rád bych vás všechny přivítal u již tradičního čtení o jednom opakovaném výletě do dalekých severských krajin, kde je málo i tisíc korun a žádný den tu není stejný.
Letos se nám opět trošku promíchala sestava a mezi zkušené matadory proklouznul nějaký ten nováček. A tak jsme s Márou vyrazili z Prahy v sobotu nad ránem s legendou tanečních parketů DJ Brianem vstříc slunci a trajektu ze Sassnitz do Trelleborgu. Ještě před odjezdem došlo k politováníhodné situaci, kdy se mi nepovedlo najít ztracený bezpečnostní tisícihran na příčníky pro připevnění střešního boxu a museli jsme odjez bez něj. Situaci trošičku pomohlo, že když jsem doma nemohl najít ani lyže, boty, trapéz a další části nutného kajtovacího vybavení a zjistil jsem, že všechno zůstalo v Norsku z předchozího výletu a do boxu by tedy vlastně nebylo co dát kromě 50 kilo hovězího na GangsterBurgry (tm), takže jsme po předem ztraceném pokusu utáhnout tisícihran kombinačkama vzali jenom housky a zeleninu. Jak již všichni víme, v Norsku se maso dá koupit za příhodnou lidovou cenu, takže proč se s tím tahat z Prahy.
Cesta nám tentokrát krásně ubíhala, bez úhony míjíme obvyklé kritické body z předchozích cest (Roudnice nad Labem, nový úsek D8, ...) a v telefonu začínám hledat potvrzenku na trajekt, ale při vyhledání klíčového slova "Stena" nacházím pouze lístek z loňského listopadu. Zachvacuje mě mírná panika, ale zatím nedávám nic najevo a zkouším Google potrápit různými výrazy, abych kýžený lístek vydoloval, ale nedaří se. Můj křečovitý výraz začíná být nápadný zbytku posádky a tak musím s pravdou ven, polilo mě horko a po zádech mi stékají krůpěje potu - vybavuji si totiž poměrně velké detaily z nákupu lístku, jaké jsem tam zadával údaje, ale co když se mi to jenom zdálo? Do přístavu tudíž přijíždíme ve velkém stresu, jestli budeme vůbec na palubu připuštění a jestli stihnu nouzově koupit náhradní lístek, když loď za míň než 40 minut vyplouvá. Naštěstí žijeme ve 21. století, kde papírových potvrzení netřeba a na základě naší dříve zaregistrované registrační značky dostáváme palubní vstupenky a tudíž moje předchozí vyplňování údajů nebyl sen, ale skutečnost (nebo sen ve snu? kdo ví..). Každopádně dostáváme se na palubu nejhoršího trajektu, který jsem zatím navštívil, a to jsem absolvoval i 17ti hodinovou cestu z Francie do Irska původně italskou lodí, která 43x změnila majitele a jejíž vybavení bylo vskutku tragické. Jediná místnost, kde se dalo beztrestně provozovat něco jako spánek byla zároveň nejchladnější místnost na celé lodi, přičemž ani v té nejvytopenější místnosti nešlo sundat bundu a zateplené kalhoty. Navíc nás neustále pronásleduje infantilní duo dvou snad švédských teenagerů oblečených podle poslední módy, které se neustále nečemu hihňá, takže o nějakém relax odpočinku na trajektu nemůže být řeč.
Následující cesta Švédskem ubíhá zoufale pomalu, navíc nás postihne neplánovaná hodinová přestávka kdesi u Götebörgu, kde se nejdřív dobýváme do zavřeného Burger Kingu, skončíme v McDonalds, jíme burgry a pijeme kávu, čekáme na sraní, provádíme sraní a pak absolvujeme srací debriefing, která kabinka byla víc zesraná. Vyloženě na sílu projetých posledních 100 km se krátce dostávám i k volantu, ale pro orgány činné v trestním řízení bych rád zdůraznil, že jsem samozřejmě neřídil. Na chalupě nás ve stand-by pozici očekává Tralal a nalévá nám welcome drink, následně se mi klíží oči a uprostřed nějaké duchaplné věty usínám, abych se probudil a pár hodin později doprostřed probíhající snídaně.
Letošní pobyt začíná ve znamení přenádherného počasí, které tu co moje paměť sahá nemá obdoby, a tak můžeme pořizovat snímky zdejších panoramat a fascinováni projíždíme Hardou. Vítr nefouká kdovíjaký, ale na úvodní zamávání si s drakem to stačí a náš nováček provádí první výkruty s drakem. Jelikož vítr nezesiluje, využíváme skvělého počasí pro výlet na Eidfjord, kde Tralalova posádka hledá Kocoura a naše posádka vychutnává kávu ve svitu slunce a zbývá i čas na nafocení fotografií do motoristického magazínu "Norský cestovatel", součástí tohoto cyklu je i průjezd mostem, který byl velmi vzrušující, jelikož jedním směrem je zpoplatněn 150ti norskými korunami, holt za zážitky se platí i tady v jinak cenově velice dostupné zemi.
Velikonoční pondělí začíná obligátní snídaní a již s železnou pravidelností se opakujícím ceremoniálem tříbení nápadů, co budeme dneska dělat, kdo kam s kým pojede a kdy. Rýsuje se několik skupinek, přičemž každá je schopna do 30ti minut vyrazit. Já se ocitám ve středu skupinky, která plánuje výstup na Stolovou horu na skalpech, přičemž už za hodinu a půl skutečně stojíme před chatou, nalepujeme tulení pásy na lyže a vydáváme se na pochod. Nálada je zpočátku dobrá, až bych neváhal říct, že snad optimistická, humor nás ale začne opouštět zhruba na druhém kilometru, kdy se mě i Brianovi začnou ozývat otlaky(*) na nohách. Nejdřív statečně bojujeme, ale nakonec s úlevou vzájemně zjišťujeme, že je to na koho hodit, že výstup na Stolovku přerušíme a vrátíme se zpátky. Tím pádem stíháme opalovací session na chalupě a vytváříme novou ad-hoc skupinku, která do 30ti minut je schopná vyrazit na Hardu lovit vítr a tak se už za hodinu a půl vydáváme na cestu. Po brutálním pojezdu, kde mám natrackováno kilometr a půl na Frenzy 14 odevzdávám draka Márovi, kterému tento padá za prvním kopečkem a už nenahodí, přejíždíme tedy na Skuleviku, kde se vyjezdím do bezvědomí a po dvou kilometrech se mi zamotají šňůry a do draka naberu tunu sněhu, takže mi Brian pomáhá vysypávat a přemotávat a když to za tu hodinu konečně rozmotám, vítr totálně vypne.
To není normární
To není normální kurváááá
Laskavý čtenář si jistě sám doplní, komu patří která citace.
Poslední zmínku bych rád věnoval nové hře, kterou jsme v tomto turnuse objevili a s radostí jí hrajeme, a sice "Blafuj". Princip hry je jednoduchý, hráč vám pošle jednu kartu z 8mi zvířátek otočenou lícem dolů a řekne, co za zvířátko na ní je, přičemž nemusí mluvit pravdu. Vy mu buď věříte nebo nevěříte a v závislosti na výsledku si kartu před sebe vyložíte vy nebo protihráč. Hra končí, jakmile někdo nasbírá 4 karty jednoho druhu nebo nemá s čím hrát. Mindfuck přichází v momentě, kdy nemusíte věřit nebo nevěřit, ale kartu si vezmete do ruky a pošlete jí dál do oběhu. Tato herní mechanika přináší tolik zábavných situací, že už druhý večer jsme se od kartiček nedokázali odtrhnout do pozdních nočních hodin a když už si myslíte, že jste v této hře master, tak vám někdo pošle ploštici, která předtím zmutovala z pavouka a netopýra a nakonec je to žába.
Dnešní den bude Big Day jako kráva vole, takže fotky dodám později a uvolňuji tento příspěvek, jelikož už mě nebaví zodpovídat dotazy, kdy bude blog.
Váš oddaný
Cherok
historik IX. výpravy na planetu Snowkiting
(*) otlak = československý výraz pro "puchýř"
