Poslední ježdění a domů

Vstávání bylo krutý. Včerejší den D se na nás podepsal a přestože se většina z nás odkutálela do postele ještě před půlnocí, tak domluvenej nástup na snídani v sedm byl opravdu za trest. O to horší to bylo, že to bylo vstáváníé poslední. Co se dá dělat, všechno hezké (v našem případě i ošklivé) někdy končí, takže sme začli o překot balit, vařit, uklízet a budit Michala. To poslední nám moc nešlo, ale dalo se to čekat - všechny zázraky letošního výletu už si vybrala bouřka, která trvala namísto běžnýho dne dny čtyři. Se slzou v oku sme museli zrušit i naší pivní výstavku (a že jí to panečku slušelo). Zbylejch 12 kousků sme darovali Bjornovi a popřáli mu hodně štěstí při Ragnaroku (viz Ragnarok). Snad nás příští rok naučí nějaký ty svoje fígle (tedˇ nemluvím o těch se štětkou u záchodový mísy), když už to letos kvůli počasí nevyšlo. Díky tomu, že závora byla pořád ještě zavřená a odjezd konvoje byl posunutej na 9:45 sme s přehledem stihli dobalit, naoko poklidit a naházet všechnu bagáž do auta. Vypadá to z dosavadního popisu růžově, ale mělo to pár much - byli sme cca poslední z dlouhý kolony aut co čekala na otevření závory (účastníci Ragnaroku už se začli sjíždět a nebylo jich málo), většina z nás po včerejšku chodila stylem á la Žofré de Pejrak (na blízku nebyla žádná Angelika která by to ocenila) a Michal se k tomu všemu, pravděpodobně aby Žofrého dotáhl do dokonalosti, pyšnil apartním monoklem a za jeho spodní ret by se nemusel stydět ani Bubba z Forresta Gumpa (fotku Michala nemáme, musí vám postačit Bubba - zobrazte si to jako negativ a bude to dokonalý). Pro úplnost (a Verču) bych rád dodal, že se Michal po dobu celého pobytu pohyboval výhradně po zemi a všechny jeho skoky byly charakteru čistě náhodného. Vždycky se prostě nečekaně sešla rychlost i směr (větru i Michala), pohyb rukou, pánve a nohou a Michal byl proti své vůli vytažen do vzduchu. Jeho úraz je proto dílem Božím a Michal za něj nenese pražádnou odpovědnost.



Norská ochranka národního parku Hardangervidda dala konečně povel k odjezdu, my sme se úspěsně vetřeli do půlky konvoje (dobře Jana!!!) a hurá nahoru. Vypadalo to na další azurovej den. Jak taky jinak, vždyť dneska přece odjíždíme. První parkoviště beznadějně zabrala první půlka aut, tak sme museli o kousek dál. Nakonec to bylo ale fajn, nemuseli sme se plácat mezi tolika dalšíma kiterama. Chvíli to vypadalo, že vůbec nefouká, ale nebáli sme se vlka nic a nastartovali největší stroje, co sme s sebou měli. Michal Frenzy 11, Cherok Frenzy 13, Tomáš Accesse 10, já Speeda 12, Jana Slingshota 13, Šléza Aero 10 (kvůli extrémnímu tahu na baru přejmenované na posilovnu) a na Peťu zbyl oblíbenej autobus Naish Element 14. Postupně sme začli vyrážet a když už to vypadalo, že sme všichni na place, tak sem obdržel zoufalý telefonát od našeho jedinýho pumpičkáře (přísahal jsem, že jeho jméno nevyjevím), že po tom, co nám všem pomoh, tak nemá kdo odstartovat jeho. Janu sme odstartili (a sakra...), vítr se zvedl a začlo to bejt zase parádní. Nedá se to slovy vyjevit, musí se to zažít (a pro všechny ty chudáky co s náma nebyli aspoň nafotit).



Bohužel před druhou odpolední sme museli začít balit, jinak bysme nestihli trajekt. Bylo to krutý - po čtyřech dnech zevlování na aparťáku musíme odjíždět, když je azůrko a fouká. Dolů sme museli zase s konvojem, kterej měl jet kolem půl třetí. Když sem ale chvíli před půl viděl hromadu nedobalenejch báglů, která se válela všude možně po parkovišti, zatímco kufr auta prázdnej, tak sem ve včasnej odjezd moc nedoufal. Jako zázrakem sme naházeli poslední tašky se zbylejma vajíčkama do auta přesně v momentě, kdy se kolem nás prohnal pluh, takže sme akorát naskákali do auta a zařadili se na konec fronty. Mělo to drobnou výhodu - nebyl čas na loučení, takže se slabší jedinci nestihli rozplakat. Po cestě sme zastavili ještě dole v Haugastolu, kde si Šléza koupil pohledy, Jana nafotil naší partu a místního psa a Bjorn nám ještě v rychlosti ukázal vlek na skoky, kterej montovali na jezeře pod hotelem na blížící se Ragnarok. Dalime Bjornovi pac a pusu a vyrazili směr trajekt Larvik.



Cesta Norskem proběhla úplně klidně, za což musíme poděkovat Janě, odřídil to celý sám a ještě se u toho nablble usmíval, jako kdyby mu to snad dělalo dobře nebo co. Světlým bodem byla návštěva potravinovýho řetezce "Kiwi". Měli tam spoustu dobrot - chleba, chipsy i blonďatou brigádnici doplňující zboží do regálů s pracovním názvem Ingrid. Posilněni chlebem, chipsy a oplzlými pohledy sme dorazili do Larviku s tříhodinovým předstihem. Byla docela zima, tak sme dodávku zaparkovali v přidělenym pruhu a vyrazili do čekárny hrát prozměnu poker. Šléza odněkud vytáhl plastovou láhev od pepsi obsahující červenou tekutinu neznámého původu a jal se pít. Pár lidí se přidalo. Náhoda tomu chtěla, že pokerovej stůl opustil první Šléza (sem si jistej, že těch posledních pár vět který ze sebe u stolu vysoukal by nedávalo smysl ani v okolí Třinca) a hned po něm těch pár lidí, co si taky přihnulo. Když o tom tak zpětně přemejšlim, mam za to, že ta Šlézovo samohonka byla rezevní brzdovka z dodávky. Pokera sme samozřejmě dohrát nestihli, zato sme se včas nalodili a to se taky počítá.



