Nemám slov. Je to dřevorubec.

 Vážení a milí přátelé,

čtenáři našeho blogísku, jejich rodinní příslušníci a ostatní co nejsrdečněji přivítaní hosté. Je to již k nevíře, kolik let se tu stále setkáváme a že se pořád děje něco nového. Až by se chtělo říct, že bychom pomalu mohli najmout některého z dostupných AI agentů se zadáním, aby něco na letošní rok vyplodil, s tím že by zrecykloval co se stalo minule a nějak to opepřil, a možná by to nikdo ani nepoznal. Možná se holedbám, ale stále si myslím, že se než na výplod agenta těšíte na autentickou lidskou reflexi jednoho týdne v roce, kdy padá sníh a fouká vítr

Začínáme již tradičně v Praze sbíráním jednotlivých členů výpravy v jejich domovech, pořádně se to opět zkomplikovalo Jeníkovi Milanů, jehož skolila choroba a po druhé v řadě (!) se výletu neúčastní. Ještě byla v osudí varianta, že by po vyzdravění přiletěl třeba v pondělí, ale už nyní vám mohu prozradit, že zázrak se nekonal. Aspoň poděkujeme, že nám koupil trajekt z polského Ústí nad Svinou. Díky Jendo! Rendovi se tak ulevilo, že nemusí brát cajky na nádraží v Libni, a vyzvednu ho doma osobně. To už ale nabírám Pekka nedaleko nekonečného staveniště nové linky metra D, prohlédnu si škrábaneček na autě od dědečka¹ a jedeme vyčkávat, než Renda doma najde svoje koule², do jejichž hledání zapojí celou rodinu včetně nezletilých synů. Stejně je nenajde a tak jen mávne rukou, že mu vlastně stačí jedna a jede se.

Bystrému čtenáři neuniklo, že letos jsme se trochu vytrhli z rutiny a zpestřili si cestu návštěvou Polské republiky. Ono to s tím Polskem vůbec bude letos divočina - při hledání místa, kam bychom mohli zajet vykonat povinnou přestávku při služební cestě autem, povšiml si Pekk takové zajímavosti, že v automaticky překládaných recenzích na McDonaldy se často vyskytuje slovo "dřevorubec". Bylo to v roztodivných kontextech a podtextech, co jsme ale po zbytek našeho výletu nemohli dostat z hlavy, tím pádem vy teď také ne, byl tento kousek:

Cesta přes Švédsko a Norsko byla ta zoufale nezajímavá, že jí radši úplně přeskočíme a pověnujeme se důležitému problému pití kávy před odjezdem na spot:

https://www.instagram.com/reel/DSSOPazggJp/?igsh=YWpsanV4d2Yza3ps

V jaké sestavě jsme se teda v Ustaoset nakonec sešli?

• Kekert, čestný prezident strany Kajteři sobě
• Pekk, emeritní cukrář
• Cherok, historik ve výslužbě
• Jirka s cajkama
• Jirka bez cajků
• Peťa Zímič
• René Obluda
• Pepa Kominík
• Honza Heineken
• + Tomáš Címič = kuchař a riaditěl chaty

Naše první kroky na Hardangervidda vedli na chatu Fagerheim, kde jest aktuálně základní tábor kajtového holdingu Upwind, kde jsme obdrželi chybějící části výbavy (draky například) a seznámili se s kauzou Kryzstof = klient z Polska, co přijede na kajtovací chatu s jasným plánem se vožrat a setrvat v hladině alkoholu až do konce pobytu, což vyvolá jisté třenice mezi ostatními obyvateli Fagerheimu. Hlavně když se vám začnou ztrácet piva z lednice nebo když už od rána božího vás vzbudí nervózní klepot a otázka "nemáš nějaký pivo nebo aspoň vodku?". Na několik dalších večerů nás zaměstnávají úvahy o tom, proč se takový člověk vůbec vydal do těchto míst? Můžete si zaspekulovat s námi a napsat nám svojí myšlenku do komentářů.

První den jsme jezdily na Skiftesjoen, najel jsem 23km za 2 hodiny, stačilo vymávat se z malého plácku, kde bylo opravdu hodně kajterů, tolik jsem jich na jednom místě snad ještě neviděl. A pak už nic nebránilo nekonečnému brázdění. Sice dostáváme sporadické zprávy o "lehání větru", kam všude nejezdit, aby se už odtud nešlo vymávat, kdo kde zahajuje party přestávku - ale ruku na srdce, na první den to nebylo vůbec špatné.

René vyrazil na běžky a oblažil nás svým pozorováním kajtovacích nováčků na chatě Prestholt - jeden to pověsil na rozcestník s šipkama a jedna paní tu křičí: I wanna land, but I'm cunt. 

To je pak těžký.

Kominík Pepa také přišel s novými geografickými názvy spotů, jež se docela pěkně ujaly - za všechny jmenujme Skistasjon a Fuckerhaim. On se nám tady s tím zeměpisem ještě jednou blýskne, ale nepředbíhejme.

Druhý den už z mého pohledu tak vydařený nebyl. Dojeli jsme na identické místo co včera, jen aut a lidí bylo ještě dvakrát více, což už bylo teda opravdu na pováženou. Dozvěděli jsme se například, že neumíme parkovat a zabíráme naším autem zbytečně místo pro ostatní a měli bychom tedy být více social. Kadenci nesmyslů padající z pusy tohoto tajtrdlíka by překonala snad jenom Alenka Schillerová, a to ještě těžko. Pán v podstatě jenom neuměl zaparkovat a tak si svojí frustraci vylil na někom, kdo byl poblíž, což jsem v tu chvilku zrovna byl já a tak mě to psychicky rozložilo, že jsem po hodině bezvýsledného motání šňůr se na to vysral a jel jsem se uklidnit pojídáním libového párku, na který jsem dostal nevím proč hroznou chuť, zpátky na chalupu. To již jsem ale musel pospíchat k záchraně první nevydařené expedice na Tuvu, když se zprvu příznivé větry na Skulevice po několika dalších hodinách stočily nad Halne. S výpravou byl šmitec, ale ono se to naštěstí ještě povede vynahradit.

Třetí den můžeme směle zařadit do kategorie těch úspěšnějších, tzv. Big Day. Jednak se Renda rozhodl dát běžkám vale a osvěžil si tak co všechno na kajtování zapomněl, naštěstí se ale držel zkušeného instruktora Kekerta, který ochotně přispěchal tu s dobrou radou nebo vlídným slovem. Draky jsme po včerejším darmopokusu rozbalili již na Fagerheimu, kde podmínky byly nadmíru výtečné, vyberete-li si ale správnou stranu silnice. Většina z nás tento výběr tedy zvládla a po několika šlácích na jezeře jsme vyrazili směr Tuva. Cesta byla až na jeden složitější přejezd dole kopcem po větru celkem přímočará a tak jsme si mohli všichni společně vychutnat přesolenou polévku, teplé pivo a apple pie.

Návrat do Ustaosetu proběhl v několika etapách, přičemž já jsem se vydal po běžkařské trati na jezero Ustevann, shodil draka, podjel dráty, nahodil draka, štráduju si to k chalupě a najednou mám takový pocit, že se začínám bořit do promáčeného sněhu, začínám panikařit, bojím se, že se utopím, mávnu drakem ve snaze zvýšit rychlost.. a bác, už si to hrnu držkou po ztvrdlé vrstvě sněhu. Od tohoto okamžiku se modlím, ať už to skončí, já to můžu ze sebe všechno sundat a užívat v poklidu dobytí Tuvy.

Nyní bych krátce pohovořil o večerním programu, jelikož již tradičně je tato společenská složka našich výletů zdrojem zajímavých situací, ani letošní ročník nebyl výjimkou. A již tradičně si čekání na večerní příděl žrádla a jeho následné trávení zpestřujeme hraním her, dominovali především tyto tři tituly: Port Royal = klasická nasíračka s právě jedním vítězem, Výbušná koťátka = vylepšená verze prší a hit této sezony = Krycí jména. Ještě jsme teda sporadicky zahráli Blafuňk, ale ten Pekk v úterý večer rozdal naposledy, abychom rozdané karty někdy v pátek zase sklidili do krabičky.

Nejprve k jídlu. To tedy bylo opět výborné a pokud jsem si myslel, že gastro zážitek už prostě nelze nikam posunout a vylepšit, kuchař Cimi se opět překonal a další laťky byly pokořeny. Co se týče množství jídla.. jako hoši = ten obrovskej hrnec rizota, to jako do teď nechápu, kam ten se během patnácti minut kamsi vypařil a pak už nezbylo než oškrabávat zbytky z naběračky. Neskutečné. 

No a měli bychom si pro příště definovat nějakou základní interpretační úroveň nápověd ve hře Krycí jména. Jak notoricky známo, některým týmům to tzv. vajbí a dokážou z chytře zadané nápovědy vytěžit celou agenturní síť na jeden zátah. Pak jsou ale týmy, za jejichž myšlenkovými pochody zůstává rozum stát - jako když mi po nápovědách základna, podstavec a stojan Jiřík bez delšího rozmýšlení ťapne prstíkem na čokoládu.. s mravencema.. jakože tohle je jasný a pak se budeme dívat po těch základnách a podstavcích dál.. Takhle by to tedy nešlo a příslušné osoby, a to už si každý domyslí, koho se to týká, viďte, svoje myšlenkové mapy do příště aktualizují.

Čtvrtý den, už je to trochu nuda, zase jezdíme, Kekert a Zímič se toho nebojí a opět dorazí na Tuvu. Já s Pekkem a Jirkou s cajkama jsme se plácali na Fakahaimu, Pepa opět čekal na nesprávné straně silnice na vítr, který nepřišel.

Pátý den se očekávatelně podle přepdovědi změnil ráz počasí, vyrazili jsme tedy na skiaplinistický výlet nad chatu. K tomu jsme si ošetřili díry ve skluznicích a zapojil jsem osazenstvo chaty i do řezání stoupacích pásů na moje nové lyže Volkl Rise. Mohu konstatovat, že až si budu řezat pásy podruhé, bude to už dokonalé. Počasí bylo skutečně ukázkově špatné, tak jsme to raději rychle otočili domů.

Šestý poslední jezdící den jsme si zažili jízdu v kollons! Tady se blýsknul Pepa, kterýžto se neohroženě pustil do řízení a při příjezdu k závoře v Haugastolu bez sebemenšího zaváhání odpověděl pracovníkovi údržby silnic na otázku "Kam jedete?" "Hardangervidda". Pán se tázavě na Pepu zadíval a vypravil ze sebe jen: "Are you sure?". 

Z kolony jsme se odpojili na Fakahaimu, kde podmínky ke kajtování nebyly nějak oslnivé, nicméně někteří se do toho pustili = ne však já, protřelý to kajter, který ví, že nemá cenu se honit za ježděním, když neni vidět na deset metrů a fouká všelijak. Chtěl jsem si objednat tradiční fakahaimský burger, ale bylo mi sděleno obsluhou, že dnes burgr nedostanu, tak sem se spokojil s "pizzkou", jak to tady familierně nazývají. 

Páteční večer nesl se v tradičním odjezdovém duchu. Tomáš nám zatrhl saunu, protože ta už je "poriaděná" a ani naše naléhání, že si tam po sobě uklidíme, nám nebylo nic platné, prostě diktatura proletariátu! Symbolicky se pak večírek uzavřel, když Tomíš vešel do kuchyně, zahlásil jen "čo to tady je za bordel! ale to už je Vojtův bordel", naložil dodávku směr letiště a odjel.

Nyní sedím ve voze BMW X3, které vymyslelo novou malfunction hlášku (tentokrát nebliká pravý blinkr = což jsme se s Pekkem shodli je u BMW naprosto nepodstatná závada) a je mi všelijak. Bylo to letos zase super a moc sem si to s vámi všemi užil.. a nemůžu se už dočkat dalšího ročníku!

Váš oddaný

Historik

¹ dědečkův škrábanec myšleno jako škrábanec co udělal děda

² masážní koule