Tento rok byl, a dost možná ještě bude, velmi zvláštní. Je to rok, kdy čínské město Wu-Chan opustil virus SARS-COV-2 (Severe acute respiratory syndrome-related coronavirus), velmi pravděpodobně vylitý z kýble nějakou příliš horlivou uklízečkou v místní chemické laboratoři do kanálu, a všechny země světa se s různou úspěšností pokoušejí šíření respirační infekce, kterou tento virus způsobuje, nějak poradit. My se přirozeně budeme soustředit na zemi, která je našemu kajterskému srdci nejdražší, a to jest Norsko. Že je to v naší vlastní zemi v prdeli vidíme každý, i když názory na to, proč tomu tak je, se různí, každopádně není to úplně podstatné.
Pojďme k Norsku. Zdejší království zavedlo poměrně přímočará omezení vstupu na své území tak, že po příjezdu ze zahraničí je nutno nastoupit karanténu v nějaké nikým neobývané nemovitosti, aby v případě propukajícího onemocnění dotyčný neroznášel virus na další osoby, čemuž jistě není po epidemiologické stránce co vytknout, rutinní cestování na takové ty klasické dva týdny to ovšem už trošku komplikuje. A to už vůbec nemluvím o nedávno zavedené novince, kdy je povinnost tuto karanténu prožít v tzv. karanténním hotelu, což bylo nejdřív jen takové internetové heslo, jehož obsah nikdo neznal, a příliš jasno mi v tomto neudělal ani telefonát s naší paní konzulkou v Oslu. Nezbývalo tedy nic jiného, než průzkum bojem a mohu se tedy s vámi, mými milými čtenáři, podělit o pár těch zážitků z mojí aktuální cesty směr kajterské nebe.
Přípravy na tuto cestu byly horečné. Na samém začátku těchto příprav, ještě dávno předtím, než jsem ještě tušil, co je to "karanténní hotel", jsme utvořili údernou skupinu v osvědčeném složení já + rodina Kratochvílova. Významnou překážkou bylo sehnání oné nemovitosti, kde si odbýt povinnou desetidenní karanténu. Po několika (dvou) darmopokusech zabukovat nějakou chalupu v blízkosti Geila a odpovědích ve stylu Geilolia’s cabins and apartments cannot be used for entry quarantine jsme požádali Kekerta a jeho mocné konexe na Hardě a po osvěžení práce se schránkou v aplikaci Google Mail dostali jsme do ruky vytoužené potvrzení, že máme místo pro karanténu a to v těsné blízkosti naší oblíbené chalupy přímo v Ustaosetu. Tam už pobývá Kekert se svojí rodinou, když prozíravě vyrazili bez zbytečného otálení ještě v době, kdy byly hranice ještě propustné. Když už jsme u těch rodin, zdravím ještě dodatečně rodiny Milanů a Pechů, které se měly připojit k rodině Kratochvílů a společně zakusit nefalšovanou koronavirovou rodinnou dovolenou.
V tom ale přišel killer-blow - nová povinnost prokázat se negativním testem na koronavirus metodou PCR (Polymerase Chain Reaction) při vstupu do země. Z pochopitelných ekonomických důvodů se naše statečné tři rodiny ze společného zájezdu odhlásily, i když hlava rodiny Milanů se ještě pokusila zaspekulovat, jestli malé dítě je člověk a co je to ta rezidence, ale drsná pravidla odolala všem těmto pokusům o jejich zjemnění a na cestu jsem tedy zůstal sám. Vypravil jsem se tak na svůj první PCR test v životě, který spočívá ve výtěru obou nosních dírek, což zní sice velmi banálně, určitě jste už každý viděli vatovou tyčinku a vytírali si uši, toto je ale přecejenom jiné. Výhodou celého zákroku ovšem je, že to proběhne celé relativně rychle, takže než se stačíte vyděsit, jestli se vám dlouhá tyčinka zastavila v nose až o zevní stranu lebeční kosti, je to celé hotové a jste vyzváni, abyste uvolnili místo dalšímu zákazníkovi, který za toto krátké představení zaplatí sedmnáct stovek. Další pětikilo dáte za vysvědčení s autogramem, na které se již těší příslušné úřady. Za nějakých šest hodin mi pípne na mobil zpráva:
Dobry den - vysledek vysetreni SARS-CoV-2 je NEGATIVNI.
Takže negativní, a to je pozitivní. Mohu tedy směle zabookovat trajekt po osvědčené trase Rostock - Trelleborg, což je momentálně jediná relevantní možnost, protože Dánsko pro jistotu úplně zakázalo vstup cizinců na své území a to i za účelem transitu.
Je sobota ráno, trajekt odjíždí z Rostocku ve 22.30, já mám ucpaný nos, bolí mě krk a naměřím si teplotu těla 38 st. Celsiových.
Lepší podmínky jsem si ani snad nemohl přát. V 15 hodin stále ležím v posteli, nemám sbaleno a dochází mi, že trajekt již nelze stihnout, vzdávám to, v hlavě se mi přehrávají různé konspirační teorie, kde se mohla stát chyba. Konečně usínám a probouzím se druhý den s nadějnou ranní teplotou 37,5 stupně. Nakládám tedy svůj vůz pár drobnostmi, co jsem vyzvedl u Kekertů doma, ještě přikládám karton Mil, 5 lahví vína, dvacet Bio čokolád a naštestí jsem ještě vyšetřil nějaké místo pro lyže a kajty.
Bookuji znovu stejný trajekt s kajutou, čímž jsem doufám velmi významně zvýšil své šance v neoficiální soutěži o nejdražší booking trajektu do Norska. Obklopen několika baleními kapesníčků vyrážím na cestu!
Jsem si samozřejmě vědom rizika, že při jakékoliv namátkové kontrole kdekoliv po cestě, jestli nevykazuji příznaky respirační infekce, nemůžu tímto testem na pohled nikdy projít, ale držím se hesla, že kdo nehraje, nevyhraje. Odvahu mi dodává fakt, že rouška mi při komunikaci s úřední osobou poskytuje dostatek ochrany, aby nebyly vidět nudle, které mi neustále vytékají z nosu a červené oči mohu jednoduše hodit na únavu po dlouhé cestě. Jaké je ale moje překvapení, že na hraničním přechodu s Německem žádná kontrola neprobíhá. Pln naděje a optimismu tankuji na benzínce ARAL kvalitní německou naftu a přijíždím do Rostocku s hodinovým předstihem.
Opět žádná kontrola. Vyhledám svojí kajutu, před spaním ještě zavítám do lodního bufé, nandám si jídlo, zkonzumuji a opět žádná kontrola. Jenže chyba lávky! Namátková kontrola přecejenom proběhla, když mi někdo nepozorovaně zkontroloval kapsu, ve které jsem měl vstupní kartičku do kajuty, po několika okamžicích těžko popsatelné paniky mi paní na recepci vydává kartičku novou a s úlevou zjišťuji, že kajutu nikdo nezvaný nenavštívil a všechny věci jsou stále na svém místě (takové ty drobnosti jako klíč od auta, mobil, noťas, peněženka a tak). Uléhám a nemůžu usnout. Když už se mi to konečně povede, probudí mě hlášení palubního rozhlasu, že za hodinu budeme v Trelleborgu.
Krásně odpočatý usedám opět do vozu, stále obklopen pestrou směsicí různě opotřebovaných kapesníčků a opouštím trajekt. Opět žádná kontrola! Vyrážím tedy na 900km dlouhou cestu na hranice s Norskem, zastavuji pouze u Mekáče a několikrát se vymočit, jinak byla celá cesta katastrofálně nudná a z mikrospánku mě probere jen občas zacinkající mobil. V tom se ale přiblížila hodina H, okamžik O a místo M: Norská státní hranice. V dalším záchvatu paniky pozoruji kolem sebe hromadící se posmrkané kapesníčky, a taky že nemám připravenou žádnou řeč. Kvapně poklízím nepořádek v kabině a to už příchází příslušnice celní správy, žádá doklady a položí otázku:
"Why are you here?"
Popravdě čekal jsem všelicos, ale takto sugestivní a existenciální entrée mě značně rozhodilo. Začínám blekotat něco ve smyslu, že jedu navštívit přátele, něco jim vezu a taky že bych si chtěl zakajtovat. Příslušnice nechápavě krčí rameny, očekává něco víc. Vytahuji připravené dokumenty, vysvědčení o negativním výsledku koronatestu a písemnou pozvánku od paní Inger-Brit, kde jsem zamýšlel, že bych mohl trávit karanténu. Příslušnice si se zájmem pročítá obsah dopisu a odchází se poradit s kolegou. Začínám být značně nervózní, jestli jsem něco nepokazil, jestli mi někde neteče nudle nebo krůpěj potu. Přichází příslušnice a její kolega. Znovu se mě ptají, proč jedu do Norska, za kým tam jedu, co tam budu dělat. Odpovídám zmateně, že na návštěvu a kajtovat. Chvíle nechápavého ticha. Příslušnice vystřídá řadu výrazů v obličeji, žádný z nich ale nenaznačuje ani stín pochopení. Příslušnice a její kolega se odcházejí poradit s dalším kolegou. Nyní již propadám do čirého zoufalství, že jsem to nezvládl. Přichází příslušnice s dalšími dvěma kolegy. Ptají se mě potřetí, kam jedu a co tam budu dělat. Trpělivě poskytuji odpovědi. V tom příslušnice položí otázku, která dramaticky změní průběh dosavadního rozhovoru:
"So, you are not going for work? This is a leisure trip?"
"Yes."
"Ahaa! Then, you are not allowed to go to Ustaoset."
Suché polknutí.
"You need to go to quarantine hotel, I'll give you the address, ok?"
Uff. Tak nakonec aspoň něco, nemusím to otáčet, bookovat potřetí trajekt Rostock-Trelleborg a jet domů, hurá. Všichni máme obrovskou radost, že jsme se konečně pochopili, takže dostávám papírek s adresou, celé osazenstvo hraničního přechodu mi mává na odjezd a oddychují si, že to hovado je konečně pryč. Tak rádi se mě zbavili, že po všech těch letech pašování alkoholu, teď když vezu pár flašek vína a nemám nic nad limit, se mi ani nepodívali do kufru a nezeptali se, jestli nemam něco k proclení. Utírám nahromaděné nudle pod rouškou a ve spěchu opouštím celní prostor, kdyby si to náhodou rozmysleli.
Přidělený karanténní hotel nachází se asi 20km od hranic v městečku Sarpsborg hned u dálnice. No a jak to tu vypadá a probíhá, to už si necháme zase na příště!
Váš navždy oddaný
Cherok
historik a korona-dobrodruh
Žádné komentáře:
Okomentovat