Kolem šesté hodiny večerní jsme se konečně dočkali první komplikace, Kekrta volali z práce, že se přestala točit planeta Oriflame a on je ten jediný, kdo jí zase může uvést do pohybu. Ačkoliv Honza stále nebyl spokojen s tím, jak jsme doposud naskládali bagáž do Transitu, nějak jsme to tam už doházeli a jeli vyzvednout Ing. Kokyho z Kralup nad Vltavou. Při této cestě bych vyzdvihnul jeden svůj zážitek, jelikož jsem poprvé jako řidič Transitu zařadil rychlostní stupeň číslo 5!! Neuvěřitelné.. při dalším stlačení plynového pedálu Transit nadále zrychloval, což byl úžasný pocit. Naložili jsme Kokyho a mezitím Kekrt v Praze u svého notebuku uvedl planetu znovu do pohybu a jeli jsme ho teda naložit zpátky do Prahy. Po dlouhých letech bezvýsledného hledání a vybírání si dokonce koupil u helmu! Tak jsme mu jí všichni pochválili a jelo se pro Peťu do Roudnice. Koky se teda pořád nesmířil s tím, že jsme ho vyzvedli zbytečně o hodinu dřív, když mohl místo ježdění v Transitu ještě užívat poslední doušky teplého rodinného krbu, ale jeho nechápavé poznámky postupně ustávali. V Roudnici došlo k finálnímu přeskládání bagáže a instalaci spací palety, kterou den předtím Kekrt zbouchal v Ostrově.
Prvním řidičem výpravy je Honza. Bez respektu se vrhá na Teplickou dálnici D8 a jako první cíl do navigace TomTom dáváme německé přístaviště Puttgarden, odkud poplaveme do Dánska. Protože, jak všichni víme, trajekty jsou cool. První kiks v navigaci jsem udělal já, když jsme špatně poradil na křižovatce pokračovat na Teplice, ale správně jsme měli jet na Ústí. Nakonec jsme ztratili nějakých 10 minut, tak to nebylo tak hrozný. První zastávka v Německu byla stylově u Mekáče, kde si každý dal dobroty podle svýho gusta a já jsem ochutnal novinku hovězí McWrap, moc dobrý. Protože po dobrém jídle se má jít chodit spát, šli jsme s Kekrtem otestovat spaní na paletě. Ještě jsem se zapomněl zmínit o příšernym smradu, který německý McDonald’s obklopoval. Dalo se na to po čase zvyknout, ale k tomu jídlu to nebylo nic moc. To ale nebylo vše. Protože se do ložnice chodí bez bot, logicky jsem i já chtěl sundat boty. To jsem ale zjistil, že mám jiné obutí, než jsem původně zamýšlel a v ranním spěchu se nestačil přezout no a kámen úrazu je v tom, že tyhle boty teda příšerně, ale opravdu naprosto pekelně smrděj. No chvilku jsem před nastoupením do vozu vyvětral a kluci byli hodní, nic neřekli.. No bylo to peklo a já se od teď moc těšil, až dojedem do cíle a botky poletí do koše. K volantu sednul Peťa a navigoval vlastník navigace Honza, tak snad dojedem. Koky zabral luxusní místo na spaní na podlaze.
Spaní teda nebylo nijak komfortní, párkrát jsem i zabral a snad se trošku prospal, většinu času jsem ale kontroloval zadní dveře, jestli se neotevřou, abych se stačil někde zapřít a nevypadnul ven. Sice se samozřejmě nemohli dveře nějak sami jednoduše otevřít, ale lidskej mozek je svině a když se na něčem umane, tak se s tim nedá moc dělat. V Německu byla podle vyprávění řídícího a navigačního tandemu legrace. Navigace Barborka (to je hlas, který se dá v navigacích nastavit a udíli pokyny, kam se má jet) zazmatkovala a vyhodnotila jako výhodnější přejezd mezi dvěma dálnicemi Swanzenbergovou cestou za příhlížení srnek a jelenů v německých lesích. Už už to vypadalo, že stále se zužující polní cesta už skončí a dál nepude jet, ale dostali jsme se..
Po malinkym bloudění v Německu jsme dorazili na trajekt, zaplatili ojra a už jsme plavali do Dánska. Trajekt měl 7 palub, nechyběl obchod s voňavkama, cígama, chlastem a obligátní casino. Na venkovní palubě byla podle očekávání zima, foukal vítr a bylo hovno vidět, tak sem jel rači výtahem zpátky do auta.
Do Dánska jsme vyrazili s Kekrtem za volantem a já se chopil navigování. Ono totiž na Dánsku celkem nebylo co navigovat, pádž se jelo furt rovně po dálnici a čus. Na hranici se Švédskem jsme měli na trase očekávanou technickou specialitu, a sice lanový most přes moře (jmenuje se nějak?). Kluci teda zrovna spali jako dřevorubci, tak nám je bylo líto budit, hlavně když se jako na potvoru probudili akorát když jsme ten most přejeli. Pro mě teda bylo zajímavý hlavně to, že jsem vůbec nevěřil, že teď už je to „ten“ most.. Připadalo mi to, že je to teprve jeho krátký začátek a dála na obzoru bude jeho pokračování. Ale pak jsme jeli, jeli, minuta střídala minutu a mi pořád po tom mostě jeli, až jsme se teda s Kekrtem usoudili, že to je fakt ten most a fotil jsem na památku prostřední pylony (kurevsky velký teda).
I ve Švédsku nebyla navigování žádná věda, po dálnici pořád pryč. Kekrt se jal řídit až do Goteborgu a tím vyhrál bobříka nejvýkonějšího hřebce, totiž jezdce. Řidiče, no. Ještě před další předávkou řízení jsme ale dostali hromadný hlad a tak jsme si vyhlídli opět McDonalds, abychom měli srovnání s tím německým. Když už jsme jeli kolem a dokonce dokázali zahnout i na správné odbočce, čekala nás nástraha v podobě zákeřného kruhového objezdu. No musim ted uznat, že bych to taky nedal, jelikož to bylo tak mizerně označené, že jsme najednou byli zpátky dálnici a Mekáč nekompromisně mizel za našimi zády a vytouženými pohledy. V tom přišla chvíle na magickou navigaci TomTom v rukou čaroděje Honzi, který zavěštil, že za pár kilometrů nás čeká Burger King. Teda nevím jak vám, ale i tam dělají dobrý burgery a tak jsme se na ně moc těšili. Jaký bylo ale překvapení, když jsme spávně zatočili a zaparkovali.. Otevřeno až od 10 hodin ráno! Letmý pohled na hodinky naznačil, že dvě hodiny na otvíračku čekat nebudeme.. Hot dogy na vedlejší benzínce byly ale taky fajn, navím jsme to měli s módní přehlídkou Švédských šampónků, i když u jednoho jsme měli strach, že mu každou chvíli spadnou kalhoty už uplně (a ty trenky teda, nic moc..).
Za Goteborgem jsem střídal stráž u volantu já, v očekávání bezproblémové jízdy dálnicí ubíhaly další kilometry. Jaké bylo potom překvapení, když dálnice najednou skončila a pokračovali jsme festovní okreskou. Neni moc příjemný v zrcátku sledovat hromadící se kolonu za Transitem, ale dělal jsem co sem mohl v rámci povolených rychlostí. Přecejenom Švédy předchází pověst ostré a nekompromisní policie a stejně bych si na tý silnici netroufnul jet rychlejc. Párkrát se mi podařilo drsně přejet retardéry a Kekrt na to rozzlobeně svraštil obočí, no chudák si ještě na cestě vytrpí svoje. Po návratu z okresek zpátky na dálnici přišla krizička, zhruba 90 kilometrů před Oslem, což mě teda moc mrzelo, že jsem to nedotáhnul, ale spánku neporučíš. Kdybych věděl, že si mě ještě další den bude Honza dobírat, že sem pořád jenom spal, vezmu si s sebou snad kofeinovou injekci. Pouštím k volantu inženýra Kokyho a užívám si komfortu zadních sedaček, který jsem ještě nepoznal. Neni to zlý.
Před Oslem došlo k dalšímu navigačnímu kolapsu, tentokrát nebyla na vině Barborka, ale zavřený tunel. Jako na potvoru jsme viděli náklaďák, jak ještě do tunelu zajížení, ale za ním zaklapla závora a byl konec. Po chvíli beznadějného čekání na zázrak a několika bezcenných rad obětavé Norky jsme vyrazili zpátky na silnici, odkud jsme přijeli a nechali Barborku vymyslet alternativní trasu. Po počáteční nedůvěře v její schopnosti jsme jí nakonec dali šanci a projíždeli jsme centrem Osla. Těch pár výjevů, které jsme viděli, byli sice fajn, ale většinu času jsme v Oslu jeli tunelama, kde přirozeně nebylo vidět nic, takže těžko soudit, jak je Oslo hezký město. Asi jo, no.
Čekalo nás posledních 200km. Byl to teda ale vopruz. Klikatá okresní silnička nevalné kvality nedovolila moc svižnou jízdu. Koky hlásil, že až do Haugastolu nevydrží, takže jsme využili přilehlé polní cestičky k vykonání potřeby a změny řidiče. Ke Kekrtovo zklamání otěže Transita převzal Honza, vzmohl se teda aspoň na konstatování „prosimtě neřež ty zatáčky“. Říkal jsem si, že Kekrt zbytečně hrotí, ale cesta to byla věru zajímavá, ale zase ať Honzu jenom nepomlouváme, ta cesta stála fakt za prd, takže až si zase někdo u nás bude stěžovat, že nemáme kvalitní silnice, pošlu ho do Haugastolu. Nicméně Honzu jsme nešetřili a za každou drsně projetou nerovnost na silnici jsme ho zpražili ostrými komentáři.. Z této závěrečné etapy pochází fotografie „Cesta do Norska, při které nelze usnout“, kterou jste doufám už všichni viděli a který se všichni smějeme ještě teď ;-)
Jsme konečně v cíli, po nějakých 23 hodinách cesty. Nijak jsme to nehnali, přestávek bylo tak akorát, takže všichni jsou spokojeni, jak jsme to pěkně zvládli. Ubytování je perfektní. Dvě ložnice s palandama, záchod, koupelna, celkem fajn... ale hlavně!! Po schodech nahoru vystoupáme do epesního obýváku s plně vybavenou kuchyní (včetně myčky a trouby), s balkónem a rohovou sedačkou. I telka tu je.. a velkej jídelní stůl jako stvořený pro společenské večery.
A zítra přijde kajtování.. Všichni se dost těšíme, jak to bude vypadat. V podstatě až posledních 50 kilometrů jsme uvěřili, že tu bude taky nějaký sníh, protože jsme ho po cestě moc neviděli. Ale je tady, je. A čeká na nás..
Žádné komentáře:
Okomentovat