Vyběhli sme do restaurace, kde se při cestě do Norska Tomáš skvěle vyspal, s tim že něco pojíme a pak se taky vychrupkáme. Plány nám zkřížila jistá
dvěstěkilová norská lejdy. Myslím, že nebudu přílíš vulgární, když řeknu že to byla nehorázná píča. Nebudu popisovat o co šlo, zbytečně bych se rozčílil. Řeknu jenom tolik, že došlo i na pána z ochranky, kterej byl taky pěkná píča. Lepší posádku sme se nemohli přát. Něco sme pojedli, koupili nějakej ten dárek holkám (Peťa pro veliký úspěch z loňska pořídil dalšího sobíka do sbírky) a našli pár sedaček v chudinský části lodi, kde sme se jali chrupkat. Šléza potvrdil svojí extratřídu - nikdo v okolí 20ti metrů od nás dlouho nevydržel, Šlézův chrapot přehlušil i všechny lodní šrouby.



Dorazili sme do Dánska a volantu se ujal Šléza, kterej byl logicky nejvíc odpočatej. Vydržel za volantem pěkný tři hodinky, ale pak to dolehlo i na něj. Dlouho se snažil se spánkem bojovat, hlavu měl vystrčenou před volantem, vždycky zuřivě sešlapoval plyn, aby po probuzení s hrůzou zjistil, že už jede moc a plyn zase pustil. Nakonec našel vysněnou zastávku, kde vyšvihl poslední majstrštych - půlminuty váhání, jak zaparkovat na parkovišti, kde kromě nás bylo jenom jedno auto, aby to nakonec zacouval na trojku (vím, nedává to smysl, ale ty co byli tou dobou vzhůru ví o čem mluvim). Zbytek cesty sem hlavně prospal (taky sem musel chtě nechtě řídit), takže nemohu sloužit. Vim, že ráno proběhl k snídani BurgerKing, pak že sme se zase ptali Šlézy, co ho vede k tomu, že si čistí zuby - jestli má rovnátka, nebo proč takhle blbne?

A taky vim, že sme nakonec dorazili do zadrbanýho práglu, postupně vyložili všechny kluky a v pořádku vrátili fordíka.
Tak zas za rok.

Maximálně za rok!

PS: Ještě přidávám log z posledního ježdění

Den D: kajterův ráj na Zemi

Spravedlnost existuje. Pokud bych nebyl neznaboh, napsal bych, že Bůh existuje, ale bohužel, nemám patřičnou výchovu a už to asi nedoženu.
Páteční ráno v ničem nenasvědčovalo svojí výjimečnost. Už jsme z předpovědí trochu otupěli a i když by dneska mělo foukat "akorát", brali jsme to tak trošku s rezervou, ale zas si všichni uvědomovali, že kua 4 dny jsme seděli v chatičce na zadku a hráli online poker a už to chtělo pořádně zajezdit! Snídani už si nepamatuju (daň za víc jak týdenní odstup od popisovaných dějů), Kekrt sbíhá na recepci zeptat se Bjorna jak to bude (závora stále zavřená) - v 9 hodin má vyrazit konvoj směr jezero Ørteren. Horečně balíme, brejle, zuby, klíče a nasedat do Transita. Zde bych rád pohovořil o tom, co je to konvoj (v angličtině controlled traffic, i norske Kolonnekjøring). To se v předem domluvený čas, který nám řekne Bjorn, seřadí fronta vozidel, která hodlá projet buď skrz celou silnicí č. 7 z Haugastolu až do bůh ví kam za Eidfjord nebo na nějaká místo blíž, jako třeba naše skupinka nadržených kajterů jen k jezeru Ørteren. Na první místo konvoje se postaví nechutně velkej náklaďák s ještě nechutnější radlicí, co zabírá bezmála oba pruhy silnice a s betonovou tvárnicí na korbě. Jak už jsme i v tomto blogu zmínili, potkat tohle autíčko v protisměru žádná slast.

Každopádně pro vypravení konvoje by z pochopitelných důvodů měl být vážný důvod, ale uznejte, my jsme ten vážný důvod měli - minimálně kvůli zamezení několikanásobné vraždě, jelikož k tomu se už v našem pokojíku schylovalo.
Konvoj se dal konečně do pohybu a napětí vzrůstá. Počasí vypadá víc než dobře a začínáme tušit, že dneska by to mohlo přijít. Když dojíždíme do cíle, rozprostírá se před námi nekonečná plocha Ørterenu, tak jak sme se už ostatně pokochali v sobotu a neděli, přijde nám to teď už jako věčnost co jsme tu byli naposled! Na parkoviště nás přijíždí všehovšudy 5-6 aut, což je bezva, bude místo! V 9.30 pilně vybalujeme svoje draky. Už při vystupování z auta bylo jasný, že nejmenší draci to jistí a znova nás mrzí, že jsme nechali doma větroměr a mohli jsme tak jenom spekulovat, kolik teda fouká, ale asi by se to dalo shrnout jako "hodně". Kekrt vybaluje Mantu 8 a je z nás nejnadrženější, protože jako první vyráží na zteč. V těsném závěsu dovybaluje Tom červenýho Accesse 6, ještě než vyrazí ale stihne zahránit lidský život! Kekrt totiž připevnil svojí novou kamerku GoPro přímo na helmu a po zvažování všech myslitelných pozic a poloh mu vyšlo, že nejlepší bude dát kameru doprostřed vrchní částni helmy, což se ukázalo být jako osudná volba. Již si nejsem schopen vzpomenout, zda-li důvodem přicházejícího karambolu bylo oblíbené najetí na muldu (dlužno dodat, že povrch byl dneska tvrdý, zledovatělý, žádné padání do peřinek a i samotný ukotvení draka byl trošku s tím zrzlým sněhem problém); každopádně stala se nehoda a Kekrt spadnul. Naneštěstí se mu při pádu podařilo zamotat se do řídících šňůr a bylo ještě hůř, ty se zasekly právě o čerstvě umístěný držák kamery GoPro a jali se chudáka Kekrta dusit pevně utáhnutou smyčkou pod bradou. Toho si všiml právě Tom a po neuvěřitelném 200m sprintu, kdy ze sebe vydal všechnu energii, kterou načerpal čtyřmi dny žraní a klikání na pokerstars zbavil Kekrtova draka tahu a on se mohl konečně nadechnout! Uff, takový drama a máme to všichni, včetně ctěných čtenářů našeho blogu, jen z vyprávění a mě z toho i teď, když to píšu, běhá mráz po zádech. Závěrem tedy velké uznání výrobci lepidla na držák kamery GoPro, fakt to fest drží teda!
Postupně rozbalujeme draky v celé naší skupině: já, Peťa a Michal prověřenou Chiméru 8,5, Šléza vyfasoval Naishe 7,5 s implantovaným čůráčkem a konečně Jana vybalil vypůjčeného draka Aero 8. Bušilo teda pěkně, ale konečně se dalo normálně jezdit! Ve mě hned naskočili vzpomínky na minulý ročník a hluboce jsem si oddychnul, že se mi to nějak nezdálo a že do Haugastolu se opravdu jezdí kajtovat! Začínám krátkými obrátkami poblíž parkoviště a snažím se vydedukovat, v jakym směru má drak největší tah, ale je to celkem jedno, protože jak všichni víme, draky od Pegesů táhnou i v nule a vítr byl opravdu nekompromisní! Nekompromisně úžasnej! Žádný dikový nárazy jak na Adolfově, kde jsem vážně uvažoval nad tím, že draka od sebe odstřelím a nechci ho už nikdy vidět a Tom dal svůj první kombo jump 10+200 (10 metrů do výšky, 200 metrů po držce rypákem v zemi). Nádherně nám to jelo. Odvažuju se do čím dál delších obrátek a koukám, že několik kajtů už je daleko za horizontem. Přichází silná touha zajet si pořádně daleko a najednou člověk cítí tu svobodu. Vítr drží, sníh je tak zmrzlej, že to po něm klouže samo - tak proč si sakra nevyrazit na pořádnej vejlet? Vědom si známé poučky, že bych se neměl do velkých dálek pouštět sám, rozhlížím se kolem, aby jel někdo se mnou. Osud mi přihraje do cesty Janu a tak se bez váhání pouštíme zkoumat norskou krajinu. Potkáváme Peťu a Toma. Michal vyrazil na druhou stranu kopce a po zbytek dne už jsem ho nepotkal. Dojíždíme na další mega otevřenou planinu a já už si vyloženě výskám radostí, i 70 sukien si zazpívám, protože teď me rozhodně nikdo neuslyší. A za každým mírným zvlněním terénu se rozprostírala další nekonečná planina a za ní další a další.. Napadlo mě, to je krása, jako vloni! To je satisfakce! Teď nám to snad všichni uvěří, že jsme si nevymejšleli a že ta šílená 24 hodinová cesta autem smysl má..
Nicméně idyla netrvala věčně a přichází telefonát od Kekrta. Že jako proč jsme na něj nepočkali! Zastyděl jsem se a snad sem stihnul i něco odpovědět, možná že se snad i omlouvám, ale telefon už je hluchý. Byla to taková nádhera, že člověk i zapomene počítat do sedmi, aby zjistil, že nejsme komplet. Vracíme se teda zpátky, ale Kekrt nás ostentativně objíždí, jelikož je uražen, že zůstal na Šlézu sám. První návrat na parkoviště a odpočinek probíhá v půl druhý. Kontrolujeme logy a mě vychází 90 kilometrůch!! Připadám si jako nefalšovanej jezdec po hvězdách! Přijíždí Kekrt a hlásí 120km. No jo, to má z toho, jak před náma utíkal, jinak by to nedal! (Zase abych Jeníkovi nekřivdil, on nakonec potlačil svojí zlobu a odpustil nám, když je přece tak nádhernej den!). Dáváme snickers, semtexy, pijeme, relaxujeme. Vítr nám neustále bubnuje do zad a po tom nuceném půstu dlouho neváháme a vrháme se opět do vydušných vln. Tentokrát se vydáváme co nejdál na západ a tam nás čeká příjemné překvapení.. plácek nafoukanýho luxusního prašanu. Uši jsou úplně blažený z toho, že chvilku při ježdění není slyšet neústálé skřípění lyží o kus ledu, co bývalo kdysi sněhem (a možná ještě někdy bude). Je to ale jenom maličkatá oáza a už si netroufáme jet dál, i když by to ještě šlo!

