Den 5: Větru a dešti neporučíš

Dneska to vstávání bylo těžký. Tělíčko už je bolavý a část z nás se při večerní pitce opravdu činila. Jenom vyjít schody do kuchyně nám zabralo tak půl hodiny o skutečnym fungování radši ani nemluvim. Honza s kokym začli s čajem. Je to věda, nacpali tam víc sáčků, každej je jinej a má se vařit jinak dlouho. Nakonec to naši kulináři zprůměrovali na čtyři minuty. Cejlonskej polskej čaj to bude, to si dáme. Při mytí nádobí zjišťujeme (ano, hned třetí den), že nemáme houbičku a od honzy se dozvídáme, že na dámskym dřezu by jich bylo nejmíň pět. Nojono, holky tu fakt chyběj. Při vaření a uklízení. Koukáme na předpověď, vypadá to náramně, možná až moc náramně vzhledem k tomu jak vypadáme my. Dneska se bude jezdit, ale jak jeník správně podotýká, jenom za předpokladu, že dneska bude den. Tu hlášku už honzovi nikdo nesmaže. Došel makovec a to je jako dost špatný. Šéfkuchař koky naštěstí přijde s přijatelnou alternativou - piškotek s máslem a grankem. Peťa objevil nějaký snowkajtový videa, tak chvíli koukáme, jak se to má dělat. Svorně se shodnem na tom, že je to všechno jeden velkej podvod, přesně takhle sme to totiž včera dělali a nic moc z toho nebylo. No nic hoši, nejdeme pozerať, deme dělat. Tak pravil honza, načtyřikrát si k tomu uprd a nepřímo nás tak vyhnal dolu se převlíct.

Dohodli sme se, že zkusíme jeden novej flek, kterej je asi 8 kiláků od aparťáku. Dojeli sme na místo, ale moc se nám to nepozdávalo - vypadalo to zase na jezírko a plavky si vzal jenom koky. Nakonec to dopadlo tak, že sme zakotvili tam, kde včera. Všechno vypadalo parádně, až na jednu drobnost - někdo ukrad vítr. Windguru lhalo. Taťána to špatně spočítala. V jižním Norsku měli včera málo luštěnin. Prostě prd.

Přesto sme neklesli na duchu a zaujali pozice. Hlavně ty v sedě. Přijeli nějaký řekové, aby zjistili že nefouká a jeli dál (ano i v Řecku znají snowkiting, otázka je, jak dlouho si eště budou moct dovolit za nim cestovat až do Norska). Po nich dorazil náš známej holandskej pár, co včera dostal pivka. Evidentně prozíravější než my, protože si přivezli sedmnáctku (pro neznalé alkoholiky/proutníky dodávám, že se jedná o velikost draka). Sedmnáctka byla oranžová a jezdila celkem obstojně. To nás naladilo a nakopli sme i naše mašiny. Žádná sláva to nebyla, ale sem tam to i jezdilo. Abych moc nezdržoval, takhle se to táhlo prakticky celej den. O jedinej světlej moment se postarali koky, jeník a honza – postavili luxusního sněhuláka. Nutno podotknout, že honza byl sprostě probuzen až na druhou kouli – naši kulturisti jí nebyli schopný zvednout ze země. Honza sice nedodal potřebnou sílu, ale dodal aspoň know how – druhá koule byla vyvalená na tu první pomocí sněhovýho můstku. Netrpělivě čekám, kdy o tom poběží dokument na Discovery v sérii Megabuildings. Sněhulák se během následujících hodin ujal jako schopný fotomodel, tak bylo aspoň co dělat.

Pořád prd, rozhodli sme se to zabalit. Už už sme přecházeli silnici k parkovišti, když zabušilo. To váhání bylo strašný. Chvilku sme počkali, ale když se to zdálo aspoň trošku stabilní, rozbalili sme vercajk nanovo. Ta pětiminutovka ježdění stála za to. Teda alespoň pro ty z nás, co stihli rozmotat špagáty včas. To bohužel nebyl případ kokyho – hned jak se rozjel, vítr citelně polevil. To byla opravdu konečná. Naházeli sme věci zpátky do dodávky a u toho sme se náramně bavili, jak nám vítr ošlehal tváře tak, že sme všichni byli červený jak raci. Třeba peťa vypadal jak mikimaus.

To, že dneska vlastně žádnej vítr nebyl sme si uvědomili až na pokoji, když tváře ošlehané větrem neztráceli na barvě. Ba naopak, začali pálit jako svině. To sluníčko je mrcha, svítí i když nesvítí. Peťa začal domlouvat další dovolenou, která bude navazovat na tu současnou, my ostatní sme se začli sháněť po opalovacím krému. Taková kravina, kdo by to bral na hory? Holky! Máme od evči přece naditou lékárničku, tam něco musí bejt. Krém na opalování sme sice nenašli, ale panthenol v gelu tam byl. Fakt by sme bez těch holek byli tu a tam marný. Po ošetření ksichtů došlo na vaření. Honza udělal výbornej boršč na tři fáze. Začal s nějakou zeleninovou polívkou, která se opravdu ujala, zlí jazykové dokonce tvrdí, že byla daleko lepší něž finální dílo. Druhou fázi sem tak nějak minul, takže nemůžu hodnotit, ale vzhledem k perfekcionismu mistra šéfkuchaře nelze pochybovat o výsledku. Po tom, co nás honza nakrmil sem usnul. Bylo to na podlaze a vůbec mi to nevadilo. Pak sem se probudil, abych zjistil, že nejsem jedinej kdo spal, eště sem chvíli zevloval a nakonec odpad nadobro. Takže nevim nic. Snad jenom to, že paula ma dobrý kozy. Teda postavu. Tož tak, lovu zdar.