné spojky přímo z místa, že viditelnost je dobrá a vítr optimální. Osobně se přesvědčujeme, že tyto informace jsou správné a vybalujeme draky. Kekertovi se ovšem nezdaří první start a odnese to celý tým, jenž stojí za vývojem létacího stroje Ozone Summit 12, který je vzápětí obviněn z toho, že ho připravil, považte, o půlhodinu ježdění! Chci věřit tomu, že někdo z firmy Ozone tento blog pečlivě sleduje a předá tuto informaci do vývojového oddělení, aby s tím něco pro příští generaci draků udělali. Podnikáme menší výlet, jenže vítr slábne a viditelnost se zhoršuje, nakonec po nějakých dvou hodinách balíme a jedeme zpátky. Ještě bych zmínil, že na protějším kopci je vidět skupinka odvážlivců, kteří skáčou z dost vysokého převisu na kajtu dolů! Uplně mě mrazilo, jen jsem to viděl, Kekert osobně před odjezdem vyzpovídal jednoho z těchto adrenalinových letců, takže dotazy směřujte na něj. Peťa nás opět pobaví svým posledním cirkusovým číslem, které tu stále zdokonaluje:
K večeři Adam připravil indickou pochutinu "Chicken Tandoori Masala", akorát že místo pro 6 lidí je to tak pro 12, ale to nevadí, nějak to sníme. Večerní žůrka má z pohledu pasivního přijímatele velice podobný průběh jako v pátek a jelikož se odebírám spát brzy po desáté hodině, nemám co bych více k večernímu programu dodal. Snad jen bych vzpomenul návštěvu sauny, kde nás přepadlo norské komando ve složení: dva chlapci, dvojčata a dvě holky, přičemž celá skupina k nám dorazila z okolí Osla. No uřvanější Nory jsem ještě nezažil a bylo fajn vrátit se do našeho klidného a tichého apartmá.
Neděle je standardní ranní budíček na osmou, máme ještě odvážet nějaké reziduální členy Bimrsovo skupiny, až v půl desátý vyjde najevo, že je vůbec nepovezeme a tak jsme mohli už dávno jet. Adamovi nestartuje auto, baterka zřejmě nevydýchala noční teploty hluboko pod -20 stupni Celsia. Naštěstí Bjorn vytáhne z pod pultu startovací kabely a tak Multivan poslouží jako startér a můžeme všichni vyrazit směr Dyranut. Vybalujeme a chvilku jezdíme, jenže není to tentokrát žádná hitparáda - musíme překonat kopeček ze základního tábora, kde fouká jakž takž, kousek dál se ale vítr točí a má on/off tendence, kdy nejdřív uplně vyvlaje, aby se zakrátko opřel do draka plnou silou, prostě nic moc. Kekert s Tralalem se i takový čině pouštějí směr pláceček, kde během pátečního ježdění nechali ležet ve sněhu příslušenství ke kameře. Tom přijede na kontrolu a s Adamem usuzujeme, že si přejdeme na druhou stranu silnice, jenže vítr ulehá k odpolednímu odpočinku a vidíme pláň posetou popadanými draky na zem, což je pro srdce kajtera pohled velice bolestivý. Otevíráme termosky a vše směřuje k nevratnému rozuzlení a sice balíme a jedeme směr Haugastol (s odbočkou do Ustaoset pro říznou norskou naftu, jež je tak kvalitní, až je nejdražší v galaxii nebo aspoň ve Sluneční soustavě). Kekert se kdesi prohání i v nulovym větru, Tralal se snaží dojet zpátky a Peťa vyčkává příchodu větru. Skupinka já, Tom a Adam vyráží tankovat, Ford naštěstí po ranním zaváhání startuje na první otočení klíčku a u pumpy zjišťujeme, že v nádrži v tu chvíli zbývaly 3 litry, uff tentokrát to teda bylo o fous - říká se, že člověk má zkusit všechno, ale shánění nafty uprostřed největší náhorní plošiny v severní Evropě si klidně nechám ujít. Dáváme zdravotní procházku na jezero Ustaoset, kde fouká nefouká, terén se od posledně ještě zhoršil, takže jdeme k vozu a vymýšlíme výlet po snežnicách na jezero Lillevan, jež se nachází v kopcích nad chalupou v Haugastolu. I tady seznáme, že povrch je dokonale zmasakrován, takže se vydáváme na pochod domů.. Tom krátce zaváhá, jestli nám v cestě nestojí lavina, ale naštěstí se všichni dostáváme bez újmy dolů a odměňuje nás krásný výhled do údolí:
Druhá skupina mezitím dorazila a tak nic nebrání servírování již včera připravené večeře, Lasagne Bolognese á la Ostrov. Děkujeme Kekertovi a Peťovi za pohlazení chuťových pohárků, přičemž jsme snědli jenom jeden ze dvou pekáčků.. a to ještě v lednici stále číhá včerejší Masala, nějak se nám kuchaři utrhli a večeře se zvrhávají v bohapustou žranici. Tralal se do toho všeho chystá vařit guláš a připravil slanou delikatesku, kde hlavní roli hraje saláma!
Zbytek večera stále probíhá, začínáme hrát údajně silně konfliktní hru s mašinkama, takže uvidíme, pokud by to bylo zaznamenáníhodné, dozvíte se příště.
Kreativně vyhaslý historik 4. výpravy na daleký sever
historika přepadla tvůrčí krize, tudíž poslední dva víkendové dny budou co se týče popisu takové nedomrlé. Snad je to způsobeno žalem, že naší skupinu opustila Peťulka a chybí nám její krásné romantické představy o tom, jak kajtování funguje (např. "doufám, že to jezero bude zejtra urolbovaný") a samozřejmě všichni strádáme z absence ostrovtipu našeho pana cukráře Pekka a jeho rozličných laskomin, které nám každý večer připravoval. Když už jsme u těch laskomin, Tralal se včera pokusil zopakovat přípravu legendárních povidlových šátečků a celkem se to myslím podařilo. Nejdříve ale k průběhu soboty...
Jak již bylo popsáno, odjezd dvou členů naší posádky proběhl poněkud dramaticky v pozdních nočních hodinách, a tak jsme si všichni dopřáli trošku toho odpočinku. Vstávání tudíž proběhne v líném rytmu. Adam hlásí, že má bolavý palečky ze snowboardových bot, jelikož jsou mu malý.. ale že to neva, protože hezky vypadaj. Postupně se formuje skupinka sabotérů, která pod různými záminkami (palečky, vypisování faktur, rýmička) chce prožít dnešní den v pokojíku, ačkoliv předpověď dává tomuto nápadu trošku zapravdu.. viditelnost je špatná a má sněžit. Nakonec se ale vybičujeme a spolu s Kekertem a Peťou vyrázíme směr Dyranut, jelikož Kekert předtím telefonicky ověřil od tajné spojky přímo z místa, že viditelnost je dobrá a vítr optimální. Osobně se přesvědčujeme, že tyto informace jsou správné a vybalujeme draky. Kekertovi se ovšem nezdaří první start a odnese to celý tým, jenž stojí za vývojem létacího stroje Ozone Summit 12, který je vzápětí obviněn z toho, že ho připravil, považte, o půlhodinu ježdění! Chci věřit tomu, že někdo z firmy Ozone tento blog pečlivě sleduje a předá tuto informaci do vývojového oddělení, aby s tím něco pro příští generaci draků udělali. Podnikáme menší výlet, jenže vítr slábne a viditelnost se zhoršuje, nakonec po nějakých dvou hodinách balíme a jedeme zpátky. Ještě bych zmínil, že na protějším kopci je vidět skupinka odvážlivců, kteří skáčou z dost vysokého převisu na kajtu dolů! Uplně mě mrazilo, jen jsem to viděl, Kekert osobně před odjezdem vyzpovídal jednoho z těchto adrenalinových letců, takže dotazy směřujte na něj. Peťa nás opět pobaví svým posledním cirkusovým číslem, které tu stále zdokonaluje:
K večeři Adam připravil indickou pochutinu "Chicken Tandoori Masala", akorát že místo pro 6 lidí je to tak pro 12, ale to nevadí, nějak to sníme. Večerní žůrka má z pohledu pasivního přijímatele velice podobný průběh jako v pátek a jelikož se odebírám spát brzy po desáté hodině, nemám co bych více k večernímu programu dodal. Snad jen bych vzpomenul návštěvu sauny, kde nás přepadlo norské komando ve složení: dva chlapci, dvojčata a dvě holky, přičemž celá skupina k nám dorazila z okolí Osla. No uřvanější Nory jsem ještě nezažil a bylo fajn vrátit se do našeho klidného a tichého apartmá.
Neděle je standardní ranní budíček na osmou, máme ještě odvážet nějaké reziduální členy Bimrsovo skupiny, až v půl desátý vyjde najevo, že je vůbec nepovezeme a tak jsme mohli už dávno jet. Adamovi nestartuje auto, baterka zřejmě nevydýchala noční teploty hluboko pod -20 stupni Celsia. Naštěstí Bjorn vytáhne z pod pultu startovací kabely a tak Multivan poslouží jako startér a můžeme všichni vyrazit směr Dyranut. Vybalujeme a chvilku jezdíme, jenže není to tentokrát žádná hitparáda - musíme překonat kopeček ze základního tábora, kde fouká jakž takž, kousek dál se ale vítr točí a má on/off tendence, kdy nejdřív uplně vyvlaje, aby se zakrátko opřel do draka plnou silou, prostě nic moc. Kekert s Tralalem se i takový čině pouštějí směr pláceček, kde během pátečního ježdění nechali ležet ve sněhu příslušenství ke kameře. Tom přijede na kontrolu a s Adamem usuzujeme, že si přejdeme na druhou stranu silnice, jenže vítr ulehá k odpolednímu odpočinku a vidíme pláň posetou popadanými draky na zem, což je pro srdce kajtera pohled velice bolestivý. Otevíráme termosky a vše směřuje k nevratnému rozuzlení a sice balíme a jedeme směr Haugastol (s odbočkou do Ustaoset pro říznou norskou naftu, jež je tak kvalitní, až je nejdražší v galaxii nebo aspoň ve Sluneční soustavě). Kekert se kdesi prohání i v nulovym větru, Tralal se snaží dojet zpátky a Peťa vyčkává příchodu větru. Skupinka já, Tom a Adam vyráží tankovat, Ford naštěstí po ranním zaváhání startuje na první otočení klíčku a u pumpy zjišťujeme, že v nádrži v tu chvíli zbývaly 3 litry, uff tentokrát to teda bylo o fous - říká se, že člověk má zkusit všechno, ale shánění nafty uprostřed největší náhorní plošiny v severní Evropě si klidně nechám ujít. Dáváme zdravotní procházku na jezero Ustaoset, kde fouká nefouká, terén se od posledně ještě zhoršil, takže jdeme k vozu a vymýšlíme výlet po snežnicách na jezero Lillevan, jež se nachází v kopcích nad chalupou v Haugastolu. I tady seznáme, že povrch je dokonale zmasakrován, takže se vydáváme na pochod domů.. Tom krátce zaváhá, jestli nám v cestě nestojí lavina, ale naštěstí se všichni dostáváme bez újmy dolů a odměňuje nás krásný výhled do údolí:
Druhá skupina mezitím dorazila a tak nic nebrání servírování již včera připravené večeře, Lasagne Bolognese á la Ostrov. Děkujeme Kekertovi a Peťovi za pohlazení chuťových pohárků, přičemž jsme snědli jenom jeden ze dvou pekáčků.. a to ještě v lednici stále číhá včerejší Masala, nějak se nám kuchaři utrhli a večeře se zvrhávají v bohapustou žranici. Tralal se do toho všeho chystá vařit guláš a připravil slanou delikatesku, kde hlavní roli hraje saláma!
Zbytek večera stále probíhá, začínáme hrát údajně silně konfliktní hru s mašinkama, takže uvidíme, pokud by to bylo zaznamenáníhodné, dozvíte se příště.
Kreativně vyhaslý historik 4. výpravy na daleký sever
sobota 9. března 2013
Galerie spáčů
Nová rubrika, která se bude doufejme utěšeně rozrůstat.. alespoň vidno, jak kajtování vyčerpává!
Pasivní přijímatel žůrky.
Historik.
Pekař.
Vedoucí zájezdu.
Pasivní přijímatel žůrky.
Historik.
Pekař.
Vedoucí zájezdu.
pátek 8. března 2013
Hardangerjøkulen: alternativní pohled
Dávám k dispozici alternativní pohled na výlet na ledovec od Kekerta:
Plně chápu rozčarování historika 4. výpravy na tábor nucených pochodů, mrzí mě to o to víc, že sem ho tak blbě přemluvil a díky mně si dal večerní jogging v preskáčích:( Aby toho ale nebylo málo a frustrace zbytku bandy mohla dostoupit vrcholu, oddělili sme se s Tralalem asi minutu předtím, než na planince přestalo foukat a pokusili se dojet k ledovci. To se nám nakonec nepovedlo, ve 3 odpoledne sme to z důvodu nedostatku větru a času museli otočit, ale po cestě zpátky sme objevili úžasnou kotlinu plnou prašanu, kde jako zázrakem foukalo stabilně 9m/s (navíc pro mě zcela nepochopitelně z poměrně prudkýho a vysokýho kopce). S ohledem na zbytek posádky bych nerad rozepisoval, jak moc úžasný to bylo, nebudu je proto zbytečně trápit a zůstanu u konstatování toho, že pro mě to byl jeden z nejlepších dnů na kajtu vůbec:) A protože za všechno se platí, po cestě zpátky o údolí dál nám taky došel vítr, taky sme si lehounce zanadávali a dali si kousek pešo. Tolik alternativní pohled.
Ještě dodávám, že Adam si zpáteční cestu dle vlastního vyprávění taky užil, holt oči historika nemohou býti všude a vůbec to nemělo vyznít jako špatnej den.. do zlomového okamžiku jsme zajezdili náramně, což dokládám sérií fotografií od našeho pana cukráře (zase pochopte, když člověk po čtyřhodinové cestě zpátky na Dyranut, kdy nejslušnější slovo, které jsem řekl, bylo "do píči", tak si honem nevzpomene, že kolem oběda si hezky zajezdil :)
Plně chápu rozčarování historika 4. výpravy na tábor nucených pochodů, mrzí mě to o to víc, že sem ho tak blbě přemluvil a díky mně si dal večerní jogging v preskáčích:( Aby toho ale nebylo málo a frustrace zbytku bandy mohla dostoupit vrcholu, oddělili sme se s Tralalem asi minutu předtím, než na planince přestalo foukat a pokusili se dojet k ledovci. To se nám nakonec nepovedlo, ve 3 odpoledne sme to z důvodu nedostatku větru a času museli otočit, ale po cestě zpátky sme objevili úžasnou kotlinu plnou prašanu, kde jako zázrakem foukalo stabilně 9m/s (navíc pro mě zcela nepochopitelně z poměrně prudkýho a vysokýho kopce). S ohledem na zbytek posádky bych nerad rozepisoval, jak moc úžasný to bylo, nebudu je proto zbytečně trápit a zůstanu u konstatování toho, že pro mě to byl jeden z nejlepších dnů na kajtu vůbec:) A protože za všechno se platí, po cestě zpátky o údolí dál nám taky došel vítr, taky sme si lehounce zanadávali a dali si kousek pešo. Tolik alternativní pohled.
Ještě dodávám, že Adam si zpáteční cestu dle vlastního vyprávění taky užil, holt oči historika nemohou býti všude a vůbec to nemělo vyznít jako špatnej den.. do zlomového okamžiku jsme zajezdili náramně, což dokládám sérií fotografií od našeho pana cukráře (zase pochopte, když člověk po čtyřhodinové cestě zpátky na Dyranut, kdy nejslušnější slovo, které jsem řekl, bylo "do píči", tak si honem nevzpomene, že kolem oběda si hezky zajezdil :)
Výlet na Hardangerjøkulen
Vážení přátelé sněhového kajtování,
dnešek bude jen pro silné povahy, takže slabší jedince, rodiče, prarodiče, děti, vnoučata a jinak citlivé osoby by neměli dále číst. Začneme naším obligátním tématem a to je předpověď. Na sobotu hlásily rozličné zdroje superstabilní vítr o rychlosti kolem 7 m/s, což už jako zkušení pozorovatelé našich výprav jistě víte, že to je fajn vítr na který se dá v pohodě odjezdit celý den. Rozhodli jsme teda, že podnikneme výlet na ledovec Hardangerjøkulen, což je bratru nějakých 10 km vzdušnou čarou, s křižováním na vítr o malinko víc. Už začátek cesty ve mě vyvolal jisté rozpaky, jestli je to dobrý nápad, protože jsem se jenom lopotně dostával za ostatními. Podruhé se dostanu do dráhy Peťovýho draka, ten to ale přijímá se stoickým klidem. Dokonce jsem to v jednu chvíli chtěl otočit zpátky, jenže Kekert mě to jako obvykle rozumně vysvětlil a já jsem neměl žádné účinné protiargumenty, takže jsem jel dál. Cesta pak ubíhala rychle, střídaly se kopečky a rovinky a v jednu chvíli se rozprchneme na všechny strany, všichni si najdeme to svoje místo, který je potřeba ohoblovat. Peťa další jízdu vzdává, Peťulka nesebrala dostatek odvahy na zahájení výletu a vyrazila rovnou na sněžnicích. Po vyřádění se ježděním sem a tam mířím k Tralalovi, který se tváří, jako že ví kam jede směrem na ledovec. Objevujeme několik ukrytých planinek, na jedné z ních se nakonec všichni potkáme (Adam, Kekert, Tralal, Tom, Pekk a já) a na krásně uhlazeném sněhu přibývají další a další zářezy. Dokonce došlo i na můj první jump, jehož průběh možno zrekonstuovat z následujícího obrázku:
Zatím to byla téměř pohádka jako od Josefa Lady, přichází ovšem zlomový okamžik dnešního výletu. Draci se začínájí zlověstně mrskat a objevují se místa, kde kajty bezvládně padají na zem. Po hodině padá rozhodnutí, že na ledovec už nedojedem, nejdříve z planinky vyráží Adam kamsi do kopců, pak se odlučuje Kekert s Tralalem, jenž odvážně přecejenom pokračují v cestě na ledovec a já se držím skupinky Toma s Pekkem. Zkušenosti jednotlivých jezdců se v dalším průběhu poněkud liší, v mém případě se ale jednalo o boj o holé přežití, jelikož při představě ujeté vzdálenosti se mi nechtělo ani přemýšlet, jak se dostanu zpátky. Hodiny ukazují dvě hodiny, tj. do setmění ještě dost času. První kilometr dávám pěšky doufajíc aspoň v nějaký vítr, povzbuzován živou gestikulací Pekka. Hypotéza se ukazuje jako správná, jenže i tak zdlouhavě popojíždím přes rozbitý sníh a svádím souboj o každý metr vpřed. Tom se zatím ještě klidně prohání po norských planinách, Pekkovi v údolíčků padá drak a lenivě se šoupe po sněhu, nahoru se mu teda nechce. Pokračuju v souboji se složitým terénem, ale cesta neodvratně končí v dalším balení draka a pokračování pěšky, zaplať pánbůh za přilehlou vyjetou stopu od skútru, kterou se dá aspoň trošku normálně jít. Tom dostává odvážný nápad vzít mě na leash, jenže Frenzy 11 s nákladem poctivých dvou metráků v nowindu těžce trpí, spolu s ním i Tomovo záda. Kde se vzal, tu se vzal Pekk a opět hlásí, že když popojdu kousek dál, že tam už to buší! I Pekk se nabídnul, že mě sveze, ale po dvou marných pokusech o start, které končí placákem na záda, pokračuji osvědčenou metodou po vlastních. Moje tváře ovane lehký vánek a tak nelením a vybaluju svůj stroj, podotýkám Access 10, což je nejmenší drak z celé naší skupiny, bohužel (i když toto poslední místo je dělené s Tralalem). Urputně postupuju vpřed, ale opět nalézám četná místa, kde nefouká nic, prostě nothing. Je to velice frustrující zkušenost, protože v jednu chvíli mě drak stahuje po větru a o pár desítek metrů dál splaskne a zacuká se takovým způsobem, že nezbývá než k něm dojet a rozmotat. Tom nezvládá tíhu okamžiku a zahazuje nejdříve bar, batoh a nakonec lyže, bezvládně padá na zem a nakonec norskou půdu eště za trest počůrá. Přede mnou se objevuje gigantický kopec, za který se už schovává Slunce, což je neklamná známka toho, že večer se blíží.
Kopec vyjíždím jen silou vůle a konečně v dálce vidím vytouženou silnici Rv7! Na Dyranut v tu chvíli ještě zbývá hodina cesty, pokolikátý už dneska zabaluju draka a pokračuju pěšky, za mnou se ještě plácá Pekk, kterýmu drak vyvlaje o celých 20 metrů dál než mě, takže pěškobusem pokračujeme spolu. S úlevou (tentokrát bez ironie) zjišťuji, že mě cesta zpátky trvala nejdýl a všichni jsou v pořádku a jedeme na vytouženou večeři. Dneska se vítám s Knutem obzvlášť srdečně, takto dramatický návrat jsem tu zatím ještě neměl.
Večerní program je mírně poznamenán vysilujícím výletem, k večeři Tomův kulinářský skvost "špagety s majdou", z obrovského hrnce uprostřed stolu nakonec nic nezbyde. Dnes nás také opouští dva členové naší výpravy, Peťulka a Pekk, jež jedou ve 2 ráno na vlak do Osla a odtud letecky směr Praha. Pekk konstatuje, že v Norsku zažil všechno, co se dalo.. od hnusnýho ke krásnýmu počasí, od rozbitýho po krásně uhlazený sníh, od několikakilometrových pěších přesunů po nekolikakilometrové parádní pojezdy, Peťule patří náš velký obdiv, za jak krátkou dobu se tu naučila jezdit! Když se večerní mejdan začíná konečně rozjiždět, Tralal zatahuje za brzdu a mění se na pasivního přijímatele žůrky, jak to sám hezky pojmenoval. Po menším dramatickém zážitku, kde se při noční cestě na nádraží objeví nečekaná překážka v podobě zamčených dveří, se Tralal probere a tak dáváme Starcrafty, které ovšem vzdáváme, když mu podruhé selže jaderný reaktor v jeho notebooku a poslední pivo dopíjíme u karetní hry "sedma", kterou prohrávám 2:0, takže mě moc nebavila.
Zdar a sílu,
historik 4. výpravy na tábor nucených pochodů
dnešek bude jen pro silné povahy, takže slabší jedince, rodiče, prarodiče, děti, vnoučata a jinak citlivé osoby by neměli dále číst. Začneme naším obligátním tématem a to je předpověď. Na sobotu hlásily rozličné zdroje superstabilní vítr o rychlosti kolem 7 m/s, což už jako zkušení pozorovatelé našich výprav jistě víte, že to je fajn vítr na který se dá v pohodě odjezdit celý den. Rozhodli jsme teda, že podnikneme výlet na ledovec Hardangerjøkulen, což je bratru nějakých 10 km vzdušnou čarou, s křižováním na vítr o malinko víc. Už začátek cesty ve mě vyvolal jisté rozpaky, jestli je to dobrý nápad, protože jsem se jenom lopotně dostával za ostatními. Podruhé se dostanu do dráhy Peťovýho draka, ten to ale přijímá se stoickým klidem. Dokonce jsem to v jednu chvíli chtěl otočit zpátky, jenže Kekert mě to jako obvykle rozumně vysvětlil a já jsem neměl žádné účinné protiargumenty, takže jsem jel dál. Cesta pak ubíhala rychle, střídaly se kopečky a rovinky a v jednu chvíli se rozprchneme na všechny strany, všichni si najdeme to svoje místo, který je potřeba ohoblovat. Peťa další jízdu vzdává, Peťulka nesebrala dostatek odvahy na zahájení výletu a vyrazila rovnou na sněžnicích. Po vyřádění se ježděním sem a tam mířím k Tralalovi, který se tváří, jako že ví kam jede směrem na ledovec. Objevujeme několik ukrytých planinek, na jedné z ních se nakonec všichni potkáme (Adam, Kekert, Tralal, Tom, Pekk a já) a na krásně uhlazeném sněhu přibývají další a další zářezy. Dokonce došlo i na můj první jump, jehož průběh možno zrekonstuovat z následujícího obrázku:
Zatím to byla téměř pohádka jako od Josefa Lady, přichází ovšem zlomový okamžik dnešního výletu. Draci se začínájí zlověstně mrskat a objevují se místa, kde kajty bezvládně padají na zem. Po hodině padá rozhodnutí, že na ledovec už nedojedem, nejdříve z planinky vyráží Adam kamsi do kopců, pak se odlučuje Kekert s Tralalem, jenž odvážně přecejenom pokračují v cestě na ledovec a já se držím skupinky Toma s Pekkem. Zkušenosti jednotlivých jezdců se v dalším průběhu poněkud liší, v mém případě se ale jednalo o boj o holé přežití, jelikož při představě ujeté vzdálenosti se mi nechtělo ani přemýšlet, jak se dostanu zpátky. Hodiny ukazují dvě hodiny, tj. do setmění ještě dost času. První kilometr dávám pěšky doufajíc aspoň v nějaký vítr, povzbuzován živou gestikulací Pekka. Hypotéza se ukazuje jako správná, jenže i tak zdlouhavě popojíždím přes rozbitý sníh a svádím souboj o každý metr vpřed. Tom se zatím ještě klidně prohání po norských planinách, Pekkovi v údolíčků padá drak a lenivě se šoupe po sněhu, nahoru se mu teda nechce. Pokračuju v souboji se složitým terénem, ale cesta neodvratně končí v dalším balení draka a pokračování pěšky, zaplať pánbůh za přilehlou vyjetou stopu od skútru, kterou se dá aspoň trošku normálně jít. Tom dostává odvážný nápad vzít mě na leash, jenže Frenzy 11 s nákladem poctivých dvou metráků v nowindu těžce trpí, spolu s ním i Tomovo záda. Kde se vzal, tu se vzal Pekk a opět hlásí, že když popojdu kousek dál, že tam už to buší! I Pekk se nabídnul, že mě sveze, ale po dvou marných pokusech o start, které končí placákem na záda, pokračuji osvědčenou metodou po vlastních. Moje tváře ovane lehký vánek a tak nelením a vybaluju svůj stroj, podotýkám Access 10, což je nejmenší drak z celé naší skupiny, bohužel (i když toto poslední místo je dělené s Tralalem). Urputně postupuju vpřed, ale opět nalézám četná místa, kde nefouká nic, prostě nothing. Je to velice frustrující zkušenost, protože v jednu chvíli mě drak stahuje po větru a o pár desítek metrů dál splaskne a zacuká se takovým způsobem, že nezbývá než k něm dojet a rozmotat. Tom nezvládá tíhu okamžiku a zahazuje nejdříve bar, batoh a nakonec lyže, bezvládně padá na zem a nakonec norskou půdu eště za trest počůrá. Přede mnou se objevuje gigantický kopec, za který se už schovává Slunce, což je neklamná známka toho, že večer se blíží.
Kopec vyjíždím jen silou vůle a konečně v dálce vidím vytouženou silnici Rv7! Na Dyranut v tu chvíli ještě zbývá hodina cesty, pokolikátý už dneska zabaluju draka a pokračuju pěšky, za mnou se ještě plácá Pekk, kterýmu drak vyvlaje o celých 20 metrů dál než mě, takže pěškobusem pokračujeme spolu. S úlevou (tentokrát bez ironie) zjišťuji, že mě cesta zpátky trvala nejdýl a všichni jsou v pořádku a jedeme na vytouženou večeři. Dneska se vítám s Knutem obzvlášť srdečně, takto dramatický návrat jsem tu zatím ještě neměl.
Večerní program je mírně poznamenán vysilujícím výletem, k večeři Tomův kulinářský skvost "špagety s majdou", z obrovského hrnce uprostřed stolu nakonec nic nezbyde. Dnes nás také opouští dva členové naší výpravy, Peťulka a Pekk, jež jedou ve 2 ráno na vlak do Osla a odtud letecky směr Praha. Pekk konstatuje, že v Norsku zažil všechno, co se dalo.. od hnusnýho ke krásnýmu počasí, od rozbitýho po krásně uhlazený sníh, od několikakilometrových pěších přesunů po nekolikakilometrové parádní pojezdy, Peťule patří náš velký obdiv, za jak krátkou dobu se tu naučila jezdit! Když se večerní mejdan začíná konečně rozjiždět, Tralal zatahuje za brzdu a mění se na pasivního přijímatele žůrky, jak to sám hezky pojmenoval. Po menším dramatickém zážitku, kde se při noční cestě na nádraží objeví nečekaná překážka v podobě zamčených dveří, se Tralal probere a tak dáváme Starcrafty, které ovšem vzdáváme, když mu podruhé selže jaderný reaktor v jeho notebooku a poslední pivo dopíjíme u karetní hry "sedma", kterou prohrávám 2:0, takže mě moc nebavila.
Zdar a sílu,
historik 4. výpravy na tábor nucených pochodů
čtvrtek 7. března 2013
Spravedlnost existuje
Vážení a milí čtenáři,
dnešní den vejde do dějin, nikoliv však kvůli tomu, že pan prezident Klaus úřaduje poslední den (to tady nikoho nezajímá a mohu odpřísáhnout, že jsme tomu nevěnovali byť jedinou minutu). Zkrátka dneska jsme brutálně zajezdili na spotu Dyranut, jenže než si to všechno odvyprávíme, musíme se malinko zmínit jak to bylo ve středu.
Takže rychle na to, vyrazili jsme brzo ráno, tak abychom na spot přijeli už krátce před polednem, vybrali jsme krásnou vyhlídku do kraje poblíž Halne a foukalo krásných 7 m/s. Adam s Peťulou se už na baráku rozhodli, že dneska jezdit nebudou a vypraví se na výlet do Eidfjord. Vybalujeme draky, jenže než se stihnu přezout, vítr totálně ustane. Kekert na mě sice volá, že u něj to buší a že stojím v zákrytu, ale příroda byla ten den nekompromisní. Na Toma s Pekkem tězce doléhá odloučení od přítelkyň a manželek, tak se snaží vyjít s tím, co je k dispozici, jelikož jsou ale na veřejnosti, dovedně to maskují za tréning v Krav-maga. Peťa nafoukne draka, nachodí u toho 700 metrů podle GPS loggeru než se rozhodneme popojet dál. Dojíždíme na Dyranut kde zase fouká lautr nic. Z posledních zbytků nadějí a z čistého zoufalství se několik kajterů vydá na kopeček vyvolávat vítr. Já s Tralalem začíme připravovat kvádry na iglú, jelikož jak jsme zhodnotili, zatím to ze stavebního hlediska nebylo nic moc. Od Bimrse jsme zapůjčili druhou lopatku a i Tom přiložil ruku k dílu, než se připojil mezi ostatní vyvolávače. Tralal při budování základů narazil na udírnu a tak musíme začít kopat jinde. Vítr kupodivu asi fouká, jelikož Kekerta s Tomem není nikde vidět, Peťa opět nafouknul a tentokrát i něco popojel, což odstartuje nekonečné dilema, jestli to máme taky vytáhnout nebo ne, přičemž s Tralalem představujeme klady i zápory obou variant - výsledek tohoto dilematu je vybudovaný bar v iglú včetně únikové cesty pod stolem. Přijíždí výletníci z Eidfjordu, kde si dali výbornýho hambáče za 300 NOKů, což se určitě vyplatilo si tam zajet, každopádně bylo tam nádherně..
Vracíme se zpátky, teď už opravdu v rychlosti, protože večer byl celkem o ničom.. k jídlu falešný stroganov z křehčeného krůtího masa s gumou guar a další pestrou směsicí přidaných látek, Tralal se marně dožadoval nějaké kritiky, tak snad jen ta rejže byla trošku převařená. Vypili jsme flašku Havany, dali pár jointů a s Tralalem odehráli pár matchů ve Starcraftu a už někdy v půl pátý jsme si šli lehnout.
No a konečně se dostáváme k tomu nejlepšímu, co může Norsko nabídnout.. brutální pojezd jako kráva přes nekonečné zasněžené planiny! Bůh kajtingu existuje a má nás opravdu rád! Spravedlnosti bylo učiněno za dost a po tom včerejším bezprizorním plácání to konečně přislo, jo! Na cestu vydáváme ve standradní časnou ranni hodinu a i příjezd se drží již zaběhnuté půl dvanácté hodiny. Vybalujeme a jezdíme víc než 6 hodin, nějak mi dochází slova a vůbec netuším, jak tu euforii popsat. Snad jen tím, že síly ve vesmíru musí zůstat vyrovnané a tak i dneska dojde na zamotání šňůr, zakopnutí o muldu a jiné kratochvíle, při kterých nejslušnější slovo je "do psí prdele" (a to jsem to s ohledem na citlivější čtenáře ještě trochu zjemnil), to jsou ale věci, které těžko doukážou zkazit tak moc vydařenej den. K večeři chilli con carne, kde po krátké poradě vznikají dvě verze, brutálně ostrá (2,5 papričky podle noodle baru Modrý zub) a jemná. Mohu potvrdit, že brutální to fakt bylo, zítra bych to viděl, že nějaká kratší zmínka k tomuto jídlu ještě zazní. Nehrajeme žádnou hru, jelikož na všechny doléhá trošku únavička a já slastně usínám na gaučíku kolem desátý večer, podotýkám, že já jsem svoje pivo dopil, takže ty uličníci co tu nechali nedopitý plechovky by se měli nad sebou zamyslet, když už jsou naše zásoby tak poddimenzovaný!
Loučí se historik 4. výpravy do galaxie snů
dnešní den vejde do dějin, nikoliv však kvůli tomu, že pan prezident Klaus úřaduje poslední den (to tady nikoho nezajímá a mohu odpřísáhnout, že jsme tomu nevěnovali byť jedinou minutu). Zkrátka dneska jsme brutálně zajezdili na spotu Dyranut, jenže než si to všechno odvyprávíme, musíme se malinko zmínit jak to bylo ve středu.
Takže rychle na to, vyrazili jsme brzo ráno, tak abychom na spot přijeli už krátce před polednem, vybrali jsme krásnou vyhlídku do kraje poblíž Halne a foukalo krásných 7 m/s. Adam s Peťulou se už na baráku rozhodli, že dneska jezdit nebudou a vypraví se na výlet do Eidfjord. Vybalujeme draky, jenže než se stihnu přezout, vítr totálně ustane. Kekert na mě sice volá, že u něj to buší a že stojím v zákrytu, ale příroda byla ten den nekompromisní. Na Toma s Pekkem tězce doléhá odloučení od přítelkyň a manželek, tak se snaží vyjít s tím, co je k dispozici, jelikož jsou ale na veřejnosti, dovedně to maskují za tréning v Krav-maga. Peťa nafoukne draka, nachodí u toho 700 metrů podle GPS loggeru než se rozhodneme popojet dál. Dojíždíme na Dyranut kde zase fouká lautr nic. Z posledních zbytků nadějí a z čistého zoufalství se několik kajterů vydá na kopeček vyvolávat vítr. Já s Tralalem začíme připravovat kvádry na iglú, jelikož jak jsme zhodnotili, zatím to ze stavebního hlediska nebylo nic moc. Od Bimrse jsme zapůjčili druhou lopatku a i Tom přiložil ruku k dílu, než se připojil mezi ostatní vyvolávače. Tralal při budování základů narazil na udírnu a tak musíme začít kopat jinde. Vítr kupodivu asi fouká, jelikož Kekerta s Tomem není nikde vidět, Peťa opět nafouknul a tentokrát i něco popojel, což odstartuje nekonečné dilema, jestli to máme taky vytáhnout nebo ne, přičemž s Tralalem představujeme klady i zápory obou variant - výsledek tohoto dilematu je vybudovaný bar v iglú včetně únikové cesty pod stolem. Přijíždí výletníci z Eidfjordu, kde si dali výbornýho hambáče za 300 NOKů, což se určitě vyplatilo si tam zajet, každopádně bylo tam nádherně..
Vracíme se zpátky, teď už opravdu v rychlosti, protože večer byl celkem o ničom.. k jídlu falešný stroganov z křehčeného krůtího masa s gumou guar a další pestrou směsicí přidaných látek, Tralal se marně dožadoval nějaké kritiky, tak snad jen ta rejže byla trošku převařená. Vypili jsme flašku Havany, dali pár jointů a s Tralalem odehráli pár matchů ve Starcraftu a už někdy v půl pátý jsme si šli lehnout.
No a konečně se dostáváme k tomu nejlepšímu, co může Norsko nabídnout.. brutální pojezd jako kráva přes nekonečné zasněžené planiny! Bůh kajtingu existuje a má nás opravdu rád! Spravedlnosti bylo učiněno za dost a po tom včerejším bezprizorním plácání to konečně přislo, jo! Na cestu vydáváme ve standradní časnou ranni hodinu a i příjezd se drží již zaběhnuté půl dvanácté hodiny. Vybalujeme a jezdíme víc než 6 hodin, nějak mi dochází slova a vůbec netuším, jak tu euforii popsat. Snad jen tím, že síly ve vesmíru musí zůstat vyrovnané a tak i dneska dojde na zamotání šňůr, zakopnutí o muldu a jiné kratochvíle, při kterých nejslušnější slovo je "do psí prdele" (a to jsem to s ohledem na citlivější čtenáře ještě trochu zjemnil), to jsou ale věci, které těžko doukážou zkazit tak moc vydařenej den. K večeři chilli con carne, kde po krátké poradě vznikají dvě verze, brutálně ostrá (2,5 papričky podle noodle baru Modrý zub) a jemná. Mohu potvrdit, že brutální to fakt bylo, zítra bych to viděl, že nějaká kratší zmínka k tomuto jídlu ještě zazní. Nehrajeme žádnou hru, jelikož na všechny doléhá trošku únavička a já slastně usínám na gaučíku kolem desátý večer, podotýkám, že já jsem svoje pivo dopil, takže ty uličníci co tu nechali nedopitý plechovky by se měli nad sebou zamyslet, když už jsou naše zásoby tak poddimenzovaný!
Loučí se historik 4. výpravy do galaxie snů
středa 6. března 2013
úterý 5. března 2013
Mandag og tirsdag
Milí přátelé a fanoušci našeho blogu,
včera jste přisli zkrátka, takže dnes nás nejdříve čeká rekapitulace včerejšího dne a následně zrekapitulujeme ten dnešní. Do názvu příspěvku jsem vám ze vzdělávacích důvodů uvedl názvy dnů v norštině, které budeme popisovat. Což jistě laskavý čtenář uzná, vzdělání je potřeba a není ho nikdy dost. Ještě než začneme, tak bych chtěl uvést na pravou míru moje hodnocení úspěchy hry Frikadelle, prý to všechny moc bavilo a těší se, až si zahrají znovu.
První bychom si měli rozebrat předpověď počasí. Čerpáme ze dvou zdrojů, stránky yr.no a windguru.cz. Pan Murphy by měl jistě radost, jelikož denní odhady si téměř vždy dokonale odporují, tudíž jediná skutečně stoprocentní předpoveď zní, že zahulíme a uvidíme. I tento očividný fakt ale asi nikdy nezabrání vášnivým debatám už v předvečer kajtovacího dne, kdy se živě diskutuje, kam pojedeme a v kolik, když stejně nikdo nevstane včas a jede se úplně jinam, než se řeklo. Ale to už tak nějak k tomu patří, asi jako táborový oheň k táboru nebo med do čaje. Když už se ale konečně přesuneme na první spot, kde buď není vidět, nefouká vítr nebo je špatný podklad (většinou všechno najednou; á propos, této triádě říká Tralal 3P = počasí, podklad a poryv, dostaneme se k tomu při hodnocení úterka), rozhoří se ostrý spor o tom, kam se přesunout, aby tam byl buď vítr, líp vidět nebo lepší podklad. Argumenty létají vzduchem v rychlém sledu a stanoviska se čím dál víc rozcházejí, hrany zostřují, ale nakonec dorazíme všichni na Orteren. Vybalíme draky a zkoušíme jezdit, docela to jde i na tu bídu. Peťulka zkouší jezdit, ale neposedný drak Roberto jí potáhne po břiše a Adam se tomu směje. Ostatní se brzy rozprchnou na všechny strany, jen se mi podaří narazit na Kekrta, kterýžto mě vytáhne na dobrodružný výlet do hor, který krátce po jeho začátku vzdávám. Najezdil jsem 24 kilometrů, ale cejtim se takový neukojený, domů se mi jet ještě nechce - rozdělujeme se opět na dvě skupiny, dodávka obsazená pěti výletníky razí do Haugastolu a já, Adam a Kekert zůstáváme, aby nám krátce po odjezdu první skupiny ukázalo Norsko svojí přívětivější stránku.. Orteren naplní pravověrné azuro a tak jezdíme, než se Adamovi vyfoukne drak. Na hotelu Peťulka reklamuje nefunkčního draka, posléze vyjde najevo, že si ho nevědomky odstřelila.
Do sauny jde Tralal, Pekk, Tom a já.
K jídlu čína.
Hrajeme Bang, kdy se Tom vůbec nedostane do hry a ještě v prvním kole umírá.
Dnes, tedy v úterý (to je to Tirsdag) předpověď nic moc, ale Tralal už od včerejšího dne hlásí, že se chce nechat odvézt na Dyranut a tam setrvá příchodu těch přízačných tří Pé - pro zopakování Počasí, Povrch a Poryv. Co čert nechtěl, jediný Tralal nakonec ráno nevyjíždí, jelikož soudruzi v Oriflame smazali katalog. Tom ráno zjišťuje, že když vstane včas, dostane vajíčka. Přes nařízený budíček v 7 vyrážíme až po půl desáté směr Dyranut, i když hlavní důvod tohoto cíle zůstal sedět na pokoji u kompu. Během cesty průbežné kontrolujeme přilehlé spoty a seznáme, že nejlepší vítr jest na stanovišti Skulevika (očekávám spory o tom, jak se to tam skutečně jmenuje, já jsem se držel haugastol.no snowkiting mapy a označení místa kde je Diesel tank, který už tam ale není, pozn. hist.). I když se nám tady prve zdálo, že fouká nejvíc, po našem příjezdu zbyly z větru jen fragmenty. Měřičovi větru se dokonce na okamžik úplně zastaví vrtulka - což znamená konec všech nadějí, že by se snad sebevětší drak vznesl do vzduchu. Strhne se menší rvačka o to, kdo přiveze Tralala, jenž finišuje s obnovením katalogu. Nakonec vítězí Kekert. Adam s Peťulkou nasazují sněžnice a jdou se projít. Po příjezdu dodávky nasazuju sněžnice též a snažím se je dohnat, při cestě do kopce se ale zle zadýchám. Při objevování dalších a dalších vrcholů se najednou u nás zjeví Kekert na kajtu a hlásí, že fouká, vracíme se tudíž zpátky. Než stihneme dohopsat dolů, parkoviště se vyprázní a ve sněhu se válí hromada prázdných báglů, neklamné to znamení, že fouká jako ďas, v dálce vidíme rozeseté draky, jak sjíždejí přilehlé kopce, yeah! Jezdíme jako šílenci. Adam už se nemá čemu smát, protože Peťulka už taky krásně jezdí, jak sama pravila "sem a tam". Tralal se ztratil a jel ho hledat nejdřív Tom a pak i Kekert. Já zjišťuju, že tygr se dá hodit nejen na prkně, ale i na lyžích a úspěšně přežívám krátkou epizodu zástavy dechu.. povrch je holt letos největší slabina této jinak malebné krajiny. Po příjezdu Tralala vzniká nápad dojet zpátky na Orteren na kajtu, v odhodlané skupině nakonec zůstává Kekert s Tomem. Bohužel se tento odvážný nápad neobešel bez újmy na zdraví, odneslo to Tomovo kolínko. Na Orterenu zjišťujeme, že i tady musel den krásně vyjít, foukalo 9 m/s a v okolí vidno ve vzduchu ještě pár kajterů. Po cestě do Haugastolu rozebíráme naší oblíbenou problematiku 3P a zjišťujeme, že Tralal si definice mění různě podle potřeby, čímž si tato jinak velice užitečná metodika trošku ublížila.
Do sauny tentokrát pouze Pekk a Tom.
K jídlu vynikající losos s bramborem.
Jako dezert se podává palačinka, jak je již zvykem u našeho cukráře, vynikající. K dokonalosti chybí jen troška medu.
Ještě nevíme jestli budeme něco hrát.
Cherok,
historik 4. výpravy na planetu Snowkiting
p.s.: příště už budou nějaké ty obrázky
včera jste přisli zkrátka, takže dnes nás nejdříve čeká rekapitulace včerejšího dne a následně zrekapitulujeme ten dnešní. Do názvu příspěvku jsem vám ze vzdělávacích důvodů uvedl názvy dnů v norštině, které budeme popisovat. Což jistě laskavý čtenář uzná, vzdělání je potřeba a není ho nikdy dost. Ještě než začneme, tak bych chtěl uvést na pravou míru moje hodnocení úspěchy hry Frikadelle, prý to všechny moc bavilo a těší se, až si zahrají znovu.
První bychom si měli rozebrat předpověď počasí. Čerpáme ze dvou zdrojů, stránky yr.no a windguru.cz. Pan Murphy by měl jistě radost, jelikož denní odhady si téměř vždy dokonale odporují, tudíž jediná skutečně stoprocentní předpoveď zní, že zahulíme a uvidíme. I tento očividný fakt ale asi nikdy nezabrání vášnivým debatám už v předvečer kajtovacího dne, kdy se živě diskutuje, kam pojedeme a v kolik, když stejně nikdo nevstane včas a jede se úplně jinam, než se řeklo. Ale to už tak nějak k tomu patří, asi jako táborový oheň k táboru nebo med do čaje. Když už se ale konečně přesuneme na první spot, kde buď není vidět, nefouká vítr nebo je špatný podklad (většinou všechno najednou; á propos, této triádě říká Tralal 3P = počasí, podklad a poryv, dostaneme se k tomu při hodnocení úterka), rozhoří se ostrý spor o tom, kam se přesunout, aby tam byl buď vítr, líp vidět nebo lepší podklad. Argumenty létají vzduchem v rychlém sledu a stanoviska se čím dál víc rozcházejí, hrany zostřují, ale nakonec dorazíme všichni na Orteren. Vybalíme draky a zkoušíme jezdit, docela to jde i na tu bídu. Peťulka zkouší jezdit, ale neposedný drak Roberto jí potáhne po břiše a Adam se tomu směje. Ostatní se brzy rozprchnou na všechny strany, jen se mi podaří narazit na Kekrta, kterýžto mě vytáhne na dobrodružný výlet do hor, který krátce po jeho začátku vzdávám. Najezdil jsem 24 kilometrů, ale cejtim se takový neukojený, domů se mi jet ještě nechce - rozdělujeme se opět na dvě skupiny, dodávka obsazená pěti výletníky razí do Haugastolu a já, Adam a Kekert zůstáváme, aby nám krátce po odjezdu první skupiny ukázalo Norsko svojí přívětivější stránku.. Orteren naplní pravověrné azuro a tak jezdíme, než se Adamovi vyfoukne drak. Na hotelu Peťulka reklamuje nefunkčního draka, posléze vyjde najevo, že si ho nevědomky odstřelila.
Do sauny jde Tralal, Pekk, Tom a já.
K jídlu čína.
Hrajeme Bang, kdy se Tom vůbec nedostane do hry a ještě v prvním kole umírá.
Dnes, tedy v úterý (to je to Tirsdag) předpověď nic moc, ale Tralal už od včerejšího dne hlásí, že se chce nechat odvézt na Dyranut a tam setrvá příchodu těch přízačných tří Pé - pro zopakování Počasí, Povrch a Poryv. Co čert nechtěl, jediný Tralal nakonec ráno nevyjíždí, jelikož soudruzi v Oriflame smazali katalog. Tom ráno zjišťuje, že když vstane včas, dostane vajíčka. Přes nařízený budíček v 7 vyrážíme až po půl desáté směr Dyranut, i když hlavní důvod tohoto cíle zůstal sedět na pokoji u kompu. Během cesty průbežné kontrolujeme přilehlé spoty a seznáme, že nejlepší vítr jest na stanovišti Skulevika (očekávám spory o tom, jak se to tam skutečně jmenuje, já jsem se držel haugastol.no snowkiting mapy a označení místa kde je Diesel tank, který už tam ale není, pozn. hist.). I když se nám tady prve zdálo, že fouká nejvíc, po našem příjezdu zbyly z větru jen fragmenty. Měřičovi větru se dokonce na okamžik úplně zastaví vrtulka - což znamená konec všech nadějí, že by se snad sebevětší drak vznesl do vzduchu. Strhne se menší rvačka o to, kdo přiveze Tralala, jenž finišuje s obnovením katalogu. Nakonec vítězí Kekert. Adam s Peťulkou nasazují sněžnice a jdou se projít. Po příjezdu dodávky nasazuju sněžnice též a snažím se je dohnat, při cestě do kopce se ale zle zadýchám. Při objevování dalších a dalších vrcholů se najednou u nás zjeví Kekert na kajtu a hlásí, že fouká, vracíme se tudíž zpátky. Než stihneme dohopsat dolů, parkoviště se vyprázní a ve sněhu se válí hromada prázdných báglů, neklamné to znamení, že fouká jako ďas, v dálce vidíme rozeseté draky, jak sjíždejí přilehlé kopce, yeah! Jezdíme jako šílenci. Adam už se nemá čemu smát, protože Peťulka už taky krásně jezdí, jak sama pravila "sem a tam". Tralal se ztratil a jel ho hledat nejdřív Tom a pak i Kekert. Já zjišťuju, že tygr se dá hodit nejen na prkně, ale i na lyžích a úspěšně přežívám krátkou epizodu zástavy dechu.. povrch je holt letos největší slabina této jinak malebné krajiny. Po příjezdu Tralala vzniká nápad dojet zpátky na Orteren na kajtu, v odhodlané skupině nakonec zůstává Kekert s Tomem. Bohužel se tento odvážný nápad neobešel bez újmy na zdraví, odneslo to Tomovo kolínko. Na Orterenu zjišťujeme, že i tady musel den krásně vyjít, foukalo 9 m/s a v okolí vidno ve vzduchu ještě pár kajterů. Po cestě do Haugastolu rozebíráme naší oblíbenou problematiku 3P a zjišťujeme, že Tralal si definice mění různě podle potřeby, čímž si tato jinak velice užitečná metodika trošku ublížila.
Do sauny tentokrát pouze Pekk a Tom.
K jídlu vynikající losos s bramborem.
Jako dezert se podává palačinka, jak je již zvykem u našeho cukráře, vynikající. K dokonalosti chybí jen troška medu.
Ještě nevíme jestli budeme něco hrát.
Cherok,
historik 4. výpravy na planetu Snowkiting
p.s.: příště už budou nějaké ty obrázky
neděle 3. března 2013
Medový Shock
Ahoj všem čtenářům našeho blogu,
dnes se mi blog psát nechtělo, ale jelikož jsme zažili spoustu situací, o které by bylo škoda přijít, tak jsem se odhodlal. Učiníme zde dnes společně určitý pokus, a sice že trošku převrátíme čas a odvyprávíme si dnešní den odzadu, třeba to bude zábavné..
Tralal vysvětluje hru Frikadelle (obchodování na finském fjordu), vypadá co celkem složitě, ale uvidíme, až začnou první tahy. Vyslechli jsme kvalitní píseň "Cukrář", a myslím, že alespoň část textu by měla zaznít:
Cukráři, ty debile, už se začne stmívat,
jak se tady plazíš, nemůžu dál se dívat.
Cukráři, ty debile, kde tě vyhrabali,
kdyby ti kule a prdel raději rozkopali.
Vedoucí cukrář naší úderné skupiny to bral sportovně, což je potřeba a navíc napekl skvělé medové šátečky. Akorát s medem musíme trošku šetřit, jelikož Tomovi se nepodařilo žádný přivézt, takže vlastně šátečky byly s povidlama, ale i tak vynikající. Před moučníkem servírovalo kuchařské duo Tralal + Tom vynikající kuře s bramborem, což mě přivádí ke včerejšímu dni, kdy jsem neuvedl fenomenální stejky od Kekrta a Peťi, z argentinského vysokého roštěnce servírovaného s pečenou zeleninou, kterážto kombinace byla doslova vražedná ve smyslu že ostatní kuchařské páry budou těžko nastavenou laťku překonávat. Nutno dodat, řečeno diplomaticky, na dnešním kuřeti se to trošku podepsalo.
Před večeří se valná většina skupiny vydala na návštěvu sauny, kde se staly v podstatě dvě zajímavé věci, řekněme "highlighty": Tralal si v sauně uprdnul, což vyhnalo Pekka ze sauny a sdělujíce nám ostatním tento šokující zážitek se následující debata byla o čem jiném než "o hovně". Druhá zajímavost se týká vypnutých kamen v sauně zrovna uprostřed lazební procedury, což vyvolalo všeobecné pobouření "jako vole zdražili ubytování a teď budou na nás šetřit na eletrice jako vole?", nicméně Pekk prokázal, že je schopen plnit i náročnější úkoly, když na recepci zařídil znovuzapnutí kamen. Před odchodem do sauny Tom naporcoval kuřata a šoupnul je do trouby, když pak vyšlo najevo, že oba kuchaři se věnovali saunování a vlastně nikdo ty kuřata nehlídá? Alespoň jsme stihli projednat přílohu a Tralala nakonec přesvědčili, že k pečenému kuřeti se líp hodí brambor než rejže, ale nebyl by to Tralal kdyby si neprosadil nakonec svou a tak ty brambory nedovařil.
Před večeří jsme trávili čas kajtováním, přičemž jsme se rozdělili na dvě posádky (posádka A: Kekrt, Peťa, Tralal, Pekk a Tom, posádka B: já, Adam a Peťulka). K důvodu rozdělení se dostaneme, jelikož to se odehrálo už ráno. Posádka B opouštěla spot na jezeru ve vesničce Ustaoset, kde foukal celkem stabilní vítr, odhadem kolem 10 m/s, ale objevily se slabší i silnější chvilky. Kvalitu povrchu bych hodnotil jako slabou, jelikož sníh byl povětšinou rozfoukaný a led na jezeře kryla jenom ztvrdlá krusta, na kolínka a nožičky celkově nic moc. GPS logger ukázal hodnotu přes 40 kilometrů, což za daných podmínek byl nadstandarní výkon, ale po očištění od cesty z Haugastolu a zpět výsledná cifra nakonec zní 17.8 km. Takže nic moc, ale posádka A doufajíce v otevření závory v Haugastolu pro průjezd konvoje nakonec zažila pěší přesun na jezero Orteren v déle 2.5 km! Soucítím především s Pekkem, který po podaném heroickém výkonu najezdil necelých 6 km, tudíž celý ten stres s kolonou se v jeho případě minul účinkem, ale zase Tom kontroval, že byl na pěknym vejletě a je hrdinou dne, když jeho logger se zastavil až na hodnotě 38.5 kilometrůch! Gratulujeme vítězi této nepsané soutěže, ve které výherce obdrží svoje osoboní balení energetického nápoje SHOCK s podpisem ředitele podniku, která toto osvěžující pití vyrábí. Jo, my vlastně ten Shock taky nepřivezli, no tak příště.
Dostáváme se k ránu a tudíž bychom se měli zmínit o legendární závoře v Haugastolu, která se tu a tam zavře a znemožní přístup na ty nejlepší spoty, které jsou tu k mání, zároveň vysvětlíme rozdělení na posádky A a B. Závora je od našeho příjezdu zavřená, což bylo celkem logické vyústění masakru, který jdme začili při cestování Norskem v sobotu - vítr kolem 30 m/s, jazyky, sníh, led, prostě hnus. Dnes ráno se začala pře závorou štosovat auta což vyprovokovalo naší skupinu k horečné aktivitě - tato ovšem byla poněkud předčasná, jelikož dle Bjorna to s konvojem nebude tak horký a lidi se u závory řadí, jelikož Norům končí dnes prázdniny a tak v zoufalé naději, že ještě nakonec trošku pojezdí, se řadí do fronty. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme na jezero Ustaoset a případně kolem oběda přejedeme k závoře, pokud se kolony nakonec rozjedou. Už všichni vypakovaný z auta dočkali jsme se telefonu z haugastolu, že první kolona vyrazí už za chvilku, a po lehkém váhání se vytříbily již zmíněné posádky, kde Áčko odejelo zpátky a Béčko pokračovalo v pěším pochodu na jezero Ustaoset.
Snídaně proběhla v poklidné atmosféře a tak už jenom pár věcí, co mě náhodou napadají. Kekert se ráno při cestě do Ustaoset svěřil, že jeho sestra je zapomnětlivá, předtím ale uvařil famózní vajíčka. Já jsem spal nahoře v obýváku, jelikož jsem byl za svoje přiznání ke chrápní vyobcován, ale seznal jsem, že gauč je pohodlnější než místní mini-palandička. Což mě přivádí od rána mocným oslím můstkem zase zpět k současnému dění, kdy se nejdřív sice Adam probudil vlastním zachrápnutím, krátce nato ale zalehne dál, takže dneska spím asi na zemi. Dáváme Bang (nová hra se dle reakcí hráčů moc nechytne), vyčůrat a spát...
Cherok
historik historicky čtvrté výpravy do Norska
dnes se mi blog psát nechtělo, ale jelikož jsme zažili spoustu situací, o které by bylo škoda přijít, tak jsem se odhodlal. Učiníme zde dnes společně určitý pokus, a sice že trošku převrátíme čas a odvyprávíme si dnešní den odzadu, třeba to bude zábavné..
Tralal vysvětluje hru Frikadelle (obchodování na finském fjordu), vypadá co celkem složitě, ale uvidíme, až začnou první tahy. Vyslechli jsme kvalitní píseň "Cukrář", a myslím, že alespoň část textu by měla zaznít:
Cukráři, ty debile, už se začne stmívat,
jak se tady plazíš, nemůžu dál se dívat.
Cukráři, ty debile, kde tě vyhrabali,
kdyby ti kule a prdel raději rozkopali.
Vedoucí cukrář naší úderné skupiny to bral sportovně, což je potřeba a navíc napekl skvělé medové šátečky. Akorát s medem musíme trošku šetřit, jelikož Tomovi se nepodařilo žádný přivézt, takže vlastně šátečky byly s povidlama, ale i tak vynikající. Před moučníkem servírovalo kuchařské duo Tralal + Tom vynikající kuře s bramborem, což mě přivádí ke včerejšímu dni, kdy jsem neuvedl fenomenální stejky od Kekrta a Peťi, z argentinského vysokého roštěnce servírovaného s pečenou zeleninou, kterážto kombinace byla doslova vražedná ve smyslu že ostatní kuchařské páry budou těžko nastavenou laťku překonávat. Nutno dodat, řečeno diplomaticky, na dnešním kuřeti se to trošku podepsalo.
Před večeří se valná většina skupiny vydala na návštěvu sauny, kde se staly v podstatě dvě zajímavé věci, řekněme "highlighty": Tralal si v sauně uprdnul, což vyhnalo Pekka ze sauny a sdělujíce nám ostatním tento šokující zážitek se následující debata byla o čem jiném než "o hovně". Druhá zajímavost se týká vypnutých kamen v sauně zrovna uprostřed lazební procedury, což vyvolalo všeobecné pobouření "jako vole zdražili ubytování a teď budou na nás šetřit na eletrice jako vole?", nicméně Pekk prokázal, že je schopen plnit i náročnější úkoly, když na recepci zařídil znovuzapnutí kamen. Před odchodem do sauny Tom naporcoval kuřata a šoupnul je do trouby, když pak vyšlo najevo, že oba kuchaři se věnovali saunování a vlastně nikdo ty kuřata nehlídá? Alespoň jsme stihli projednat přílohu a Tralala nakonec přesvědčili, že k pečenému kuřeti se líp hodí brambor než rejže, ale nebyl by to Tralal kdyby si neprosadil nakonec svou a tak ty brambory nedovařil.
Před večeří jsme trávili čas kajtováním, přičemž jsme se rozdělili na dvě posádky (posádka A: Kekrt, Peťa, Tralal, Pekk a Tom, posádka B: já, Adam a Peťulka). K důvodu rozdělení se dostaneme, jelikož to se odehrálo už ráno. Posádka B opouštěla spot na jezeru ve vesničce Ustaoset, kde foukal celkem stabilní vítr, odhadem kolem 10 m/s, ale objevily se slabší i silnější chvilky. Kvalitu povrchu bych hodnotil jako slabou, jelikož sníh byl povětšinou rozfoukaný a led na jezeře kryla jenom ztvrdlá krusta, na kolínka a nožičky celkově nic moc. GPS logger ukázal hodnotu přes 40 kilometrů, což za daných podmínek byl nadstandarní výkon, ale po očištění od cesty z Haugastolu a zpět výsledná cifra nakonec zní 17.8 km. Takže nic moc, ale posádka A doufajíce v otevření závory v Haugastolu pro průjezd konvoje nakonec zažila pěší přesun na jezero Orteren v déle 2.5 km! Soucítím především s Pekkem, který po podaném heroickém výkonu najezdil necelých 6 km, tudíž celý ten stres s kolonou se v jeho případě minul účinkem, ale zase Tom kontroval, že byl na pěknym vejletě a je hrdinou dne, když jeho logger se zastavil až na hodnotě 38.5 kilometrůch! Gratulujeme vítězi této nepsané soutěže, ve které výherce obdrží svoje osoboní balení energetického nápoje SHOCK s podpisem ředitele podniku, která toto osvěžující pití vyrábí. Jo, my vlastně ten Shock taky nepřivezli, no tak příště.
Dostáváme se k ránu a tudíž bychom se měli zmínit o legendární závoře v Haugastolu, která se tu a tam zavře a znemožní přístup na ty nejlepší spoty, které jsou tu k mání, zároveň vysvětlíme rozdělení na posádky A a B. Závora je od našeho příjezdu zavřená, což bylo celkem logické vyústění masakru, který jdme začili při cestování Norskem v sobotu - vítr kolem 30 m/s, jazyky, sníh, led, prostě hnus. Dnes ráno se začala pře závorou štosovat auta což vyprovokovalo naší skupinu k horečné aktivitě - tato ovšem byla poněkud předčasná, jelikož dle Bjorna to s konvojem nebude tak horký a lidi se u závory řadí, jelikož Norům končí dnes prázdniny a tak v zoufalé naději, že ještě nakonec trošku pojezdí, se řadí do fronty. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme na jezero Ustaoset a případně kolem oběda přejedeme k závoře, pokud se kolony nakonec rozjedou. Už všichni vypakovaný z auta dočkali jsme se telefonu z haugastolu, že první kolona vyrazí už za chvilku, a po lehkém váhání se vytříbily již zmíněné posádky, kde Áčko odejelo zpátky a Béčko pokračovalo v pěším pochodu na jezero Ustaoset.
Snídaně proběhla v poklidné atmosféře a tak už jenom pár věcí, co mě náhodou napadají. Kekert se ráno při cestě do Ustaoset svěřil, že jeho sestra je zapomnětlivá, předtím ale uvařil famózní vajíčka. Já jsem spal nahoře v obýváku, jelikož jsem byl za svoje přiznání ke chrápní vyobcován, ale seznal jsem, že gauč je pohodlnější než místní mini-palandička. Což mě přivádí od rána mocným oslím můstkem zase zpět k současnému dění, kdy se nejdřív sice Adam probudil vlastním zachrápnutím, krátce nato ale zalehne dál, takže dneska spím asi na zemi. Dáváme Bang (nová hra se dle reakcí hráčů moc nechytne), vyčůrat a spát...
Cherok
historik historicky čtvrté výpravy do Norska
sobota 2. března 2013
MISE NORSKO 2013
Ahoj všem věrným čtenářům našeho blogu,
vyrazili jsme opět na tradiční výlet k našim severním přátelům, tentokrát na celé dva týdny a letos máme toto složení (přezdívky jsem stanovil sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dá se případně opravit):
Kekert - vedoucí zájezdu
Peťa - majitel vozu VW Transporter
Tralal - vedoucí her a volnočasových aktivit
Adam - vedoucí pekař a supervizor hudební produkce
Peťulka - vedoucí ženské sekce
Tom - vedoucí promotér (až na ten Shock, kterej se moc nepoved)
Pekk - vedoucí cukrář
no a moje maličkost, Cherok - vedoucí historik.
Dnešní povídání bych započal na téma co kdo máme doma. Zjistili jsme, že téměř každý vedoucí našeho zájezdu má doma ostrý nůž. Dále máme doma vysílačky. A vůbec máme doma spoustu věcí, které ale bohužel neodcestovali s námi (kufřík s žetonama na poker třeba). Takže na ně teď vzpomínáme. Třeba mrkev, taky jí každý má doma.
Taky hůlky na lyže jsou doma pěkně uklizený ve sklepě. Papírový kapesníčky jsem taky nedávno kupoval, Zewa softies s vůní mentholu.
Dále bych se krátce pozastavil o takové jedné věci, která mě dost trápí (a dávám jí dnes náležitě najevo). A to je počet plechovek českého piva, které jsme ilegálně převezli přes hranice. Pominu fakt, kdy mě poprvé, co do Norska jezdíme, zastavil celník a zeptal se "Anything to declare?". Pohled na všechny naše pivka na 14 dní !!! pohromadě je prostě žalostný a na moje slova dojde a pivo dojde velice brzo, sice se mi teď všichni smějí, ale pivo prostě nebude. Zavedl jsem tedy online odkument, kde eviduji veškerou spotřebu plechovkového piva, abychom se poučili pro příští rok a adekvátně nastavili nákup pro sezonu 2014.
Děkuji vám za pozornost a zítra můžete očekávat soupis nedělních událostí.
Cherok - hlavní kronikář.
vyrazili jsme opět na tradiční výlet k našim severním přátelům, tentokrát na celé dva týdny a letos máme toto složení (přezdívky jsem stanovil sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dá se případně opravit):
Kekert - vedoucí zájezdu
Peťa - majitel vozu VW Transporter
Tralal - vedoucí her a volnočasových aktivit
Adam - vedoucí pekař a supervizor hudební produkce
Peťulka - vedoucí ženské sekce
Tom - vedoucí promotér (až na ten Shock, kterej se moc nepoved)
Pekk - vedoucí cukrář
no a moje maličkost, Cherok - vedoucí historik.
Dnešní povídání bych započal na téma co kdo máme doma. Zjistili jsme, že téměř každý vedoucí našeho zájezdu má doma ostrý nůž. Dále máme doma vysílačky. A vůbec máme doma spoustu věcí, které ale bohužel neodcestovali s námi (kufřík s žetonama na poker třeba). Takže na ně teď vzpomínáme. Třeba mrkev, taky jí každý má doma.
Taky hůlky na lyže jsou doma pěkně uklizený ve sklepě. Papírový kapesníčky jsem taky nedávno kupoval, Zewa softies s vůní mentholu.
Dále bych se krátce pozastavil o takové jedné věci, která mě dost trápí (a dávám jí dnes náležitě najevo). A to je počet plechovek českého piva, které jsme ilegálně převezli přes hranice. Pominu fakt, kdy mě poprvé, co do Norska jezdíme, zastavil celník a zeptal se "Anything to declare?". Pohled na všechny naše pivka na 14 dní !!! pohromadě je prostě žalostný a na moje slova dojde a pivo dojde velice brzo, sice se mi teď všichni smějí, ale pivo prostě nebude. Zavedl jsem tedy online odkument, kde eviduji veškerou spotřebu plechovkového piva, abychom se poučili pro příští rok a adekvátně nastavili nákup pro sezonu 2014.
Děkuji vám za pozornost a zítra můžete očekávat soupis nedělních událostí.
Cherok - hlavní kronikář.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)