Dneska vstáváme na osmou, čeká nás totiž přesun do jinýho pokoje na poslední noc. Postupně všichni vstanou a vypadají vyloženě čerstvě. Prakticky bez mluvení začínáme uklízet a balit, protože večer předtím jsme samozřejmě nezabalili nic. Stěhujeme se nakonec přes chodbu do pokoje 36 (doteď jsme byli v pokoji 33) a zjišťujeme nemilou věc. Nový pokoj je totiž pouze pro 4 osoby, a nás je jak známo 5. Celkově nový apartmán vypadá jako zmenšená kopie toho co jsme měli předtím, je tu o dost míň místa, ale nás neubylo. Dobrovolně si zabírám kanape v horním obýváku, trošku zmatkujeme s povlečením a peřinama a začínáme se zabydlovat, i když to tu máme jenom na jednu noc. Už v novým dáváme konečně snídani, taková všehochuť co nám zbylo, ale všechno jsou to moc dobrý věci (boršč, lovečák, pomazánkový máslo, kakajíčko..). Koky vyrazil pro jeden čerstvý chléb z místních zásob, ale přichází s nepořízenou. Údajně nám ale chleba upečou a za 20 minut si mám přijít. Rozebíráme, jak je možno za tak krátkou dobu upéct chleba a necháváme se překvapit. A vskutku, Koky opravdu přináší čerstvý, teplý a voňavý bochník a pomalu mizí v našich útrobách.
Po řádné snídani vyrážíme směr spot Sněhulák (co už teda není sněhulák ale tři rozbředlý koule vedle sebe) a po cestě se kocháme výhledem z okna našeho Transita, je nádherný počasí. Předpověď slibovala slunečno a solidní vítr, ale takhle pěkně že bude poslední den ježdění sme teda nečekali. Míjíme kite-spot, kde je nádherná sluníčkem nasvícená planina, kde je zaparkovaný jedno auto a jeden kajter.. jezdí si to tam pekně sám a je mu dobře. Pokračujeme ke sněhulákovi a posledních pár kilometrů se počasí zhoršuje. U sněhuláka už je vidět lautr nic a další překvapení skýtá parkoviště.. Kromě obligátního bagru s radlicí je tam ještě zájezdový autobus a na tom krásným paloučku, kde jsme se včera proháněli a objevovali daleké norské končiny, rozbalilo draky osazenstvo toho autobusu. Stačilo jen chvilku se na ně dívat, abychom pochopili, že s nima tam teda rozhodně být nechceme. Byli to totiž totální začátečníci, Kekrt prohlásil, že se tam nechce namotávat na nějaký jejich šňůry a já s Kokym si jen povýšenecky odfrkneme, že tohle už máme přece dávno za sebou (jsme přece celý 3 dny napřed!). Pokračujeme teda silnicí dál od Haugastolu a sněhuláka, zastavuju na parkovišti, kde to vypadá na pěkný spot. Vylezl jsem s auta a přehlížím terén, jsem ale osamocen. Motivace k tomu vystoupit z auta a už se vrhnout na kajty je na nule. Jaký je to kontrast s prvním dnem, kdy jsme už byli všichni nadržený, až konečně pojezdíme. OK, jedeme dál. Opět zastavuju a jsem pevně rozhodnut, že dál už nejedu. Přejdu silnici a vyškrábu se přes val a moc se mi tam líbí. Z auta opět nikdo nevychází, ale aspoň se otevřeli dveře. Někdo řekne "fouká moc", další hlas "nepojedeme ještě dál?". Šílím. Nicméně ruka osudu zasáhla a kluci se derou ven. Před dveřma od Transitu je sice mela, protože všichni najednou chtějí vyndat lyže a už už utíkat na pláň vybalovat, ale k žádnému zranění nakonec nedochází. Po hodině, co jsme vyrazili z Haugastolu, zamykám auto a podruhý přeskakuju val. Počasí, jak již bylo řečeno, nestálo za nic. Tentokrát to není mlha, ale prohání se přes nás mraky, přehlédnutí oblohy nedává moc nadějí, ale zkoušíme to. Zjišťujeme, že dneska fouká pěkně. I naše Chiméry