Den 8: Stěhování a poslední ježdění

Dneska vstáváme na osmou, čeká nás totiž přesun do jinýho pokoje na poslední noc. Postupně všichni vstanou a vypadají vyloženě čerstvě. Prakticky bez mluvení začínáme uklízet a balit, protože večer předtím jsme samozřejmě nezabalili nic. Stěhujeme se nakonec přes chodbu do pokoje 36 (doteď jsme byli v pokoji 33) a zjišťujeme nemilou věc. Nový pokoj je totiž pouze pro 4 osoby, a nás je jak známo 5. Celkově nový apartmán vypadá jako zmenšená kopie toho co jsme měli předtím, je tu o dost míň místa, ale nás neubylo. Dobrovolně si zabírám kanape v horním obýváku, trošku zmatkujeme s povlečením a peřinama a začínáme se zabydlovat, i když to tu máme jenom na jednu noc. Už v novým dáváme konečně snídani, taková všehochuť co nám zbylo, ale všechno jsou to moc dobrý věci (boršč, lovečák, pomazánkový máslo, kakajíčko..). Koky vyrazil pro jeden čerstvý chléb z místních zásob, ale přichází s nepořízenou. Údajně nám ale chleba upečou a za 20 minut si mám přijít. Rozebíráme, jak je možno za tak krátkou dobu upéct chleba a necháváme se překvapit. A vskutku, Koky opravdu přináší čerstvý, teplý a voňavý bochník a pomalu mizí v našich útrobách.

Po řádné snídani vyrážíme směr spot Sněhulák (co už teda není sněhulák ale tři rozbředlý koule vedle sebe) a po cestě se kocháme výhledem z okna našeho Transita, je nádherný počasí. Předpověď slibovala slunečno a solidní vítr, ale takhle pěkně že bude poslední den ježdění sme teda nečekali. Míjíme kite-spot, kde je nádherná sluníčkem nasvícená planina, kde je zaparkovaný jedno auto a jeden kajter.. jezdí si to tam pekně sám a je mu dobře. Pokračujeme ke sněhulákovi a posledních pár kilometrů se počasí zhoršuje. U sněhuláka už je vidět lautr nic a další překvapení skýtá parkoviště.. Kromě obligátního bagru s radlicí je tam ještě zájezdový autobus a na tom krásným paloučku, kde jsme se včera proháněli a objevovali daleké norské končiny, rozbalilo draky osazenstvo toho autobusu. Stačilo jen chvilku se na ně dívat, abychom pochopili, že s nima tam teda rozhodně být nechceme. Byli to totiž totální začátečníci, Kekrt prohlásil, že se tam nechce namotávat na nějaký jejich šňůry a já s Kokym si jen povýšenecky odfrkneme, že tohle už máme přece dávno za sebou (jsme přece celý 3 dny napřed!). Pokračujeme teda silnicí dál od Haugastolu a sněhuláka, zastavuju na parkovišti, kde to vypadá na pěkný spot. Vylezl jsem s auta a přehlížím terén, jsem ale osamocen. Motivace k tomu vystoupit z auta a už se vrhnout na kajty je na nule. Jaký je to kontrast s prvním dnem, kdy jsme už byli všichni nadržený, až konečně pojezdíme. OK, jedeme dál. Opět zastavuju a jsem pevně rozhodnut, že dál už nejedu. Přejdu silnici a vyškrábu se přes val a moc se mi tam líbí. Z auta opět nikdo nevychází, ale aspoň se otevřeli dveře. Někdo řekne "fouká moc", další hlas "nepojedeme ještě dál?". Šílím. Nicméně ruka osudu zasáhla a kluci se derou ven. Před dveřma od Transitu je sice mela, protože všichni najednou chtějí vyndat lyže a už už utíkat na pláň vybalovat, ale k žádnému zranění nakonec nedochází. Po hodině, co jsme vyrazili z Haugastolu, zamykám auto a podruhý přeskakuju val. Počasí, jak již bylo řečeno, nestálo za nic. Tentokrát to není mlha, ale prohání se přes nás mraky, přehlédnutí oblohy nedává moc nadějí, ale zkoušíme to. Zjišťujeme, že dneska fouká pěkně. I naše Chiméry pěkně táhnou a proháníme se po sněhu. Počasí ze začátku nebylo nic moc, možná proto kluci nechtějí ani moc jezdit. Koukám, že Honza snad dokonce místo ježdění začal válet kouli na dalšího sněhuláka.. No toto. Pravda teda je, že z našeho sněhuláka na protějším spotu zbyly tři koule vedle sebe a tak mu to zřejmě nedalo, že musíme mít novýho, ale když to tak pěkně jede. Kekrt na mě volá, jestli se nepojedem někam projet dál, jako minule se ale dost bojim, že vítr najednou foukat přestane a my budeme někde hodně moc daleko a šlapat to zpátky pěšky. Kekrt správně poznamenává, že se můžeme držet poblíž silnice, nicméně cítím v drakovi, jak vítr polevuje a nechce se mi to riskovat. Pověstný větrný vypínač zanedlouho skoutečně zaúřaduje a já jsem zrovna na cestě pryč od stanoviště. Mám to teda pěkně daleko! Ještě že jsme nikam dál nejeli, říkám si jen tak pro sebe a pouštím se na vejšlap zpátky k autu, kde možná už bude stát sněhulák č. 2. Štěstí je, že závěr cesty zpátky je z kopce (což je na druhou stranu blbý při rozjíždějí, protože je potřeba nejdřív ten kopec přejet), stačí mi došlapat než na vrcholek toho posledního kopce a zbytek už dojedu po svahu. I tak je to štreka, slovy klasika coby dohodil kamenem a zbytek došel. Jsem konečně u vysněného kopce a kloužu dolů. Seznám, že atmosféra je poněkud napjatá. Vítr polevil a nedá se teda moc jezdit a skákat. Zjišťuju taky, že sněhulák nakonec nebude a místo něj vznikly dvě proti větrný bariéry se sedačkou, jednu staví Peťa s Kokym a druhou Honza sám. Kekrt sedí opodál, hlavu mezi koleny, až to vypadá, že bude zvracet. Ptám se, jestli spí, odpoví mi, že ne. V průběhu večera se pak dozvídám, že Kekrt myslel, že kluci myslí, že by se mělo jet jinam a on jim to kazí. Je tady opět dusivá chvilka, kdy člověk přemejšlí, jestli se dneska ještě projede, nebo jestli už je konec. Po chvíli nekonečného váhání se Kekrta zeptám, jestli si můžu půjčit jeho 14m2 draka značky Naish a odpovídá „Ano.“. Při rozbalování tohoto draka s láskou vzpomínám na svojí Chiméru a nedokážu si představit, jak se vybaluje třeba 17 metrovej drak.. Po tom, co jsem shrabal z okolní pláně snad dvě tuny sněhu, mám zaházený aspoň uši draka a protože moc nefouká, kašlu na to a jdu to zkusit. Kekrt mě ještě upozorní, že drak reaguje pomalu. A vskutku, pohotové řízení to zrovna nebylo. Vzpomenu si na Herbertovu Dunu, kde se gildovní navigátoři při cestě vesmírem dívali do budoucnosti, aby zvolili nejlepší kurz pro jejich lodě – zažívám něco podobného, musím myslet na tři otočky dopředu, abych jel požadovaným směrem a neskončil s lyžema a drakem v opačném úhlu. Ale abych se jenom nevysmíval, i ve slabém větru Naish táhne solidně a já sjíždím planinu sem a tam. Jako na potvoru samozřejmě vítr zesílí, jako když si kuřák na zastávce MHD zapálí cigaretu, aby mu konečně přijel autobus. Pociťuju ten zábavný efekt, kdy člověk na lyžích zahraní co to dá, ale vítr je stejně silnější a stejně jedu po větru. Nakonec se ale dolů dostanu, spotřebuju další čtyři tuny sněhu na zahrabání té letadlové lodě a řeším dilema, jak draka zajistit, když si chci vzít svojí Chiméru a jezdit dál. Kluci totiž taky zavětřili vítr a žádná volná lyže k mání nebyla. Jako by mě pálil do zad vyčítavý Kekrtův pohled, že tam jeho draka nechám takhle napospas, ale když jsem tam dal tolik sněhu? Risknu to. 