Jezdíme dál jako smyslů zbavení a na jednom kopci potkáme Bjorna, jak si to tam štráduje. Přihlíží Jana a Kekrt, opodál dává solidní otočky Šléza, dost se zlepšil jako! Naish 7,5 je sice dědeček, ale potenciální sběratelský kousek a pořád mu to pěkně jezdí. Dojde ke kuriózní situaci, kterou by nevymyslel ani legendární Eda Hrubeš. Představte si rovinato krajinu, bratru 2x2km, široko daleko jen vrstva zledovatělého sněhu. Uprostřed této plochy stojí Bjorn, Jana a Kekrt a nad něčím diskutují. Toho si všimne Šléza a neomylně ujíždí jejich směrem. Když je tak 30 metrů od nich, bez váhání posílá draka k zemi a to byste neuhodli, komu přistane na hlavě.. JANĚ! Následuje herecká etuda jako z němé grotesky Lauera a Hardyho a konečně Jana se vymotává ze spárů sedmihlavé saně a Šléza správně vyhodnocuje situaci a odjíždí pryč. Bjorn ukazuje pár triků a odjíždí v dál - trochu mě příde jako fantóm, jelikož jsme Bjorna potkali kamkoliv jsme se hnuli, jednou byl dole v baráku, pak s náma na spotu, pak zase tam a as támhle..
Přichází moje chvíle a poprvý za celej den zamotávám draka do bonbónu a dostávám se do běžnými postupy neřešitelnýho šmodrchu a nezbývá mi, než se vrhnout na kolena. Sníh je sice pořádně zrmzlej, ale chodit mi v něm nešlo, možná nějaká baletka by to od ráhna k drakovi lehce přehopkala, já si pěkně zahrál na kočičku a lezl jsem (uklidňovalo mě jen vědomí, že na kočičku člověk může zažít i horší věci, než lézt dopředu). Pro ilustraci, jak vypadá takovej šmodrch, tady jeden posílám (i když tenhle není můj, já umim ještě lepší!):

S trpělivostí sobě vlastní rozmotávám uzle a vítězoslavně opět usedám do kokpitu draka, valíme se nezadržitelně zpátky k parkovišti.
Vítr trošičku polevil a stále silněji se mě zmocňuje pocit přecejenom vyzkoušet tu Frenzy 13. I když jsem se s ní ošklivě vyválel v neděli (a 2krát!), nějaký vnitřní hlas mi našeptával "zkus to". Tak teda jsem to zkusil, ale i na ten slabší vítr, kterej možná vůbec nebyl slabší a jen se nám to asi zdálo, to pořád nebylo ono, cejtil jsem jak mě ta mrcha tahá po větru a hned upaluju to monstrum zase zabalit a utěšuju se tím, že možná zítra přijde ta chvíle. Ještě předtím jsem zapomněl zmínit, že jsem okusil posilovnu Aero 8 od Pegase a řeknu vám, nemít naposilováno z průmyslovky, asi bych ten bar neutáhnul! Vracím se k jistotě v podobě Chiméry 8,5 právě včas, abych shlédl další náramnou podívanou v podobě Michalova provedení ladné otočky vlevo. Michal se totiž také rozhodl vytáhnout těžší kalibr ze svýho arsenálu a jezdí teď na Frenzy 11 provedení roku 2011. Ze začátku vše vypadá neuvěřitelně ladně, ale snad nenadálý poryv větru nebo snad příslovečná mulda ve sněhu, zkrátka Michal se v neřízeném lopingu kácí k zemi a okouší tvrdost sněhu v poloze, kterou asi nečekal.
Zřejmě už se projevuje únava, přecejenom jezdíme 8,5 hodiny, což je regulérní šichta! Všichni se shodujeme v tom, že tenhle den stál za to a každý si odnáší svůj vlastní příběh toho, co se v týhle svobodný, úžasný, krásný a nekonečně zimní krajině dá všechno natropit. Možná všímavého čtenáře teď napadne určitý detail naší cesty zpátky na chatu. Přijeli jsme totiž ráno konvojem, jak se ale dostaneme zpátky, aniž bychom riskovali srážku s pluhem, jenž neuznává remízu a při čelním střetu vždycky vyhraje? Nebojte, v digitálním věku stačí použít mobilní telefon, zavolat do chalupy, kde se dozvíme, že cesta k chalupě je čistá a můžeme jet. Vracíme se malebnými údolíčky na barák a Michal se tváří smutně. Až z další debaty vyplyne, že se nemračí, ale že mu natekl horní ret z výše popsaného karambolu na Frenzy 11. Transitem koluje spišská hruškovice a mě napadá, že snad ani nemůže bejt na světě líp! Omyl! Přece máme ještě saunu!
Ještě před sauněním žádám Bjorna, aby razantně zvednul teplotu vytápění z mizerných 75 stupňu Celsia (uznejte, to je skoro jak sedět v mrazáku), při té příležitosti ale zjistím, že v sauně nefunguje světlo - no nic, bude to trochu intimní. Michal roztáčí stroj na palačinky a první runda je s marmeládou. Peťa se snáhí po krabici halušek a do sauny se odebíráme s vědomím, že hlad nám dneska zase nehrozí. V sauně trochu ulevujeme bolesti nohou, ale docela se bojím příštího dne. Ono jet několik kilometrů v setrvalé poloze po čtyřdenním bohapustým flákání přináší svojí daň.
Z večerních debat bych snad jen vypíchnul Tomovo konstatování, že nejlepší drak na snowkiting je Ozone (a jen čistě náhodou jsou oba jeho draci značky Ozone). Kilometrová bilance dnešního dne činí 115 km, z toho 6 hodin v pohybu a 2,5 hodiny postávání, šmodrchání, pití a žraní snickers. Kekrt, další to logger, hlásí 160km! Úplně si vzpomínám na tu únavu z toho výkonu a že spát se jde brzy. Čeká nás totiž poslední den a to je trochu smutek. A radost zároveň, z toho úplně nejvíc vydařenýho dne, kterej sme tu měli. Škoda, že takových dnů nebylo víc.
Koukám, že už je zejtra, takže ještě výpis logu (tentokrát experimentálně z Google Earth):

A to je vše přátelé, dobrou noc!

Zase nic!

Dnes jsme vstávali brzo, neboť předpověď konečně slibovala rozumný vítr a my jsme, natěšený po třech dnech zevlování na ubytovně, nechtěli propásnout už ani chvíli kdy by šlo jezdit.
Silnice nahoru je ale stále zavřená a tak jsme dohodnutý s Bjornem, že nás vezme skútrem na jezero kde jsme v pondělí stavěli sněhuláka. Házíme do sebe snídani, abychom byli v 9 před barákem. To už ale víme, že větrometry v okolí stále ukazují okolo 20m/s a že předpověď nebyla až tak přesná. Začínám mít dojem, že mládenci v meteorologickým ústavu vědí krutou pravdu že hnusně bude až do pátku, ale naschvál zveřejňují pozitivní předpověď na další den, aby nás odradili od rituální sebevraždy.

V půl devátý přichází zpráva, že vyjíždět se bude až v 10. OK, můžeme žvejkat pomalejc, stejně v tomhle bušáku nemá smysl lézt ven.

V 10 jsme přistavený na parkovišti, odkud nás Bjorn hodí na sněhulákiště. S námi tu jsou ještě další obyvatelé Haugastolské ubytovny. V první várce odjíždějí Kekrt, Cherok a Tom. Ostatní se mezitím přesunou na místo odjezdu dalších jízd, které je asi 200 metrů daleko. Fouká úplně příšerně a na silnici jsou vysoké návěje. Takže ani moc nepřekvapí, že se skůtr vrací zpátky i s věcma a posádkou. Jsou trochu ošlehaný a trochu vykulený, že to tam bylo mnohem horší než
posledně. Ostatně video bude v příloze (Toméééé).

Někteří členové naší partičky jsou ale tuhý chlapíci, který se nevzdávaj tak snadno, a tak po příjezdu k baráku berou draky a lyže a vyráží na jezero hned za chalupou. Vítr je šíleně poryvový ale Kekrt přesto jezdí a vypadá to i celkem dobře. Teda jeho 8m Manta se asi moc dobře necítí. Co chvíli v poryvu úplně splaskne, aby se za okamžik zase zuřivě nafoukla. Skoro to vypadá, jako by Kekrtovi za jeho zoufalou snahu tleskala. Ironicky. Nakonec toho má Manta dost, vypadává pindík na chicken loopu a ona se od Kekrta odpoutává. Ten jí po ledové krustě jezera pronásleduje dlouhými rychlobruslařskými kroky a vítězně dostihává těsně před městečkem Geilo.

Ostatní se nepouštějí do větších akcí a tak je i dnešní den debaklem. Večer se snažíme zabavit již standardními hrami a trochu potrápíme Michala plechovkovým překvapením. Ale zítra! Zítra to bude určitě všechno jinak!

Středa, je ho tam třeba

Dnes se nestalo vůbec nic. Stále fouká moc, nevytáhli sme paty z chalupy.

Pro pravidelné čtenáře tohoto blogu alespoň pár dobrých zpráv, protože těch špatných by bylo asi hodně a komu by to prospělo. Tak předně všichni jsou stále naživu a zatím nikdo nezcedil krev. Taky jsme objevili přímo v chalupě saunu v ceně pobytu, takže jsme tam všichni pěkně naběhli. Dlouho to vypadalo na největší highlight dne, ale bylo to opravdu příjemný a zítra se tam chystáme zas. Protože jak jsem předeslal, dnešek byl velmi chudý na zásadní události, uchýlíme se k méně očekávaným tématům a otevřeme spolu kulinářské okénko:

V sobotu po příjezdu jsme zpucovali pikantní guláš od Peťi - opravdu pikantní a velice výborný! V neděli přišla na řadu "špagátomajda" šéfkuchaře Toma a poprvé jsme vyzkoušeli zdejší norskou přírodní pánev:

Tomovi údajně neuvěří, že vařil špagáty pro 7 lidí, považujme to tedy za prokázané. Ještě bych rád vyzdvihnul snídaňovou špagetovou variaci, kterou vyvoleným Tom následující den připravil, pravá snídaně šampiónů!

V pondělí Kekrt zkuchtil výborný borůvkový knedlíky. Dlužno podoknout, že k tomu nemeěl měkkej tvaroh, jak požadoval, ale tvrdej (musel strouhat) a původně měly knedlíky ukrývat místo borůvek jahodu, ale v jednom z obchodů, co jsme potkali na cestě Norskem, zapomněli dojít ke třem měsíčkům a jahody neprodávali. I tak výsledek stál za to:

Ač teda ovocný knedlíky nerad, musim objektivně uznat, že to bylo dobrý (a když už jsem tak pěkně objektivně-korektní, tak jsem se dorazil UFO nudlema, stejně jako Peťa). UFO nudle jsme tu probírali minulý rok, jsou to fakt dobrý instantní nudle z Japonska, tak snad si je budeme moct ještě dávat, i když Japonsko stihla taková šílená katastrofa. Držte se!!

Úterý patřilo českočíně, kdy jsem přivezl kýbl naloženýho vepřovýho a kuřecího masa, povařil 8 pytlíků rejže a nakrájel k tomu půl tuctu paprik a tři pórky. Snad to klukům chutnalo, řikali, že jo.

Dnes jsme povečeřeli lahodné fazole Bonduelle povařené na slanině s přídavkem měkkého masa (s laskavým svolením Michala, který tento kousek uzené krkovice vyhradil na jeho legendární palačinky na slano) a co vám budu povídat, bylo to zase dobrý a po naplněnym hrnci se jenom zaprášilo. Akorát to přes noc vidím minimálně na chemický poplach II. stupně a nutnou evakuaci všech osob v okolí 3km od Haugastolu.

Těšíme se na další kulinářské zážitky a bude-li zájem, uvažovali jsme o možnosti vydat norskou kuchařku s recepty na všechny dobroty co jsme tu měli (a věřte, že to teda bude bichle, aby se do toho všechny ty náročné postupy vešly).

Pokud vás trošku zarazil nadpis dnešního příspěvku, přichází chvíle, kdy ho vysvětlím. Jelikož opravdu, ale opravdu není téměř do čeho píchnout, když je venku neustále zuří vichřice, jali jsme se rozmotat si aspoň šňůry od draků, Jana chtěl zkontrolovat integritu pláště svýho Aera a Kekrt přemýšlel, jak upravit svýho dědečka Naishe 7,5 tak, aby vyhovoval dnešnímu bezpečnostnímu standardu, rozuměj aby nehrozilo riziko, že drak vypadne z háku na trapézu, jednoduše řečeno, aby měl čůráčka. První idea byla nahradit bezpečnostní prvky Naishe z jiné, modernější hrazdy, to se ukázalo ale jako technicky neproveditelné a tak po delším rozmýšlení došlo k první letošní plastické operaci a hrazda od Naishe se teď pyšní plnohodnotným umělým orgánem! Věřme, že už zítra bude šance vyzkoušet implantát v akci!

Hrajeme jednu z dalších partiček pokru a tady se můžete mrknout, jak nám to (ne)jde. Šléza má tak nechutnou kliku, že mě to už s nim vůbec nebaví hrát a účast v dalších kolech vážně zvažuju.

Jinak panuje ospalá nálada a většinou nás byste tu našli zhruba v tomto rozestavení:

Opět došlo taky na Bang, ale slibujeme si, že o pravidlech budeme diskutovat bez vášní a celkem se nám to daří, i když samozřejmě dojde i dnes na zapeklité situace. Předně jestli El Gringo může brát kartu z ruky protihráče i když přišel o poslední život nebo jestli na gatling od Slab the Killera jsou pořeba dvě vedle nebo jen jedno. Našli jsme na netu oficiální pravidla v angličtině a ty nám pomohou nejastnosti v klidu vyřešit a proto bych se s vámi chtěl podělit o patřičné odkazy, opravdu to stojí za to a spoustu bratro- a sestrovražedných hádek by to mohlo odvrátit.
Pravidla: http://www.davincigames.net/bang/bang_rules.pdf
Často kladené dotazy: www.davincigames.net/bang/faq/bang_faq_eng.pdf

Předpověď na zítra vypadá asi tak, že do pravého poledne má foukat 17 m/s a pak se to má uklidnit na 12 m/s, což už by se mělo dát jezdit. Má být jasno, krásně, azuro. No tak kurva už ale!!

Kýbl nudy

Zítra, potažmo dneska, každopádně v úterý jsme dohráli (gang) BANG! v půl druhý ráno. Od Peťy jsme se dozvěděli, že náš názor na Michalův blog, resp. jeho grafickou stránku, je 8 let nazpět, za což bych mu rád touto cestou poděkoval – Děkuji pěkně! - hned se cejtim mladší a věřim, že se mi ráno bude o to líp vstávat!

No .. tak nic moc :) Nakonec jsme se vykopali vcelku brzo, ale žádnej hit. K snídani proběhly Carbonara, z toho vyplynuly narvaný pupky a následná siesta. Závora je zavřená, nahoře fouká kolem 25m/s, venku chvílema sype a chvílema svítí puchejř za mlhou. Největší problém je ovšem to, že je stále nad nulou a dost taje. Zkrátka hnus. Kolem 11 hod. to Šléza nevydržel a šel na skialpy – ostatní to jistí z gauče vysílačkou (basecamp je třeba !!!). Řešíme draky, debilní depower Pegasu, čumíme do map a plánujem kam pojedem, když bude foukat tak a tak.

11:25 Princezna na hrášku (čti Michal) se probudila!!!

11:45 Šléza už jde 10. kolečko kolem požární nádrže.

Během dne se počasí stále mění. Buď sype, nebo je mlha, nebo probíhá parodie na sluníčko .. co se nemění je Mordor, kterej duje nahoře a kvůli kterýmu je zavřená silnice: Stengt på grunn av uvær. Kekrt stále ladí svojí GoPRO HD, která je, jak by klasik řekl, nějaká posraná.

18:00 Prdele máme z nudy už úplně modrý. Bjornova máma nás pozvala na vafle, kterejch jsme u koukání na loňskej Ragnarok (video o totálních bezmozcích, jezdících zásadně za hurikánu) snědli pěknej kýbl. Večeře proběhne, zdá se, dost pozdě – při sezení na gauči člověk moc nevytráví :)

20:30 Tyvole.. Máme totálně zmrzačený pupky!!! Jídlo bylo hypermegagalaktický, rád bych za něj touto cestou pěkně poděkoval Cherokovi, kterej ho opravdu vymazlil.

Probíhá standardní činnost „tlačítkářů“ - všichni sedí a čučí do noťasů. Šléza se snaží burcovat Bang, snad se to ujme!

Bang se ujal, bohužel ale skončil trochu ohnivěji, než by si kdo přál – dvoudenní „Storm“ si na našich nervech vybírá svojí daň. Předpověď se opět změnila, vypadá to, že Hardangervidda bude zavřena i zítra. Při životě nás drží pohled na čtvrteční předpověď, kdy má foukat “akorát“, hezky mrznout a bejt azuro. „Zítra musíme na výlet, jinak se tu sežerem!“ (doslovná interpretace Jany).

