Pro čtvrtý den naší výpravy nesmíme opomenout jeden důležitý fakt: Dneska byl den. Sice tuto památnou větu Honza zahlásil až večer notně posílen pivkama a slivovicou, ale stejně.. To se zkrátka muselo zaznamenat pro věčné časy. Původně to dokonce byla otázka "Dneska byl den?".
No vezmeme to ale pěkně popořádku. Ranní rituály se začínají opakovat, Peťa supluje zvonění budíku tim, že si uprdne, nato se ozve hlas ze záhrobí nad mojí hlavou a Honza žuchne dolů z palandy, všichni se vystřídají na obou záchodech, kde by se dala vzápětí provozovat úspěšná plynová komora, vaříme čaj a kakao, snídáme závin a léky proti bolesti v krku a nachlazení. Jako novinku, kterou jsme ještě nezažili, snad můžu uvést Kokyho rozcvičku jako z americkýho teleshoppingu!
Vyrážíme kolem 10 hodin, závora je otevřená a nic nám nebrání vrhnout se do víru tý nejlepší kajterský stezky na světě. Peťa předtim trošku poštudoval internety a zjitil, že bychom měli z Haugastolu odjet nějakých 20 kilometrů a dorazit na ten uplně nejvíc nejkrásnější spot. Ze začátku to nevypadá nic moc, vidíme jezero, na kterým už povolil led, potom velký pláně plný šutrů a členitýho terénu, ale jak jedeme dál a dál, tak to začíná být lepší a lepší.. Míjíme první parkoviště, kde stojí několik kajterů, Kekrtovi se ale nechce stavět hned na prvním parkovišti, což má teda recht, takže se jede dál.
Nevim, jak to mají kluci zmáknutý, že hned vědí, jak fouká vítr, ale já jsem pořád pošilhával nalevo od silnice, kde byly nádherný dlouhý rovný pláně, ale tam sme teda jít nemohli protože vítr foukal prej obráceně (a on teda fakt foukal, takže by nás to tam táhlo k silnici a lepší teda byla druhá strana silnice). No, najeli jsme něco přes 30 kilometrů a terén se začal zase trošku zhoršovat, tak jsme udělal čelem vzad, což byl vzhledem k šířce silnice trošku riskantní manévr, ale naštěstí zrovna nejel žádnej kamión nebo pluh se super velkou radlicí a přežili jsme. Vracíme se na jeden spot, co jsme ho měli vytipovanej, že se tam případně vrátíme, když na nic lepšího nenarazíme. Zastavujeme na opušťeném parkovišti a koukáme jak to vypadá.
Mě se to teda moc nelíbilo, protože to nebyla zrovna placka a navíc sem tam šutříček byl vidět a nakonec jsme Kekrta uprosili, že popojedeme ještě kousek zpátky, kde sice parkovali další kajteři a nebudeme mít soukromí, terén ale vypadal o fous líp. Takže jde se vybalovat a jedem! Ing. Koky si po včerejším ne příliš vydařeným pokusu o prolomení bariéry při startování draka na snowboardu zapůjčil freeride lyže, který mu jeden z místních ochotně přivezl z vedlejšího města z půjčovny. Vybalujeme draky a ex-prknaři (myšleno já a Koky) jako obyčejně nestíhají a zatímco kluci už vyrazili nabrat první vítr, my pořád jako pitomci běháme kolem šňůr a rozmotáváme uzly. Dílo se nakonec zdaří a jezdíme všichni, s mym drakem je ale něco špatně, nedrží moc tvar a pořád se zamotává. Kekrt mi přijede pomoct, ale drak se nedá moc ovládat a málem jsem ho uškrtil na provázkách, za což se mu ještě dodatečně omlouvám. Pomáhám mu s přistáním draka, protože ten jeho kite-autobus (nebo spíš letadlová loď) nepřistává moc ochotně. Záhadu nakonec vyřešíme měl jsem to nějak špatně navázáné. Když už se chystám obouvat do lyží, koukám na Honzu, jak něco šteluje se svým drakem, je od nás nějakých 100 metrů. Možná nějaká předtucha, ale nezdálo se mi to a tak pozorně sleduju Honzu dál, po několika zakvrdlání s hrazdou se drak od Honzy odstřelil a plazí se po zemi pryč od něj. Honza volá "Héééééééééééééj!". Vydávám se na zběsilej běh v lyžácích v super hlubokym sněhu, jelikož můj mozek vyhodnotil, že by se do mělo dát stihnout. Křižuju dráhu draka, zbývají mi poslední tři kroky, vrhám se do sněhu a chytám draka za pravou řídící šňůru. Už přijel i Peťa na kajtu a chytá draka za hrazdu, máme vyhráno ;-)
Ačkoliv jsem ještě v podstatě nejezdil, jsem totálně vyšťavenej. Kluci po včerejším studování instruktážního videa o tom, kterak na kajtu provádět skoky, zkoušejí skákat a myslim, že jim to už docela jde. Celý dnešní ježdění byla jedna velká paráda a kdyby takhle foukalo každej den, uáááááá. Kekrt si dával ježdění po hřebenech hor, Koky pořádně dával zabrat freeride lyžím, Peťa ještě neměl odvahu na skákání, ale jinak jezdil jako drak a Honza lítal ve vzduchu jako pták. No a já měl dneska poprvý pocit, že mi to trošku jede. Ke konci malinko povolil vítr a snažil jsem se dostat zpátky do "tábora" (prostě tam kam sme hodili bágly), ale radši sem to nakonec jistil po svejch. Dáváme Milu a čajík, balíme draky, nakládáme auto, na parkovišti zůstal už jen pluh z radlicí a jedna dodávka s odpočívajícíma kajterama, veget. Dáváme jim dvě plechovky Gambrinusu 11 a slibujeme si, že pivko dostane každej Nor, kterýho potkáme. Už naložený v autě bereme po cestě stopaře.. Italský pár z Bologne kolem 40ti, že už se jim nechce jet po pěti hodinách na běžkách a bereme je teda aspoň kousek do Haugastolu, kde pojedou dál busem. Nabízíme pivko, ale jsme odmítnuti.
Po příjezdu na chatu přichází čas UFO nudlí. Už jsem teda tušil, že nudle těmhle pažravcům stačit nebudou (viz předchozí Kekrtův příspěvek o tom, na kolik porcí by normálně vystačila jeho čína), ale zase jsem věřil, že budou chutnat. Nikdo nudle vyloženě nepomluvil, takže snad dobrý.
Po jídle stojí za zmínku testování, jak se změní frekvence srdečního tepu Peťovo našlápnutým přístrojem, kluci běhali dolu a nahoru po schodech a hlásili, kolik zrovna mají tep. Rekordmanem byl Honza s tepem kolem 180, gratulujeme!
Večerní zábava startuje hrou Kuba. Honza vysvětluje pravidla a zakrátko hrajeme seznamovací hru. Kekrt, který hru zná, se nepřipojuje. No hra je to veskrze zábavná, potřebovalo by to ale trošku víc spolupracující protivníky. Zejména inženýr Koky se nezapřel a jeho tahy patřili k těm bezkonkurečně nejdelším. Musim se teda přiznat, že jeho věčný spekulování mi drásalo nervy a držel jsem se stolu, abych něco neproved. No po několika hodinách sme hru dohráli, zvítězil Peťa náskokem jednoho pesos, no ale i to se počítá. Po předchozí zkušenosti jsme se celkem rozumně dohodli , že další hru riskovat už nebudeme (i když Koky by chtěl) a dali jsme míň náročnou hru: Pivrncova putyka. Je to taková veselo-chlastací variace na člověče nezlob se no a někdy se nešlo ubránit pocitu, že něco podobnýho jsme hráli už včera (Soudruhu nezlob se..). Byla ale sranda, hra nás tlačila do pití piva, panáků a tak. Došlo dokonce i na sport, jedním z pokynů na hrací ploše jsou totiž i kliky nebo dřepy a ačkoliv jsme se tomuto poli všichni úzkostlivě bránili, Honza na něj nekompromisně dupnul a šel klikovat. Nejdřív mu to trošku klouzalo, tak se zapřel o zeď a vystřihnul deset úkazkovejch kliků (i když ten poslední byl teda silou vůle). Další zábavný úkoly v rychlým sledu následovaly, předváděli jsme prasátko, kozičku, vlka.. no sranda veliká. Dáváme posledního panáčka na dobrou noc, Honza nám vyčte, že všechny piva dneska pil sám a vůbec sme mu nepomohli, přidáváme poslední plechovku piva na horní rantl od kuchyňský linky, vypucovat zuby a spát. Takže, fakt jo, dneska byl DEN!
Žádné komentáře:
Okomentovat