Odbržděná Chiméra táhne ideálně a mě čeká co se týká ježdění nejlepší část celýho výletu. Už jsem totiž propadal beznaději, že jsem odsouzen k doživotnímu rozmotávání šňůr a ježdění za kajtem po břiše, ale teď si tady jezdím sem tam a hlasitě se směju. Honza zkouší skoky a řekl bych, že mu to docela jde. Kekrt prohání svýho Flysurfera jako o život. Peťa taky zkouší skákat a Koky po počátečním trápení s prknem taky jezdí jako drak. Po všech stránkách spokojenost. A ty nekonečný bílý pláně všude kolem.. Prostě nádhera! Po poslední projížďce dávám norskýmu sněhu ahoj a balíme. Kekrt zase špačkuje, zamotaly se mu šňůry. Dáváme skupinovou foto na silnici a s nostalgickou slzou sedáme do auta a jedem do Haugastolu. Cestou ještě děláme pár fotozastávek a litujeme, že nás nenapadlo dojet zpátky do Haugastolu na kajtech. Při cestě zpátky se nám totiž zdejší krajina při tom krásným počasí jeví jako jeden velkej spot. Pravda, idylu najednou naruší tuhle kamení, tuhle kus lesa, tuhle vedení vysokýho napětí.. Ale to by se nějak dalo ;-)

Při návratu na cimru nám Kekrt pouští video, co natočil, když si připevnil kolem pasu svůj foťák Nikon. Má to tam natočený „se vším všudy“, tedy včetně obouvání se do lyží a startování draka. Netušil ale, co se všechno během toho startu semele a tak sledujeme naprosto unikátní záběry toho, co se všechno může při startování pokazit, navíc s nezaměnitelným komentářem. V podstatě se dá říct, že po odstartování už na videu nic zajímavýho není a všichni se válíme po stolem smíchy. Včera jsme navíc objednali večeři a paní domácí nás dokonce osobně a na pokoj přijde vyzvat, že jídlo je připraveno a máme sejít dolu. Maje na pokoji stále solidní pivní zásoby předstíráme abstinenty a neobjednáváme si nic k pití a naleváme si vodu. K bufetovému stolku se přinášejí kotlíky s dobrotama a po chvilce se osmělíme a jdeme si nabrat do talířů. Jako světák se projeví Koky, jelikož si jako jediný vezme správný talíř. Nicméně v zápětí je šokován hlavním chodem, obává se totiž, že se podává zvěřina. Neustále nás bombarduje otázkami, jestli to není zvěřina, ale nedostává uspokojivou odpověď a tak se ptá stále dál. Na první pohled to vypadá jako hovězí guláš, masíčko vypadá moc pěkně. A brusinky! Žádná brusinková čalamáda alá Ikea, ale poctivý celý brusinky! Jako přílohu si můžeme nabrat decentně nakrojený opečený brambor, pro býložravce nějaký ten salátek a pečivo. Jídlo je výborný (aby ne, stálo 280 Noků) a mám neodbytnou touhu si dojít přidat, hlavně brusinek. Když už tam teda jsem, naložím si něco guláše a středně velkou bramboru přes půl dezertního talíře. Brusinky jsou zkrátka skvělý. Kluci udělali dobře, že si přidat nešli, protože ještě byl na řadě moučník. Nemělo to žádný zajímavý tvar, ale dle jejich svědectví tam byl banán a další věci, co se obyčejně v moučníku vyskytují a moc si pomlaskávali. Já nevim jak to chutnalo, jelikož jsem byl až po okraj zasypán brusinkama.

Den se nezadržitelně chýlí ke konci a zítra nás čeká už jenom balení a cesta domů. Nikomu z nás se moc nechce.. Pro velký úspěch opakujeme promítání videa, kde je vidět kajtování očima Kekrta. Snažím se dopít hruškovici, ale půl lahve je nad moje síly (kdybych tehdy věděl, že zbytek lahve nakonec skončí v kanále, přemohl bych se, ale o tom zase přístě!). Pokojně se rozchazíme na lože a jde se spát.

Fotoalbumy

Jelikož jsou v naší partě 4 foťáky, máme z našeho výletu do Haugastolu spoustu obrázků, tady je přehled odkazů na ně:

http://picasaweb.google.com/jan.milan/Haugastol (Honza)

http://picasaweb.google.com/jan.milan/Haugastol2 (Kekrt)

http://picasaweb.google.com/jan.milan/Haugastol3 (Koky)

http://picasaweb.google.com/petr.maneth/Haugastol (Peťa)

Užívejte!

Den 6: Čekání na míň větru

Včerejší večer byl poněkud volnější co se programu týče, stihli jsme zkouknout i video "How to snowkite vol. 1" a tam, kromě jiných humorných pasáží, byla vysvětlena i tzv. "warp speed", což je situace, kdy při jízdě na kajtu nekontrolovatelně nabíráte rychlost a máte toho plný brejle jak z toho zastavit. Ta humorná rada se týkala toho, že když se dostanete do warp speed, je třeba čekat na míň větru (anglicky wait for the less wind), což je rada opravdu neocenitelná! Jelikož ale právě tahle hláška celkem příznačně vystihuje dnešní den, máme jí v titulku.
No ale den začíná ráno. I když jsem šel spát dřív, stejně se budim až jako poslední. Jak jsme se shodli s Honzou, nejlepší je se vožrat, padnout do postele, zavřít voči a probudit se až ráno. K snídani máme čerstvej norskej chleba, co pro něj byl Koky v naší chatce v jídelně. Moc dobrý! Peťa nám k tomu designově nakrájel zbytek uheráku a lovečák, panečku to byla nádhera! Honza s Honzou uvařili kakajíčko a po tradiční IT chvilce se jelo na věc. Předpověď pro dnešní den je příznívá, má pořádně fičet a i meteorologická stanice v Haugastolu hlásí kvalitní vítr.
Za volant usedá obávaný řidič Honza a vyrážíme směr Sněnulák. Po cestě jěště zastavujeme na pár kite-spotech, abychom otestovali vítr, ale nezdá se nám nic moc. Když dorazíme ke sněhulákovi, fouká tam jako sviňa. Omlouvám se za ten drsný výraz, ale foukalo teda dost hodně moc. Honza začíná vybalovat draka, že zkusí vítr, abychom my ostatní věděli, jestli to pude nebo ne. Pak se ještě domluvíme tak, že rozbalím draka i já a zkusí ho Kekrt, přecejenom Honza jezdí zapůjčenýho kajta od pana Šlapala 10m2 a naše Chiméry mají 8,5m2, což je o trošku míň a to se počítá. Honza mezitím startuje a nevypadá to na nija zvlášt komfortní poježdění, drží draka vysoko a dost to rve, aby neodletěl po větru do sousedního Švédska. Při rozbalování mýho draka zjistíme, že neumim pořádně smotat šňůry a vyrobil jsem slušnou záhadu, jak to zase rozmotat, kam se na mě hrabe ježek v kleci! Kekrt nadává jak dlaždič, co sme to za retardy, že to vždycky tak zamotáme a já jdu odvázat červenou řídící šňůru, pádž už jsem to několikrát takhle dělal no. Přijede k nám Honzik a zkušeně přistává s kajtem neuvěřitelnou ránou vo zem. První zareaguje Kekrt, po chvilce se i já pouštim červený šňůry a běžíme k drakovi, co s sebou neustále mlátí o zem a šune bezvládným Honzikem ve sněhu. Na třetí pokus se Kekrtovi podaří na draka skočit a máme vyhráno, neplánovaná návštěva Švédska nebude. Honza se samozřejmě projeví jako správný hrdina a na otázku, jak se mu jezdilo, bez zaváhání odpovídá, že výborně. Po krátké debatě oba draky balíme a vydáme se hledat příznívější kite spot se slabším větrem. Jedeme směrem zpátky do Haugastolu a zastavujeme všude, kde se nám to trošku líbí a zkoušíme vítr. Nejdřív pořád nic moc, nakonec se ale zadaří. Stavíme u lehce členitýho terénu se solidním větrem a všichni vybalujeme. První vyráží Kekrt s Peťou. Zlověstný žuchnutí, kdy drak v plný rychlosti flákne o zem, na sebe nenechá dlouho čekat a tentokrát je "štastlivcem" Peťa. Ani Kekrt neni nijak zvlášť nadšenej. Jako další vyráží Koky a taky se mu to nepozdává. Vítr totiž od tý doby co jsme přijeli zesílil a navíc terén není žádný pošušňání, kopce nahoru dolu, těžký sníh, špatná viditelnost.. Takže nakonec Honza ani já vůbec nevyrazíme a zase balíme draky. Zase je potřeba vidět všechno pozitivně, tudíž se alespoň pocvičíme v precizním balení draka, někteří z nás to dost potřebují. Probíhá hlasování o tom, co dál. Vyjdou nám z toho čtyři varianty: 1. návrat ke sněhulákovi, 2. návrat na předchozí kite spot, kde nefoukal moc vítr, ale jinak to tam vypadalo fajn, 3. návrat na chatu a jízda skútrem na jezero, kde jsme byli v neděli, 4. projet všechno možný a pak se bude vidět (což je kompilát všech předchozích možností). Vyhrávájí postupně možnosti 2,1,3,4. Dvojka předběhla jedničku jenom kvůli tomu, že je po cestě ;-) Když dorazíme na předchozí kite spot, Kekrt otevírá dveře Transitu a okamžitě hlásí, že vítr je špatnej, teda stejně silnej jako minule. Směr sněhulák, dneska již podruhé. Dojíždíme na spot a vidíme půl tuctu draku ve vzduchu a druhý půl tucet na zemi. Hafo lidí. Když vylezeme z auta tak seznáme, že vítr je trošku slabší než ráno, ale stále dost silný. Chvíle váhání. Zkusíme to? Zkusili. A nelitovali. Vítr byl naprosto perfektní pro Chiméru, i Šlapalovo demo Aero jelo dobře, akorát Kekrt nakonec svýho Flysurfera balí, jelikož ten má 12m2 a bylo to už na něj moc. Honza přešmikne šnůry o lyže, a tak musí převazovat, ve vzduchu jsou na chvilku od nás jenom Chiméry. Kluci skáčou jako o život, všichni jezdíme tam a zase zpátky a žasneme, jak se ten samý prostor neuvěřitelně změní pouhou změnou směru větru. Zjišťujeme, že se dá jed dost daleko za obzor, kde pokračuje nekonečná planina posypaná neprobádaným sněhem a řeknu vám, nejdražší, projíždět se takhle na kajtu sněhem, kam jěště před vámi žádná lidská noha nevkročila, to je úžasný pocit. Ze všeho nejradši bych se nechal unášet větrem dál a dál, až za všechny hranice všeho vnímání. Nicméně to racio ve mně stále velí zpátečku, co když najednou foukat přestane a já celou tu štreku pudu pěkně pěšky? Kdybych to sám nezažil, tak neuvěřím, ale skutečně, najednou úplně z ničeho nic divoký vítr ustane, jako kdyby nebeský operátor přepnul vypínačem a vítr vypnul. Nefoukalo ani.... nic. Schluss, amen, finito, konec. Jaký to štestí, že jsme s Kekrtem neodjeli někam kamsi a skončili s naprosto bezvládným drakem relativně kousek ke sněhulákovi. Balíme draky, ťapeme směrem k báglům a jedeme na chatu.
Příjezd na chatu v půl osmý večer, zatím rekord, nikdy jsme tak pozdě na chatu nedorazili. Večerní program začíná večeří inženýra Kokyho, čočka s párkem. Čočka byla v přípravě už včera večer a pro mě teda aspoň to byl kulinářskej zážitek. Trošku se teda obáváme, co to udělá s už tak dost vyhnanou intenzitou prdění, nicméně inženýr Koky se nám už při cestě z kajtování svěřil s teorií, že čočka je kvalitně odmočená, zbavená všech nečistot a její nadýmací potenciál blíží se limitně k nule. Nu což, máme jedinečnou příležitost ověřit hypotézu v praxi. Jako první se snaží o důkaz sporem Peťa, kvalitní to prdič, ale je hned okřiknut, že prd ze sebe násilně vytlačil, jenom aby to vypadalo zajímavě. Čekáme na další prdy a uvidíme.
Začínáme hrát Kubu, očekávání jsou veliké. Jednak poprvý hraje Kekrt, druhak Koky slíbil ukázat svojí eňo ňuňo vymyšlenou strategii, která prostě nemůže prohrát. Hned prvním tahem všechny překvapí, zahraje architektem alternativní tah, získává dva vítězné body a jde do vedení. V průběhu hry krystalizují dva favorité, dva Honzové a já do nich nepatřím. Řídím se tedy poučky, nemůžeš-li vyhrát, aspoň zaškoď a celkem úspěšně se mi to daří. V posledním tahu dojde k poslednímu překvapivému rozdělení bodů a vítězem je... tramtadadaáááááááááá... JÁN MILAN!! 73 bodů!!! Následuje divoká diskuze o tom, kolik že ta Kuba má vlastně možných výherních strategií, každopádně velká poklona Honzovi, že po debaklu, který předvedl v minulé hře, se dokázal až takhle vybičovat a vyhrát.
Než jdeme spát udělá nám Honza tortillu, pro mě speciálně bez sýra s lovečákem a je to moc dobrý. Peťa pouští pokračování filmu Brak a tím dnešní večer v podstatě končí, já mlátim hlavou o židli jak usínám a ostatní jsou na tom myslim podobně, ještě na sílu tlačíme posledního panáka (schlaftrunk přeci). Budík posouváme na pozdější hodinu, už je přecejenom dost po půlnoci.

Den 5: Větru a dešti neporučíš

Dneska to vstávání bylo těžký. Tělíčko už je bolavý a část z nás se při večerní pitce opravdu činila. Jenom vyjít schody do kuchyně nám zabralo tak půl hodiny o skutečnym fungování radši ani nemluvim. Honza s kokym začli s čajem. Je to věda, nacpali tam víc sáčků, každej je jinej a má se vařit jinak dlouho. Nakonec to naši kulináři zprůměrovali na čtyři minuty. Cejlonskej polskej čaj to bude, to si dáme. Při mytí nádobí zjišťujeme (ano, hned třetí den), že nemáme houbičku a od honzy se dozvídáme, že na dámskym dřezu by jich bylo nejmíň pět. Nojono, holky tu fakt chyběj. Při vaření a uklízení. Koukáme na předpověď, vypadá to náramně, možná až moc náramně vzhledem k tomu jak vypadáme my. Dneska se bude jezdit, ale jak jeník správně podotýká, jenom za předpokladu, že dneska bude den. Tu hlášku už honzovi nikdo nesmaže. Došel makovec a to je jako dost špatný. Šéfkuchař koky naštěstí přijde s přijatelnou alternativou - piškotek s máslem a grankem. Peťa objevil nějaký snowkajtový videa, tak chvíli koukáme, jak se to má dělat. Svorně se shodnem na tom, že je to všechno jeden velkej podvod, přesně takhle sme to totiž včera dělali a nic moc z toho nebylo. No nic hoši, nejdeme pozerať, deme dělat. Tak pravil honza, načtyřikrát si k tomu uprd a nepřímo nás tak vyhnal dolu se převlíct.

Dohodli sme se, že zkusíme jeden novej flek, kterej je asi 8 kiláků od aparťáku. Dojeli sme na místo, ale moc se nám to nepozdávalo - vypadalo to zase na jezírko a plavky si vzal jenom koky. Nakonec to dopadlo tak, že sme zakotvili tam, kde včera. Všechno vypadalo parádně, až na jednu drobnost - někdo ukrad vítr. Windguru lhalo. Taťána to špatně spočítala. V jižním Norsku měli včera málo luštěnin. Prostě prd.

Přesto sme neklesli na duchu a zaujali pozice. Hlavně ty v sedě. Přijeli nějaký řekové, aby zjistili že nefouká a jeli dál (ano i v Řecku znají snowkiting, otázka je, jak dlouho si eště budou moct dovolit za nim cestovat až do Norska). Po nich dorazil náš známej holandskej pár, co včera dostal pivka. Evidentně prozíravější než my, protože si přivezli sedmnáctku (pro neznalé alkoholiky/proutníky dodávám, že se jedná o velikost draka). Sedmnáctka byla oranžová a jezdila celkem obstojně. To nás naladilo a nakopli sme i naše mašiny. Žádná sláva to nebyla, ale sem tam to i jezdilo. Abych moc nezdržoval, takhle se to táhlo prakticky celej den. O jedinej světlej moment se postarali koky, jeník a honza – postavili luxusního sněhuláka. Nutno podotknout, že honza byl sprostě probuzen až na druhou kouli – naši kulturisti jí nebyli schopný zvednout ze země. Honza sice nedodal potřebnou sílu, ale dodal aspoň know how – druhá koule byla vyvalená na tu první pomocí sněhovýho můstku. Netrpělivě čekám, kdy o tom poběží dokument na Discovery v sérii Megabuildings. Sněhulák se během následujících hodin ujal jako schopný fotomodel, tak bylo aspoň co dělat.

Pořád prd, rozhodli sme se to zabalit. Už už sme přecházeli silnici k parkovišti, když zabušilo. To váhání bylo strašný. Chvilku sme počkali, ale když se to zdálo aspoň trošku stabilní, rozbalili sme vercajk nanovo. Ta pětiminutovka ježdění stála za to. Teda alespoň pro ty z nás, co stihli rozmotat špagáty včas. To bohužel nebyl případ kokyho – hned jak se rozjel, vítr citelně polevil. To byla opravdu konečná. Naházeli sme věci zpátky do dodávky a u toho sme se náramně bavili, jak nám vítr ošlehal tváře tak, že sme všichni byli červený jak raci. Třeba peťa vypadal jak mikimaus.

To, že dneska vlastně žádnej vítr nebyl sme si uvědomili až na pokoji, když tváře ošlehané větrem neztráceli na barvě. Ba naopak, začali pálit jako svině. To sluníčko je mrcha, svítí i když nesvítí. Peťa začal domlouvat další dovolenou, která bude navazovat na tu současnou, my ostatní sme se začli sháněť po opalovacím krému. Taková kravina, kdo by to bral na hory? Holky! Máme od evči přece naditou lékárničku, tam něco musí bejt. Krém na opalování sme sice nenašli, ale panthenol v gelu tam byl. Fakt by sme bez těch holek byli tu a tam marný. Po ošetření ksichtů došlo na vaření. Honza udělal výbornej boršč na tři fáze. Začal s nějakou zeleninovou polívkou, která se opravdu ujala, zlí jazykové dokonce tvrdí, že byla daleko lepší něž finální dílo. Druhou fázi sem tak nějak minul, takže nemůžu hodnotit, ale vzhledem k perfekcionismu mistra šéfkuchaře nelze pochybovat o výsledku. Po tom, co nás honza nakrmil sem usnul. Bylo to na podlaze a vůbec mi to nevadilo. Pak sem se probudil, abych zjistil, že nejsem jedinej kdo spal, eště sem chvíli zevloval a nakonec odpad nadobro. Takže nevim nic. Snad jenom to, že paula ma dobrý kozy. Teda postavu. Tož tak, lovu zdar.

Den 4: Dneska byl den

Pro čtvrtý den naší výpravy nesmíme opomenout jeden důležitý fakt: Dneska byl den. Sice tuto památnou větu Honza zahlásil až večer notně posílen pivkama a slivovicou, ale stejně.. To se zkrátka muselo zaznamenat pro věčné časy. Původně to dokonce byla otázka "Dneska byl den?".
No vezmeme to ale pěkně popořádku. Ranní rituály se začínají opakovat, Peťa supluje zvonění budíku tim, že si uprdne, nato se ozve hlas ze záhrobí nad mojí hlavou a Honza žuchne dolů z palandy, všichni se vystřídají na obou záchodech, kde by se dala vzápětí provozovat úspěšná plynová komora, vaříme čaj a kakao, snídáme závin a léky proti bolesti v krku a nachlazení. Jako novinku, kterou jsme ještě nezažili, snad můžu uvést Kokyho rozcvičku jako z americkýho teleshoppingu!

Vyrážíme kolem 10 hodin, závora je otevřená a nic nám nebrání vrhnout se do víru tý nejlepší kajterský stezky na světě. Peťa předtim trošku poštudoval internety a zjitil, že bychom měli z Haugastolu odjet nějakých 20 kilometrů a dorazit na ten uplně nejvíc nejkrásnější spot. Ze začátku to nevypadá nic moc, vidíme jezero, na kterým už povolil led, potom velký pláně plný šutrů a členitýho terénu, ale jak jedeme dál a dál, tak to začíná být lepší a lepší.. Míjíme první parkoviště, kde stojí několik kajterů, Kekrtovi se ale nechce stavět hned na prvním parkovišti, což má teda recht, takže se jede dál.

Nevim, jak to mají kluci zmáknutý, že hned vědí, jak fouká vítr, ale já jsem pořád pošilhával nalevo od silnice, kde byly nádherný dlouhý rovný pláně, ale tam sme teda jít nemohli protože vítr foukal prej obráceně (a on teda fakt foukal, takže by nás to tam táhlo k silnici a lepší teda byla druhá strana silnice). No, najeli jsme něco přes 30 kilometrů a terén se začal zase trošku zhoršovat, tak jsme udělal čelem vzad, což byl vzhledem k šířce silnice trošku riskantní manévr, ale naštěstí zrovna nejel žádnej kamión nebo pluh se super velkou radlicí a přežili jsme. Vracíme se na jeden spot, co jsme ho měli vytipovanej, že se tam případně vrátíme, když na nic lepšího nenarazíme. Zastavujeme na opušťeném parkovišti a koukáme jak to vypadá.

Mě se to teda moc nelíbilo, protože to nebyla zrovna placka a navíc sem tam šutříček byl vidět a nakonec jsme Kekrta uprosili, že popojedeme ještě kousek zpátky, kde sice parkovali další kajteři a nebudeme mít soukromí, terén ale vypadal o fous líp. Takže jde se vybalovat a jedem! Ing. Koky si po včerejším ne příliš vydařeným pokusu o prolomení bariéry při startování draka na snowboardu zapůjčil freeride lyže, který mu jeden z místních ochotně přivezl z vedlejšího města z půjčovny. Vybalujeme draky a ex-prknaři (myšleno já a Koky) jako obyčejně nestíhají a zatímco kluci už vyrazili nabrat první vítr, my pořád jako pitomci běháme kolem šňůr a rozmotáváme uzly. Dílo se nakonec zdaří a jezdíme všichni, s mym drakem je ale něco špatně, nedrží moc tvar a pořád se zamotává. Kekrt mi přijede pomoct, ale drak se nedá moc ovládat a málem jsem ho uškrtil na provázkách, za což se mu ještě dodatečně omlouvám. Pomáhám mu s přistáním draka, protože ten jeho kite-autobus (nebo spíš letadlová loď) nepřistává moc ochotně. Záhadu nakonec vyřešíme měl jsem to nějak špatně navázáné. Když už se chystám obouvat do lyží, koukám na Honzu, jak něco šteluje se svým drakem, je od nás nějakých 100 metrů. Možná nějaká předtucha, ale nezdálo se mi to a tak pozorně sleduju Honzu dál, po několika zakvrdlání s hrazdou se drak od Honzy odstřelil a plazí se po zemi pryč od něj. Honza volá "Héééééééééééééj!". Vydávám se na zběsilej běh v lyžácích v super hlubokym sněhu, jelikož můj mozek vyhodnotil, že by se do mělo dát stihnout. Křižuju dráhu draka, zbývají mi poslední tři kroky, vrhám se do sněhu a chytám draka za pravou řídící šňůru. Už přijel i Peťa na kajtu a chytá draka za hrazdu, máme vyhráno ;-)

Ačkoliv jsem ještě v podstatě nejezdil, jsem totálně vyšťavenej. Kluci po včerejším studování instruktážního videa o tom, kterak na kajtu provádět skoky, zkoušejí skákat a myslim, že jim to už docela jde. Celý dnešní ježdění byla jedna velká paráda a kdyby takhle foukalo každej den, uáááááá. Kekrt si dával ježdění po hřebenech hor, Koky pořádně dával zabrat freeride lyžím, Peťa ještě neměl odvahu na skákání, ale jinak jezdil jako drak a Honza lítal ve vzduchu jako pták. No a já měl dneska poprvý pocit, že mi to trošku jede. Ke konci malinko povolil vítr a snažil jsem se dostat zpátky do "tábora" (prostě tam kam sme hodili bágly), ale radši sem to nakonec jistil po svejch. Dáváme Milu a čajík, balíme draky, nakládáme auto, na parkovišti zůstal už jen pluh z radlicí a jedna dodávka s odpočívajícíma kajterama, veget. Dáváme jim dvě plechovky Gambrinusu 11 a slibujeme si, že pivko dostane každej Nor, kterýho potkáme. Už naložený v autě bereme po cestě stopaře.. Italský pár z Bologne kolem 40ti, že už se jim nechce jet po pěti hodinách na běžkách a bereme je teda aspoň kousek do Haugastolu, kde pojedou dál busem. Nabízíme pivko, ale jsme odmítnuti.
Po příjezdu na chatu přichází čas UFO nudlí. Už jsem teda tušil, že nudle těmhle pažravcům stačit nebudou (viz předchozí Kekrtův příspěvek o tom, na kolik porcí by normálně vystačila jeho čína), ale zase jsem věřil, že budou chutnat. Nikdo nudle vyloženě nepomluvil, takže snad dobrý.

Po jídle stojí za zmínku testování, jak se změní frekvence srdečního tepu Peťovo našlápnutým přístrojem, kluci běhali dolu a nahoru po schodech a hlásili, kolik zrovna mají tep. Rekordmanem byl Honza s tepem kolem 180, gratulujeme!
Večerní zábava startuje hrou Kuba. Honza vysvětluje pravidla a zakrátko hrajeme seznamovací hru. Kekrt, který hru zná, se nepřipojuje. No hra je to veskrze zábavná, potřebovalo by to ale trošku víc spolupracující protivníky. Zejména inženýr Koky se nezapřel a jeho tahy patřili k těm bezkonkurečně nejdelším. Musim se teda přiznat, že jeho věčný spekulování mi drásalo nervy a držel jsem se stolu, abych něco neproved. No po několika hodinách sme hru dohráli, zvítězil Peťa náskokem jednoho pesos, no ale i to se počítá. Po předchozí zkušenosti jsme se celkem rozumně dohodli , že další hru riskovat už nebudeme (i když Koky by chtěl) a dali jsme míň náročnou hru: Pivrncova putyka. Je to taková veselo-chlastací variace na člověče nezlob se no a někdy se nešlo ubránit pocitu, že něco podobnýho jsme hráli už včera (Soudruhu nezlob se..). Byla ale sranda, hra nás tlačila do pití piva, panáků a tak. Došlo dokonce i na sport, jedním z pokynů na hrací ploše jsou totiž i kliky nebo dřepy a ačkoliv jsme se tomuto poli všichni úzkostlivě bránili, Honza na něj nekompromisně dupnul a šel klikovat. Nejdřív mu to trošku klouzalo, tak se zapřel o zeď a vystřihnul deset úkazkovejch kliků (i když ten poslední byl teda silou vůle). Další zábavný úkoly v rychlým sledu následovaly, předváděli jsme prasátko, kozičku, vlka.. no sranda veliká. Dáváme posledního panáčka na dobrou noc, Honza nám vyčte, že všechny piva dneska pil sám a vůbec sme mu nepomohli, přidáváme poslední plechovku piva na horní rantl od kuchyňský linky, vypucovat zuby a spát. Takže, fakt jo, dneska byl DEN!

Den 3: Tenkrát poprvé

8 budík. Páč sme všichni zocelení celoživotním vstáváním do fabriky, nečinilo nám to sebemenší problém. Vyspal se dokonce i jeník, protože vyšmelil širokou postýlku s honzou. Proběhla první kakací runda a první kolo vejrání do noťasů. Naplnili sme bříška - padnul na to uherák, co měl ambice vydržet až do konce pobytu a 10 gramů z dvoukilovýho balení ovesnejch vloček. Pojali sme to prostě dost zdravě. Naházeli sme na sebe prozatim voňavý jágry, mistr levandule se potřetí vypustil a mohlo se vyrazit.

Naložili sme to neskutečný množství krámů do dodávky, aby sme zjistili, že je cesta na planinu kvůli větru pro auta uzavřená a že teda dneska asi ostrouháme. Naštestí nám lidi z hotelu nabídli, že nás dovezou na nedaleký jezero sněžnym skůtrem. Nejdřív se to zdálo jako dobrá zpráva, ale pak nám došlo, že musíme zredukovat počet piv, který s sebou povezem, na nula. A to je vzhledem k velikosti a potřebám naší skupiny málo. Nevzali sme teda žádný pivko, nevzali sme pro jistotu ani vodu, abysme tu náhodou nepřivykli nepravostem. Přidělený skůtr driver Kchárl nám oznámil, že nás tam sice odveze, ale zpátky že to dáme sami, pěšky to trvá slabou půlhodinku a po dni strávenym kitovánim v půlmetrovym sněhu to prostřelíme jak nic. Po tom, co se mu v ruce objevilo balení gambáčů otočil a dodal magický číslo na který stačí kdykoliv zavolat a do pár minut se zjeví kouzelný skůtr, co nás odveze zpátky. Je lehký ty nory uplatit. A to dostal jenom desítky. Za plzeň by nám snad pochválil i účes. Nasedli sme na ten pekelnej stroj, honza hned za Kchárla na skůtr, já do přihrádky s kajtama za něj a zbytek na chvostu ve speciálním vozejčku. Dostali sme krátkou instruktáž, jak se máme naklánět (doteď se hádáme, jak to mělo bejt správně) a vyrazili sme.

Teda jízda za skůtrem zážitek, šofér se rychlosti nebál, zatáčky řezal i výmoly vybíral. Napadá mě drobná paralela s předchozím dnem, ale asi si jí necham pro sebe :) Dorazili sme k jezírku velikosti jižní moravy, kde bylo okolíkovaný místo pro kajtování. Vhledem k tomu, na co sme byli zvyklý, to bylo opravdu veliký. Jezero pokrývala asi metrová vrstva sněhu, při prošlápnutí to sice vypadalo, že se člověk propadne, ale Kchárl se dušoval, že tu měli celou zimu -40 a led je megatlustej. Megatlustej byl akorát Kchárl, ledu se moc věřit nedalo.

Vyložili sme bagáž, poděkovali novýmu známymu a natěšený vyrazili ke středu jezírka. Vtom si jeník vzpomněl, že vlastně nemá poštelovaný vázání na svoje tlapičky velikosti 47. Naštestí u Markerů si věří a počítaj s tim, že jejich bindung bude používat i yetti. S pomocí kokyho armádního nože (ten vietnamec, co mu tohle nakukal by měl dostat metál) sme jeníkovo botičky uvelebili v lyžičkách, naběhli do jezírka a začli vybalovat. Sotva sme rozmotali špagátky, tak se k nám z opačnýho konce jezera rozeběhla skupinka náruživých fanynek. Po chvilce se ukázalo, že se jedná psí spřežení a že potřebuju brejle. Následovalo pár hodin ježdění, padání, motání a marnýho snažení. Honza se ujal funkce instruktora a proškolil nejen kokyho, ale i náhodný kolemjdoucí. Ta norská rodinka už by dávno jezdila kdyby měl 5 náhradních kajtů. Děti holt zamáčkly slzu a spolu s rodičema vyrazily přes tu šílenou pláň vlastníma silama. Po obědě (aspoň myslim, že ho normální lidi tou dobou měli) přišel bušáček, kterej nám odvál jeníka až na konec jezera a kokyho donutil změnit orientaci z prkna na lyže. Postupně sme odpadávali a zanedlouho bylo jasný, že budem rádi když se dobelháme do pokoje. Zneužili sme teda magickýho skůtru a nadvakrát se nechali odvýzt zpátky na hotel. Druhá skupina ve složení jeník, honza a ing. koky byla ale natolik marná, že nezvládla zatáčku a vyklopila se. Amatéři. Naložili sme lyže zpátky do auta, piva přeházeli z auta do futrálů na přeskáče (aby sme je tajně propašovali na pokoj), přeskáče hodili do ruky a vyrazili na úmornou 50ti metrovou štreku na pokoj.

Pivooooooooooooooo, postupná sprška, pivoooooooooooo a já, co mam dneska černýho petra, začínam vařit. Honza pořád užírá a neskutečně remcá. Jako sem na jeho poznámky zvyklej, ale tohle je fakt moc. Zelí víc uvařit, rejži nemejt ale uvarit víc než radí návod, zelenina by se měla dusit, takhle se pořádně neprohřeje, dotoho zase užírá a frfňá, že maso už by se mělo sundat. Příště berem náhubek a vodítko. Sme vážně hladový, normálně by to byla porce pro 10 lidí, ale zmizla jak nic a to se pár lidí eště tvářilo, že by bylo místo pro nášup.

Následuje obligátní pivko a ještě obligátnější notebook session. Honza volá po skypu Evče. Zapomněl že má vypnutej mikrofon a řve do ruznejch částí notebooku neskutečně nahlas "haló" (včetně rohů monitoru, zdířky pro síťovej kábl i touchpadu). Když to konečně poladí, následuje duchaplný rozhovor. Chvíli řeší polární záři a nakonec všechno zakončí pro něj typicky romaticky: "tak jó končíme končíme končíme, už to tady moc zachází, mam eště devět sekund do další minuty, čau". Je čas na hru. Jeník už od včerejška prudí s bangem, takže není úniku. Hra to byla rychlá, banditi měli drtvinou převahu a to zejména kvůli dvěma věcem - honza blbě rozdal a šerif si ve třetim kole odprásk pomocníka. To vám byla zábava! Aby se to neopakovalo, tak nějakej kretén vymyslel, že si místo toho zahrajem soudruhu nezlob se. Hra je to pěkná, všechno, ale 3 hodiny na ní bylo málo. Každej solidní adept na výherce si musel koupit větroně nebo meďoura a skončil kde začal. Je půl druhý v noci a zejtra chcem taky fungovat - dem chrnět.

Tak teda dobrou noc děti.

Haugastol Den 1+2: Na cestě

Kolem šesté hodiny večerní jsme se konečně dočkali první komplikace, Kekrta volali z práce, že se přestala točit planeta Oriflame a on je ten jediný, kdo jí zase může uvést do pohybu. Ačkoliv Honza stále nebyl spokojen s tím, jak jsme doposud naskládali bagáž do Transitu, nějak jsme to tam už doházeli a jeli vyzvednout Ing. Kokyho z Kralup nad Vltavou. Při této cestě bych vyzdvihnul jeden svůj zážitek, jelikož jsem poprvé jako řidič Transitu zařadil rychlostní stupeň číslo 5!! Neuvěřitelné.. při dalším stlačení plynového pedálu Transit nadále zrychloval, což byl úžasný pocit. Naložili jsme Kokyho a mezitím Kekrt v Praze u svého notebuku uvedl planetu znovu do pohybu a jeli jsme ho teda naložit zpátky do Prahy. Po dlouhých letech bezvýsledného hledání a vybírání si dokonce koupil u helmu! Tak jsme mu jí všichni pochválili a jelo se pro Peťu do Roudnice. Koky se teda pořád nesmířil s tím, že jsme ho vyzvedli zbytečně o hodinu dřív, když mohl místo ježdění v Transitu ještě užívat poslední doušky teplého rodinného krbu, ale jeho nechápavé poznámky postupně ustávali. V Roudnici došlo k finálnímu přeskládání bagáže a instalaci spací palety, kterou den předtím Kekrt zbouchal v Ostrově.

Prvním řidičem výpravy je Honza. Bez respektu se vrhá na Teplickou dálnici D8 a jako první cíl do navigace TomTom dáváme německé přístaviště Puttgarden, odkud poplaveme do Dánska. Protože, jak všichni víme, trajekty jsou cool. První kiks v navigaci jsem udělal já, když jsme špatně poradil na křižovatce pokračovat na Teplice, ale správně jsme měli jet na Ústí. Nakonec jsme ztratili nějakých 10 minut, tak to nebylo tak hrozný. První zastávka v Německu byla stylově u Mekáče, kde si každý dal dobroty podle svýho gusta a já jsem ochutnal novinku hovězí McWrap, moc dobrý. Protože po dobrém jídle se má jít chodit spát, šli jsme s Kekrtem otestovat spaní na paletě. Ještě jsem se zapomněl zmínit o příšernym smradu, který německý McDonald’s obklopoval. Dalo se na to po čase zvyknout, ale k tomu jídlu to nebylo nic moc. To ale nebylo vše. Protože se do ložnice chodí bez bot, logicky jsem i já chtěl sundat boty. To jsem ale zjistil, že mám jiné obutí, než jsem původně zamýšlel a v ranním spěchu se nestačil přezout no a kámen úrazu je v tom, že tyhle boty teda příšerně, ale opravdu naprosto pekelně smrděj. No chvilku jsem před nastoupením do vozu vyvětral a kluci byli hodní, nic neřekli.. No bylo to peklo a já se od teď moc těšil, až dojedem do cíle a botky poletí do koše. K volantu sednul Peťa a navigoval vlastník navigace Honza, tak snad dojedem. Koky zabral luxusní místo na spaní na podlaze.

Spaní teda nebylo nijak komfortní, párkrát jsem i zabral a snad se trošku prospal, většinu času jsem ale kontroloval zadní dveře, jestli se neotevřou, abych se stačil někde zapřít a nevypadnul ven. Sice se samozřejmě nemohli dveře nějak sami jednoduše otevřít, ale lidskej mozek je svině a když se na něčem umane, tak se s tim nedá moc dělat. V Německu byla podle vyprávění řídícího a navigačního tandemu legrace. Navigace Barborka (to je hlas, který se dá v navigacích nastavit a udíli pokyny, kam se má jet) zazmatkovala a vyhodnotila jako výhodnější přejezd mezi dvěma dálnicemi Swanzenbergovou cestou za příhlížení srnek a jelenů v německých lesích. Už už to vypadalo, že stále se zužující polní cesta už skončí a dál nepude jet, ale dostali jsme se.. 

Po malinkym bloudění v Německu jsme dorazili na trajekt, zaplatili ojra a už jsme plavali do Dánska. Trajekt měl 7 palub, nechyběl obchod s voňavkama, cígama, chlastem a obligátní casino. Na venkovní palubě byla podle očekávání zima, foukal vítr a bylo hovno vidět, tak sem jel rači výtahem zpátky do auta.

Do Dánska jsme vyrazili s Kekrtem za volantem a já se chopil navigování. Ono totiž na Dánsku celkem nebylo co navigovat, pádž se jelo furt rovně po dálnici a čus. Na hranici se Švédskem jsme měli na trase očekávanou technickou specialitu, a sice lanový most přes moře (jmenuje se nějak?). Kluci teda zrovna spali jako dřevorubci, tak nám je bylo líto budit, hlavně když se jako na potvoru probudili akorát když jsme ten most přejeli. Pro mě teda bylo zajímavý hlavně to, že jsem vůbec nevěřil, že teď už je to „ten“ most.. Připadalo mi to, že je to teprve jeho krátký začátek a dála na obzoru bude jeho pokračování. Ale pak jsme jeli, jeli, minuta střídala minutu a mi pořád po tom mostě jeli, až jsme se teda s Kekrtem usoudili, že to je fakt ten most a fotil jsem na památku prostřední pylony (kurevsky velký teda).

I ve Švédsku nebyla navigování žádná věda, po dálnici pořád pryč. Kekrt se jal řídit až do Goteborgu a tím vyhrál bobříka nejvýkonějšího hřebce, totiž jezdce. Řidiče, no. Ještě před další předávkou řízení jsme ale dostali hromadný hlad a tak jsme si vyhlídli opět McDonalds, abychom měli srovnání s tím německým. Když už jsme jeli kolem a dokonce dokázali zahnout i na správné odbočce, čekala nás nástraha v podobě zákeřného kruhového objezdu. No musim ted uznat, že bych to taky nedal, jelikož to bylo tak mizerně označené, že jsme najednou byli zpátky dálnici a Mekáč nekompromisně mizel za našimi zády a vytouženými pohledy. V tom přišla chvíle na magickou navigaci TomTom v rukou čaroděje Honzi, který zavěštil, že za pár kilometrů nás čeká Burger King. Teda nevím jak vám, ale i tam dělají dobrý burgery a tak jsme se na ně moc těšili. Jaký bylo ale překvapení, když jsme spávně zatočili a zaparkovali.. Otevřeno až od 10 hodin ráno! Letmý pohled na hodinky naznačil, že dvě hodiny na otvíračku čekat nebudeme.. Hot dogy na vedlejší benzínce byly ale taky fajn, navím jsme to měli s módní přehlídkou Švédských šampónků, i když u jednoho jsme měli strach, že mu každou chvíli spadnou kalhoty už uplně (a ty trenky teda, nic moc..).

Za Goteborgem jsem střídal stráž u volantu já, v očekávání bezproblémové jízdy dálnicí ubíhaly další kilometry. Jaké bylo potom překvapení, když dálnice najednou skončila a pokračovali jsme festovní okreskou. Neni moc příjemný v zrcátku sledovat hromadící se kolonu za Transitem, ale dělal jsem co sem mohl v rámci povolených rychlostí. Přecejenom Švédy předchází pověst ostré a nekompromisní policie a stejně bych si na tý silnici netroufnul jet rychlejc. Párkrát se mi podařilo drsně přejet retardéry a Kekrt na to rozzlobeně svraštil obočí, no chudák si ještě na cestě vytrpí svoje. Po návratu z okresek zpátky na dálnici přišla krizička, zhruba 90 kilometrů před Oslem, což mě teda moc mrzelo, že jsem to nedotáhnul, ale spánku neporučíš. Kdybych věděl, že si mě ještě další den bude Honza dobírat, že sem pořád jenom spal, vezmu si s sebou snad kofeinovou injekci.  Pouštím k volantu inženýra Kokyho a užívám si komfortu zadních sedaček, který jsem ještě nepoznal. Neni to zlý.

Před Oslem došlo k dalšímu navigačnímu kolapsu, tentokrát nebyla na vině Barborka, ale zavřený tunel. Jako na potvoru jsme viděli náklaďák, jak ještě do tunelu zajížení, ale za ním zaklapla závora a byl konec. Po chvíli beznadějného čekání na zázrak a několika bezcenných rad obětavé Norky jsme vyrazili zpátky na silnici, odkud jsme přijeli a nechali Barborku vymyslet alternativní trasu. Po počáteční nedůvěře v její schopnosti jsme jí nakonec dali šanci a projíždeli jsme centrem Osla. Těch pár výjevů, které jsme viděli, byli sice fajn, ale většinu času jsme v Oslu jeli tunelama, kde přirozeně nebylo vidět nic, takže těžko soudit, jak je Oslo hezký město. Asi jo, no.

Čekalo nás posledních 200km. Byl to teda ale vopruz. Klikatá okresní silnička nevalné kvality nedovolila moc svižnou jízdu. Koky hlásil, že až do Haugastolu nevydrží, takže jsme využili přilehlé polní cestičky k vykonání potřeby a změny řidiče. Ke Kekrtovo zklamání otěže Transita převzal Honza, vzmohl se teda aspoň na konstatování „prosimtě neřež ty zatáčky“. Říkal jsem si, že Kekrt zbytečně hrotí, ale cesta to byla věru zajímavá, ale zase ať Honzu jenom nepomlouváme, ta cesta stála fakt za prd, takže až si zase někdo u nás bude stěžovat, že nemáme kvalitní silnice, pošlu ho do Haugastolu. Nicméně Honzu jsme nešetřili a za každou drsně projetou nerovnost na silnici jsme ho zpražili ostrými komentáři.. Z této závěrečné etapy pochází fotografie „Cesta do Norska, při které nelze usnout“, kterou jste doufám už všichni viděli a který se všichni smějeme ještě teď ;-)

Jsme konečně v cíli, po nějakých 23 hodinách cesty. Nijak jsme to nehnali, přestávek bylo tak akorát, takže všichni jsou spokojeni, jak jsme to pěkně zvládli. Ubytování je perfektní. Dvě ložnice s palandama, záchod, koupelna, celkem fajn... ale hlavně!! Po schodech nahoru vystoupáme do epesního obýváku s plně vybavenou kuchyní (včetně myčky a trouby), s balkónem a rohovou sedačkou. I telka tu je.. a velkej jídelní stůl jako stvořený pro společenské večery.

A zítra přijde kajtování.. Všichni se dost těšíme, jak to bude vypadat. V podstatě až posledních 50 kilometrů jsme uvěřili, že tu bude taky nějaký sníh, protože jsme ho po cestě moc neviděli. Ale je tady, je. A čeká na nás..

Mise Haugastol: Začínáme!

Po všech těch marných pokusech se v kajtování nějak vyznat, nebo dokonce zlepšit, přišel Den D. Máme odjet do Meccy všech kajterů, oblasti Hardangervidda v centrálním Norsku. Ubytování máme zařízené v malebné vesničce Haugastol. Z Prahy mizerných 1900 kilometrů.. Rozhodli jsme se tuto vzdálenost překonat autem, kdy nám Kekrtovo známý pro tento účel zapůjčili vozidlo Ford Transit v polo-nákladním provedení.

Nyní si odbydeme povinnost představit osoby a obsazení v naší dobrodružné výpravě, jsou to:

Kekrt.. vedoucí výpravy

Honza (Milan).. mezinárodní účastník výpravy

Peťa.. sportovní trenér

Ing. Koky.. promotér

A moje maličkost (taky Honza)..

Tudíž nás tedy bylo pět. Než se ustálí nějaké zábavné přezdívky budu odkazovat na tento seznam. S tradičním problémem tří Honzů jsem se vypořádal snadno, jelikož sebe píšu v první osobě a Kekrt je prostě Kekrt. A jediný Honza co zbyde nakonec ani Honza není, no ale což.

Možná se někdy vrátím k předehře našeho výletu, a to jest provedení několika nákupů v Makru a Tescu. První, co jsme měli v pátek odpoledne naloženo v našem mocném Transitu, bylo pivko. Celkem nějakých 240 plechovek piva různých značek. Jak jsme zjistili, do Norska lze dovézt maximálně 2 litry piva na osobu, což v našem případě dělá litrů 10. No, je to jistý nepoměr, ale jelikož jsme družina odvážná, tak to risknem.


Oprava: s těma pivama jsem to prej trochu nezmáknul, takže nakonec to bylo 7 kartonů po 24 plechovkách = 168 piv = 84 litrů = 16.8 litrů piva na osobu. No podle mýho to je na okamžitý odstřelení hlavy, kdyby nás bejval ten celník na hranicích zastavil ;-)