Ráno si zkusíme přivstat, jestli se něco nezmění, ale moc šancí tomu nedáváme.

Sněhulák!

Dneska nás nečeká žádný krutý režim, jelikož už včera jsme byli místními varováni, že přijde "storm". Předpověď se nakonec vyplní a i weather forecast hlásí velmi silný vítr v počtu čtyř čárek (což je dle vyjádření expertů z naší skupiny vítr větší než 18 m/s). Vstávání je teda pozvolné, kekrt usmaží delikatesní vajíčka na slanině, dopočítáme se počtu 14ti vajíček (i když záleží na tom, koho byste se v ten okamžim zeptali), každopádně na všechny se dostane a Michal dokonce zažije donášku vajíček až do postele! Úžasné.
Licitujeme, kdo se půjde zeptat Bjorna, co se dá v Haugastolu dělat, když závora je zavřená. Tajně doufáme v přepravu skútrama na jezero, na kterym jsme tu jezdili první den vloni. Je vyhlášena "soutěž", že kdokoliv bude chtít pivo nebo neco z ledničky k žrádlu, musí nejdřív zajít za Bjornem a zeptat se ho, kam se dá jet.
Vynáším odpadky.
Bjorn sedí poblíž recepce a cosi zoufale buší do notebuku. Z krátkého rozhovoru vyplyne, že nás někam vezme na skútru a máme být připravení okolo poledne na recepci. Bjorn skutečně odjede kamsi na skútru, máme jet kamsi směrem na Geilo a tam čekat kdesi na parkovišti, což je věru zapeklité zadání.. Ale ničeho se nebojíme a vyrážíme vpřed, zhruba 800m od chalupy míjíme parkoviště se skupinkou zahraničních kajterů a identifikujeme tak místo srazu. Skútr má naproti loňsku jen jeden vozík a tak odjíždíme na etapy. Když konečně dorazíme na "sweet spot", přívítá nás neskutečnej bušák o jehož síle se vedou vášnivé debaty, nicméně na celym spotu jezdní jeden jediný kajter s Accessem 4,5m a další Access vidíme jak se plápolá dosti v nezdravé poloze v rukách nešťastného operátora. Toho nakonec záchrání rychlá rota na běžkách a ve finále mocným skokem i Tom ;-)
Odcházejí poslední odvážlivci, naděje, že vítr aspoň trošku poleví, vymizela. Naše elitní skupina neklesá na mysli a Peťa se chápe lopaty a vyhrabává polní zákop. Zakládáme s Kekrtem koule na sněhuláka, ale po čase zjišťujeme, že navalený koule jsou na nás moc težký a tak jdeme radši pomoct s budováním zákopu.
Přichází Šléza na skialpech a vyráží na výlet do hor.
Vítr sice dle vyjádření Kekrta notně zeslábnul, ale vytahovat se nechce ani Tomovi Access 6 - nejmenší drak, co máme. Chůze proti větru začíná být obtížná i kvůli padajícímu hnusu z jinak přívětivé oblohy. Věnujeme se různým kratochvílím a dojde i na budování legendárního sněhuláka!

Dnešek teda nebyl ve znamení kajtování, takže jsme se opřeli do alkoholových zásob a dojeli jsme s pivama k druhému ohybu na poličce. Obzvlášť bych poděkoval Tomovi za spišskou hruškovici a za Peťovu slivovici! Hrajeme řadu her Bangu a vedou se vášnivé debaty o tom, jak kdo měl hrát a diskuze se točí zejména kolem okamžiku, kdy má renegát přestat chránit šerifa a přejít do útoku, jak má šerif poznat po zabití posledního bandity kdo je jeho pomocník a kdo je naopak odpadlík, jestli se komu vyplatí ve třech hráčích vyložit dynamit (to dojde dokonce do stádia, kdy se na papír malují pravděpodobnosti jednotlivých variant - nakonec všichni mají pravdu, jak jinak ;). Uvidíme, jak se taktiky vytříbí během týdne!
A teď už spát, i když předpověď na zítra opět neslibuje žádný terno..

První pojistná událost

Vstali jsme přesně podle plánu v 8. Teda aspoň většina z nás. Velmi mile nás překvapil Michal, kterej je známej tim, že si rád přispí - dorazil sám od sebe, když se dodělávaly vajíčka. Rychle sme se nadlábli a natěšený po včerejší večerní ochutnávce sme vyrazili směr spot Skulevika (pro lepší orientaci přikládám interaktivní mapku místních spotů). Nevim čím to bylo, ale povedlo se nám vyjet kolem desátý hodiny. Snad poprvý sem na vlastní oči viděl, že se plán potkal se skutečností, asi nějaký skvrny na slunci nebo co. Dorazili sme na Skulevik, kde bylo skoro celý plný parkoviště kiterů, tak sme radši popojeli ještě kousek vejš, kde sme byli uplně sami. Sice sme kvůli tomu museli vyšplhat na vyfrézovanou dvoumetrovou sněhovou stěnu, ale co bysme neudělali kvůli trošce soukromí - moc dobře víme, jak sme šikovný co se týče vyhejbání se jinejm kiterům.
Rychle sme vybalili kajty a postupně začali vyrážet. Větru bylo dostatek. Jezdíme jezdíme a najednou zjišujeme, že nám ze základního tábora mizí kamarádi - větru bylo nadbytek a skoro každej kdo odjel už se nevrátil. Výjimkou byli prozíravci, co vybalili pegasí osmičky (michal a peťa), ostatním nezbylo než docupitat zpátky k silnici. Zkusili sme ještě popojet o kousek níž, na parkoviště plný kajterů, ale i tam docela dost fičelo. Navíc jeden z nich jezdil jak kdyby celej život nedělal nic jinýho, mezi nataženejma lankama tam frkal jednu otočku za druhou a celkově se na to vůbec nedalo koukat, museli sme prostě jinam.

Jeli sme zpátky dolu (v autě to šlo narozdíl od kajta celkem v pohodě, má totiž
brzdy) a kontrolovali všechny možný parkoviště, jak to vypadá s větrem. Všude bušilo víc, než bysme rádi. Na jednom z parkovišť málem udělal štěstí cherok - dlouho tahal z jedný norky rozumy o větrech, až jí za to slíbil pivo. Všechny pivka ale byly na aparťáku, takže norka dostala tak akorát trapnej úsměv spolu s omluvou. No nic, piv máme ještě dost a norek snad taky bude víc. O kousek níž sme pochopili, co znamená následující bezpečnostní pokyn: If you don’t follow the rules you risk hurting yourself and others (the snowplow often runs down the centre of the road and it will always win in a head-on collision) - na jednom z parkovišť byl totiž "odstavenej" bavorák, kterej čelní střet s rolbou evidentně prohrál. Řidič rolby zrovna opodál hlásil pojistnou událost. Nebyla toho dne poslední, ale k tomu se dostanem. Teď si představte, že si na víkend vyrazíte zasportovat, zaparkujete svýho vysněnýho bavoráčka na vyhrazenym parkovišti a když se vrátíte z celodenního ježdění, tak zjistíte že vám do něj opřel několikatunovej pluh a z auta je střep za kterej byste se styděli i v Rumunsku.

Dorazili sme zpátky na Ørteren - jezero na kterym sme jezdili včera a ze kterýho zrovna odjížděl nějakej japončík, co tvrdil že tam nefouká. Nebyl to pravda žádnej vichr, ale oproti počasí nahoře to byla nádhera a navíc sme měli celej flek pro sebe. Vybalili sme dráčky a začli dovádět. Vítr pomalu zesiloval a za chvíli sme si to začali opravdu užívat - větru bylo optimálně na desítky draky, víc jak 30 čísel prašanu (jak by řekl jeden náš kolega "sněhu bylo po kokot") a na hodinku se na nás dokonce usmálo sluníčko, prostě paráda. Jezdili sme co to dalo, šlezba začal dělat pokroky a dokonce se po hodinách rozmotávnání a převazování špagátů a následný výměně draka osamostatnil.

Vítr začal zesilovat (asi drobná předzvěst zítřejší avizovný bouřky) a my sme postupně začli odpadat a vracet se báglům. Ty byly poblíž auta na takovym kopečku, pod kterym se rozprostíralo jezero na kterym sme jezdili. A tenkrát došlo k pojistné události v naší režii. Jana si nejdřív neporozuměl s cizím drakem (překážel), takže ho vlastní drak vytáhl blíž k parkovišti než bylo zdrávo. Aby se vyhnul dřevěný tyči která vymezuje hranice parkoviště, prohnal draka horizontálně nad vyfrézovanou sněhovou zdí, když si všimnul, že tenká železná tyčka, která za tou zdí vyčnívala najednou zmizla. To janu rozhodilo natolik, že draka narval na další dřevěnou tyč v pořadí. Zpoza stěny začaly vykukovat nevrlé obličeje. Obličeje patřily osazencům jaguaru XJR, kterej měl ještě před pár okamžiky integrovanou anténu. Aneb jak řekl majitel jaguaru po pár minutách, co už celou událost víceméně rozdejchal a co s úlevou zjistil, že je jana pojistěnej: "accident happens". Sundali sme jany draka z dřevěný tyčky a začli balit. Nejméně dvakrát sme se při tom náramně pobavili - nejdřív sme nemohli najít nikoho, kdo by měl klíče od auta a když už si konečně jana vzpomněl, že je vlastně má on, tak je promptně ztratil. Klíče se ve sněhu náramně dobře hledaj, ale štěstí bylo na naší straně a my sme mohli odjet.

Večer na ubikaci proběhl vcelku normálně a dá se velmi jednoduše popsat pomocí seznamu věcí kvůli kterejm sme se pohádali: množství česneku ve špagetách bolognese (byly výborný i přes velký množství česneku, za což bych ti tome rád poděkoval;), hra kterou budeme hrát, regulérnost ligreta (ala libreta, lubrika) vzhledem k nerovnoměrnému rozesazení sedmi hráčů kolem hracího stolu a následné delší době letu jedné z karet na balíček umístěný na opačné straně stolu, zábavnost ligreta, rozdělění žetonů v pokeru, částka za kterou budeme poker hrát, způsob rozdělení vyhraných peněz, jakej že je to vlastě kumšt hrát poker na vrcholový úrovni a jak moc že je to vlastně o štěstí. S přibývajícíma pivkama vzrůstala i intenzita a hlasitost argumentace všech hádačů, z čehož vyplynulo, že je optimální čas pro to vyrazit do hajan. Jen pro úplnost, pokera vyhrál šlezba a oslavil to opravdu mohutným celonočním chrapotem.

PS: Málem bych zapomněl, že večer se rozvinula debata o Bjornovi. Bjorn je podle všeho docela našláplej týpek, co vyhrává naprostou vetšinu freestajlovejch závodů ve snowkitingu a co přes zimu přebývá právě na Haugastolu. Už z jeho fotek na facebooku je poznat, že to nebude žádný ořezávátko (odkaz here). Tak si představte, že tenhle kabrňák nám šel proštouchnout hajzl, když sme nahlásili, že hrozně smrdí.
Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?

PPS: Až budete mít možnost bejt na pokoji se šlezbou, slušně odmítněte. Ten člověk chrápe jako nečlověk.

PPPS: Lébrž máme z dneška málo obrázků, tak po vzoru cheroka přidávám nějaký ty statistiky a záznamy z logu: