Naložili sme to neskutečný množství krámů do dodávky, aby sme zjistili, že je cesta na planinu kvůli větru pro auta uzavřená a že teda dneska asi ostrouháme. Naštestí nám lidi z hotelu nabídli, že nás dovezou na nedaleký jezero sněžnym skůtrem. Nejdřív se to zdálo jako dobrá zpráva, ale pak nám došlo, že musíme zredukovat počet piv, který s sebou povezem, na nula. A to je vzhledem k velikosti a potřebám naší skupiny málo. Nevzali sme teda žádný pivko, nevzali sme pro jistotu ani vodu, abysme tu náhodou nepřivykli nepravostem. Přidělený skůtr driver Kchárl nám oznámil, že nás tam sice odveze, ale zpátky že to dáme sami, pěšky to trvá slabou půlhodinku a po dni strávenym kitovánim v půlmetrovym sněhu to prostřelíme jak nic. Po tom, co se mu v ruce objevilo balení gambáčů otočil a dodal magický číslo na který stačí kdykoliv zavolat a do pár minut se zjeví kouzelný skůtr, co nás odveze zpátky. Je lehký ty nory uplatit. A to dostal jenom desítky. Za plzeň by nám snad pochválil i účes. Nasedli sme na ten pekelnej stroj, honza hned za Kchárla na skůtr, já do přihrádky s kajtama za něj a zbytek na chvostu ve speciálním vozejčku. Dostali sme krátkou instruktáž, jak se máme naklánět (doteď se hádáme, jak to mělo bejt správně) a vyrazili sme.
Teda jízda za skůtrem zážitek, šofér se rychlosti nebál, zatáčky řezal i výmoly vybíral. Napadá mě drobná paralela s předchozím dnem, ale asi si jí necham pro sebe :) Dorazili sme k jezírku velikosti jižní moravy, kde bylo okolíkovaný místo pro kajtování. Vhledem k tomu, na co sme byli zvyklý, to bylo opravdu veliký. Jezero pokrývala asi metrová vrstva sněhu, při prošlápnutí to sice vypadalo, že se člověk propadne, ale Kchárl se dušoval, že tu měli celou zimu -40 a led je megatlustej. Megatlustej byl akorát Kchárl, ledu se moc věřit nedalo.
Vyložili sme bagáž, poděkovali novýmu známymu a natěšený vyrazili ke středu jezírka. Vtom si jeník vzpomněl, že vlastně nemá poštelovaný vázání na svoje tlapičky velikosti 47. Naštestí u Markerů si věří a počítaj s tim, že jejich bindung bude používat i yetti. S pomocí kokyho armádního nože (ten vietnamec, co mu tohle nakukal by měl dostat metál) sme jeníkovo botičky uvelebili v lyžičkách, naběhli do jezírka a začli vybalovat. Sotva sme rozmotali špagátky, tak se k nám z opačnýho konce jezera rozeběhla skupinka náruživých fanynek. Po chvilce se ukázalo, že se jedná psí spřežení a že potřebuju brejle. Následovalo pár hodin ježdění, padání, motání a marnýho snažení. Honza se ujal funkce instruktora a proškolil nejen kokyho, ale i náhodný kolemjdoucí. Ta norská rodinka už by dávno jezdila kdyby měl 5 náhradních kajtů. Děti holt zamáčkly slzu a spolu s rodičema vyrazily přes tu šílenou pláň vlastníma silama. Po obědě (aspoň myslim, že ho normální lidi tou dobou měli) přišel bušáček, kterej nám odvál jeníka až na konec jezera a kokyho donutil změnit orientaci z prkna na lyže. Postupně sme odpadávali a zanedlouho bylo jasný, že budem rádi když se dobelháme do pokoje. Zneužili sme teda magickýho skůtru a nadvakrát se nechali odvýzt zpátky na hotel. Druhá skupina ve složení jeník, honza a ing. koky byla ale natolik marná, že nezvládla zatáčku a vyklopila se. Amatéři. Naložili sme lyže zpátky do auta, piva přeházeli z auta do futrálů na přeskáče (aby sme je tajně propašovali na pokoj), přeskáče hodili do ruky a vyrazili na úmornou 50ti metrovou štreku na pokoj.
Pivooooooooooooooo, postupná sprška, pivoooooooooooo a já, co mam dneska černýho petra, začínam vařit. Honza pořád užírá a neskutečně remcá. Jako sem na jeho poznámky zvyklej, ale tohle je fakt moc. Zelí víc uvařit, rejži nemejt ale uvarit víc než radí návod, zelenina by se měla dusit, takhle se pořádně neprohřeje, dotoho zase užírá a frfňá, že maso už by se mělo sundat. Příště berem náhubek a vodítko. Sme vážně hladový, normálně by to byla porce pro 10 lidí, ale zmizla jak nic a to se pár lidí eště tvářilo, že by bylo místo pro nášup.
Následuje obligátní pivko a ještě obligátnější notebook session. Honza volá po skypu Evče. Zapomněl že má vypnutej mikrofon a řve do ruznejch částí notebooku neskutečně nahlas "haló" (včetně rohů monitoru, zdířky pro síťovej kábl i touchpadu). Když to konečně poladí, následuje duchaplný rozhovor. Chvíli řeší polární záři a nakonec všechno zakončí pro něj typicky romaticky: "tak jó končíme končíme končíme, už to tady moc zachází, mam eště devět sekund do další minuty, čau". Je čas na hru. Jeník už od včerejška prudí s bangem, takže není úniku. Hra to byla rychlá, banditi měli drtvinou převahu a to zejména kvůli dvěma věcem - honza blbě rozdal a šerif si ve třetim kole odprásk pomocníka. To vám byla zábava! Aby se to neopakovalo, tak nějakej kretén vymyslel, že si místo toho zahrajem soudruhu nezlob se. Hra je to pěkná, všechno, ale 3 hodiny na ní bylo málo. Každej solidní adept na výherce si musel koupit větroně nebo meďoura a skončil kde začal. Je půl druhý v noci a zejtra chcem taky fungovat - dem chrnět.
Tak teda dobrou noc děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat