Poslední ježdění a domů

Vstávání bylo krutý. Včerejší den D se na nás podepsal a přestože se většina z nás odkutálela do postele ještě před půlnocí, tak domluvenej nástup na snídani v sedm byl opravdu za trest. O to horší to bylo, že to bylo vstáváníé poslední. Co se dá dělat, všechno hezké (v našem případě i ošklivé) někdy končí, takže sme začli o překot balit, vařit, uklízet a budit Michala. To poslední nám moc nešlo, ale dalo se to čekat - všechny zázraky letošního výletu už si vybrala bouřka, která trvala namísto běžnýho dne dny čtyři. Se slzou v oku sme museli zrušit i naší pivní výstavku (a že jí to panečku slušelo). Zbylejch 12 kousků sme darovali Bjornovi a popřáli mu hodně štěstí při Ragnaroku (viz Ragnarok). Snad nás příští rok naučí nějaký ty svoje fígle (tedˇ nemluvím o těch se štětkou u záchodový mísy), když už to letos kvůli počasí nevyšlo. Díky tomu, že závora byla pořád ještě zavřená a odjezd konvoje byl posunutej na 9:45 sme s přehledem stihli dobalit, naoko poklidit a naházet všechnu bagáž do auta. Vypadá to z dosavadního popisu růžově, ale mělo to pár much - byli sme cca poslední z dlouhý kolony aut co čekala na otevření závory (účastníci Ragnaroku už se začli sjíždět a nebylo jich málo), většina z nás po včerejšku chodila stylem á la Žofré de Pejrak (na blízku nebyla žádná Angelika která by to ocenila) a Michal se k tomu všemu, pravděpodobně aby Žofrého dotáhl do dokonalosti, pyšnil apartním monoklem a za jeho spodní ret by se nemusel stydět ani Bubba z Forresta Gumpa (fotku Michala nemáme, musí vám postačit Bubba - zobrazte si to jako negativ a bude to dokonalý). Pro úplnost (a Verču) bych rád dodal, že se Michal po dobu celého pobytu pohyboval výhradně po zemi a všechny jeho skoky byly charakteru čistě náhodného. Vždycky se prostě nečekaně sešla rychlost i směr (větru i Michala), pohyb rukou, pánve a nohou a Michal byl proti své vůli vytažen do vzduchu. Jeho úraz je proto dílem Božím a Michal za něj nenese pražádnou odpovědnost.



Norská ochranka národního parku Hardangervidda dala konečně povel k odjezdu, my sme se úspěsně vetřeli do půlky konvoje (dobře Jana!!!) a hurá nahoru. Vypadalo to na další azurovej den. Jak taky jinak, vždyť dneska přece odjíždíme. První parkoviště beznadějně zabrala první půlka aut, tak sme museli o kousek dál. Nakonec to bylo ale fajn, nemuseli sme se plácat mezi tolika dalšíma kiterama. Chvíli to vypadalo, že vůbec nefouká, ale nebáli sme se vlka nic a nastartovali největší stroje, co sme s sebou měli. Michal Frenzy 11, Cherok Frenzy 13, Tomáš Accesse 10, já Speeda 12, Jana Slingshota 13, Šléza Aero 10 (kvůli extrémnímu tahu na baru přejmenované na posilovnu) a na Peťu zbyl oblíbenej autobus Naish Element 14. Postupně sme začli vyrážet a když už to vypadalo, že sme všichni na place, tak sem obdržel zoufalý telefonát od našeho jedinýho pumpičkáře (přísahal jsem, že jeho jméno nevyjevím), že po tom, co nám všem pomoh, tak nemá kdo odstartovat jeho. Janu sme odstartili (a sakra...), vítr se zvedl a začlo to bejt zase parádní. Nedá se to slovy vyjevit, musí se to zažít (a pro všechny ty chudáky co s náma nebyli aspoň nafotit).



Bohužel před druhou odpolední sme museli začít balit, jinak bysme nestihli trajekt. Bylo to krutý - po čtyřech dnech zevlování na aparťáku musíme odjíždět, když je azůrko a fouká. Dolů sme museli zase s konvojem, kterej měl jet kolem půl třetí. Když sem ale chvíli před půl viděl hromadu nedobalenejch báglů, která se válela všude možně po parkovišti, zatímco kufr auta prázdnej, tak sem ve včasnej odjezd moc nedoufal. Jako zázrakem sme naházeli poslední tašky se zbylejma vajíčkama do auta přesně v momentě, kdy se kolem nás prohnal pluh, takže sme akorát naskákali do auta a zařadili se na konec fronty. Mělo to drobnou výhodu - nebyl čas na loučení, takže se slabší jedinci nestihli rozplakat. Po cestě sme zastavili ještě dole v Haugastolu, kde si Šléza koupil pohledy, Jana nafotil naší partu a místního psa a Bjorn nám ještě v rychlosti ukázal vlek na skoky, kterej montovali na jezeře pod hotelem na blížící se Ragnarok. Dalime Bjornovi pac a pusu a vyrazili směr trajekt Larvik.



Cesta Norskem proběhla úplně klidně, za což musíme poděkovat Janě, odřídil to celý sám a ještě se u toho nablble usmíval, jako kdyby mu to snad dělalo dobře nebo co. Světlým bodem byla návštěva potravinovýho řetezce "Kiwi". Měli tam spoustu dobrot - chleba, chipsy i blonďatou brigádnici doplňující zboží do regálů s pracovním názvem Ingrid. Posilněni chlebem, chipsy a oplzlými pohledy sme dorazili do Larviku s tříhodinovým předstihem. Byla docela zima, tak sme dodávku zaparkovali v přidělenym pruhu a vyrazili do čekárny hrát prozměnu poker. Šléza odněkud vytáhl plastovou láhev od pepsi obsahující červenou tekutinu neznámého původu a jal se pít. Pár lidí se přidalo. Náhoda tomu chtěla, že pokerovej stůl opustil první Šléza (sem si jistej, že těch posledních pár vět který ze sebe u stolu vysoukal by nedávalo smysl ani v okolí Třinca) a hned po něm těch pár lidí, co si taky přihnulo. Když o tom tak zpětně přemejšlim, mam za to, že ta Šlézovo samohonka byla rezevní brzdovka z dodávky. Pokera sme samozřejmě dohrát nestihli, zato sme se včas nalodili a to se taky počítá.



Vyběhli sme do restaurace, kde se při cestě do Norska Tomáš skvěle vyspal, s tim že něco pojíme a pak se taky vychrupkáme. Plány nám zkřížila jistá
dvěstěkilová norská lejdy. Myslím, že nebudu přílíš vulgární, když řeknu že to byla nehorázná píča. Nebudu popisovat o co šlo, zbytečně bych se rozčílil. Řeknu jenom tolik, že došlo i na pána z ochranky, kterej byl taky pěkná píča. Lepší posádku sme se nemohli přát. Něco sme pojedli, koupili nějakej ten dárek holkám (Peťa pro veliký úspěch z loňska pořídil dalšího sobíka do sbírky) a našli pár sedaček v chudinský části lodi, kde sme se jali chrupkat. Šléza potvrdil svojí extratřídu - nikdo v okolí 20ti metrů od nás dlouho nevydržel, Šlézův chrapot přehlušil i všechny lodní šrouby.



Dorazili sme do Dánska a volantu se ujal Šléza, kterej byl logicky nejvíc odpočatej. Vydržel za volantem pěkný tři hodinky, ale pak to dolehlo i na něj. Dlouho se snažil se spánkem bojovat, hlavu měl vystrčenou před volantem, vždycky zuřivě sešlapoval plyn, aby po probuzení s hrůzou zjistil, že už jede moc a plyn zase pustil. Nakonec našel vysněnou zastávku, kde vyšvihl poslední majstrštych - půlminuty váhání, jak zaparkovat na parkovišti, kde kromě nás bylo jenom jedno auto, aby to nakonec zacouval na trojku (vím, nedává to smysl, ale ty co byli tou dobou vzhůru ví o čem mluvim). Zbytek cesty sem hlavně prospal (taky sem musel chtě nechtě řídit), takže nemohu sloužit. Vim, že ráno proběhl k snídani BurgerKing, pak že sme se zase ptali Šlézy, co ho vede k tomu, že si čistí zuby - jestli má rovnátka, nebo proč takhle blbne?

A taky vim, že sme nakonec dorazili do zadrbanýho práglu, postupně vyložili všechny kluky a v pořádku vrátili fordíka.
Tak zas za rok.

Maximálně za rok!

PS: Ještě přidávám log z posledního ježdění