pěkně táhnou a proháníme se po sněhu. Počasí ze začátku nebylo nic moc, možná proto kluci nechtějí ani moc jezdit. Koukám, že Honza snad dokonce místo ježdění začal válet kouli na dalšího sněhuláka.. No toto. Pravda teda je, že z našeho sněhuláka na protějším spotu zbyly tři koule vedle sebe a tak mu to zřejmě nedalo, že musíme mít novýho, ale když to tak pěkně jede. Kekrt na mě volá, jestli se nepojedem někam projet dál, jako minule se ale dost bojim, že vítr najednou foukat přestane a my budeme někde hodně moc daleko a šlapat to zpátky pěšky. Kekrt správně poznamenává, že se můžeme držet poblíž silnice, nicméně cítím v drakovi, jak vítr polevuje a nechce se mi to riskovat. Pověstný větrný vypínač zanedlouho skoutečně zaúřaduje a já jsem zrovna na cestě pryč od stanoviště. Mám to teda pěkně daleko! Ještě že jsme nikam dál nejeli, říkám si jen tak pro sebe a pouštím se na vejšlap zpátky k autu, kde možná už bude stát sněhulák č. 2. Štěstí je, že závěr cesty zpátky je z kopce (což je na druhou stranu blbý při rozjíždějí, protože je potřeba nejdřív ten kopec přejet), stačí mi došlapat než na vrcholek toho posledního kopce a zbytek už dojedu po svahu. I tak je to štreka, slovy klasika coby dohodil kamenem a zbytek došel. Jsem konečně u vysněného kopce a kloužu dolů. Seznám, že atmosféra je poněkud napjatá. Vítr polevil a nedá se teda moc jezdit a skákat. Zjišťuju taky, že sněhulák nakonec nebude a místo něj vznikly dvě proti větrný bariéry se sedačkou, jednu staví Peťa s Kokym a druhou Honza sám. Kekrt sedí opodál, hlavu mezi koleny, až to vypadá, že bude zvracet. Ptám se, jestli spí, odpoví mi, že ne. V průběhu večera se pak dozvídám, že Kekrt myslel, že kluci myslí, že by se mělo jet jinam a on jim to kazí. Je tady opět dusivá chvilka, kdy člověk přemejšlí, jestli se dneska ještě projede, nebo jestli už je konec. Po chvíli nekonečného váhání se Kekrta zeptám, jestli si můžu půjčit jeho 14m2 draka značky Naish a odpovídá „Ano.“. Při rozbalování tohoto draka s láskou vzpomínám na svojí Chiméru a nedokážu si představit, jak se vybaluje třeba 17 metrovej drak.. Po tom, co jsem shrabal z okolní pláně snad dvě tuny sněhu, mám zaházený aspoň uši draka a protože moc nefouká, kašlu na to a jdu to zkusit. Kekrt mě ještě upozorní, že drak reaguje pomalu. A vskutku, pohotové řízení to zrovna nebylo. Vzpomenu si na Herbertovu Dunu, kde se gildovní navigátoři při cestě vesmírem dívali do budoucnosti, aby zvolili nejlepší kurz pro jejich lodě – zažívám něco podobného, musím myslet na tři otočky dopředu, abych jel požadovaným směrem a neskončil s lyžema a drakem v opačném úhlu. Ale abych se jenom nevysmíval, i ve slabém větru Naish táhne solidně a já sjíždím planinu sem a tam. Jako na potvoru samozřejmě vítr zesílí, jako když si kuřák na zastávce MHD zapálí cigaretu, aby mu konečně přijel autobus. Pociťuju ten zábavný efekt, kdy člověk na lyžích zahraní co to dá, ale vítr je stejně silnější a stejně jedu po větru. Nakonec se ale dolů dostanu, spotřebuju další čtyři tuny sněhu na zahrabání té letadlové lodě a řeším dilema, jak draka zajistit, když si chci vzít svojí Chiméru a jezdit dál. Kluci totiž taky zavětřili vítr a žádná volná lyže k mání nebyla. Jako by mě pálil do zad vyčítavý Kekrtův pohled, že tam jeho draka nechám takhle napospas, ale když jsem tam dal tolik sněhu? Risknu to.
Odbržděná Chiméra táhne ideálně a mě čeká co se týká ježdění nejlepší část celýho výletu. Už jsem totiž propadal beznaději, že jsem odsouzen k doživotnímu rozmotávání šňůr a ježdění za kajtem po břiše, ale teď si tady jezdím sem tam a hlasitě se směju. Honza zkouší skoky a řekl bych, že mu to docela jde. Kekrt prohání svýho Flysurfera jako o život. Peťa taky zkouší skákat a Koky po počátečním trápení s prknem taky jezdí jako drak. Po všech stránkách spokojenost. A ty nekonečný bílý pláně všude kolem.. Prostě nádhera! Po poslední projížďce dávám norskýmu sněhu ahoj a balíme. Kekrt zase špačkuje, zamotaly se mu šňůry. Dáváme skupinovou foto na silnici a s nostalgickou slzou sedáme do auta a jedem do Haugastolu. Cestou ještě děláme pár fotozastávek a litujeme, že nás nenapadlo dojet zpátky do Haugastolu na kajtech. Při cestě zpátky se nám totiž zdejší krajina při tom krásným počasí jeví jako jeden velkej spot. Pravda, idylu najednou naruší tuhle kamení, tuhle kus lesa, tuhle vedení vysokýho napětí.. Ale to by se nějak dalo ;-)
Při návratu na cimru nám Kekrt pouští video, co natočil, když si připevnil kolem pasu svůj foťák Nikon. Má to tam natočený „se vším všudy“, tedy včetně obouvání se do lyží a startování draka. Netušil ale, co se všechno během toho startu semele a tak sledujeme naprosto unikátní záběry toho, co se všechno může při startování pokazit, navíc s nezaměnitelným komentářem. V podstatě se dá říct, že po odstartování už na videu nic zajímavýho není a všichni se válíme po stolem smíchy. Včera jsme navíc objednali večeři a paní domácí nás dokonce osobně a na pokoj přijde vyzvat, že jídlo je připraveno a máme sejít dolu. Maje na pokoji stále solidní pivní zásoby předstíráme abstinenty a neobjednáváme si nic k pití a naleváme si vodu. K bufetovému stolku se přinášejí kotlíky s dobrotama a po chvilce se osmělíme a jdeme si nabrat do talířů. Jako světák se projeví Koky, jelikož si jako jediný vezme správný talíř. Nicméně v zápětí je šokován hlavním chodem, obává se totiž, že se podává zvěřina. Neustále nás bombarduje otázkami, jestli to není zvěřina, ale nedostává uspokojivou odpověď a tak se ptá stále dál. Na první pohled to vypadá jako hovězí guláš, masíčko vypadá moc pěkně. A brusinky! Žádná brusinková čalamáda alá Ikea, ale poctivý celý brusinky! Jako přílohu si můžeme nabrat decentně nakrojený opečený brambor, pro býložravce nějaký ten salátek a pečivo. Jídlo je výborný (aby ne, stálo 280 Noků) a mám neodbytnou touhu si dojít přidat, hlavně brusinek. Když už tam teda jsem, naložím si něco guláše a středně velkou bramboru přes půl dezertního talíře. Brusinky jsou zkrátka skvělý. Kluci udělali dobře, že si přidat nešli, protože ještě byl na řadě moučník. Nemělo to žádný zajímavý tvar, ale dle jejich svědectví tam byl banán a další věci, co se obyčejně v moučníku vyskytují a moc si pomlaskávali. Já nevim jak to chutnalo, jelikož jsem byl až po okraj zasypán brusinkama.
Den se nezadržitelně chýlí ke konci a zítra nás čeká už jenom balení a cesta domů. Nikomu z nás se moc nechce.. Pro velký úspěch opakujeme promítání videa, kde je vidět kajtování očima Kekrta. Snažím se dopít hruškovici, ale půl lahve je nad moje síly (kdybych tehdy věděl, že zbytek lahve nakonec skončí v kanále, přemohl bych se, ale o tom zase přístě!). Pokojně se rozchazíme na lože a jde se spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat