Páteční ráno v ničem nenasvědčovalo svojí výjimečnost. Už jsme z předpovědí trochu otupěli a i když by dneska mělo foukat "akorát", brali jsme to tak trošku s rezervou, ale zas si všichni uvědomovali, že kua 4 dny jsme seděli v chatičce na zadku a hráli online poker a už to chtělo pořádně zajezdit! Snídani už si nepamatuju (daň za víc jak týdenní odstup od popisovaných dějů), Kekrt sbíhá na recepci zeptat se Bjorna jak to bude (závora stále zavřená) - v 9 hodin má vyrazit konvoj směr jezero Ørteren. Horečně balíme, brejle, zuby, klíče a nasedat do Transita. Zde bych rád pohovořil o tom, co je to konvoj (v angličtině controlled traffic, i norske Kolonnekjøring). To se v předem domluvený čas, který nám řekne Bjorn, seřadí fronta vozidel, která hodlá projet buď skrz celou silnicí č. 7 z Haugastolu až do bůh ví kam za Eidfjord nebo na nějaká místo blíž, jako třeba naše skupinka nadržených kajterů jen k jezeru Ørteren. Na první místo konvoje se postaví nechutně velkej náklaďák s ještě nechutnější radlicí, co zabírá bezmála oba pruhy silnice a s betonovou tvárnicí na korbě. Jak už jsme i v tomto blogu zmínili, potkat tohle autíčko v protisměru žádná slast.
Každopádně pro vypravení konvoje by z pochopitelných důvodů měl být vážný důvod, ale uznejte, my jsme ten vážný důvod měli - minimálně kvůli zamezení několikanásobné vraždě, jelikož k tomu se už v našem pokojíku schylovalo.
Konvoj se dal konečně do pohybu a napětí vzrůstá. Počasí vypadá víc než dobře a začínáme tušit, že dneska by to mohlo přijít. Když dojíždíme do cíle, rozprostírá se před námi nekonečná plocha Ørterenu, tak jak sme se už ostatně pokochali v sobotu a neděli, přijde nám to teď už jako věčnost co jsme tu byli naposled! Na parkoviště nás přijíždí všehovšudy 5-6 aut, což je bezva, bude místo! V 9.30 pilně vybalujeme svoje draky. Už při vystupování z auta bylo jasný, že nejmenší draci to jistí a znova nás mrzí, že jsme nechali doma větroměr a mohli jsme tak jenom spekulovat, kolik teda fouká, ale asi by se to dalo shrnout jako "hodně". Kekrt vybaluje Mantu 8 a je z nás nejnadrženější, protože jako první vyráží na zteč. V těsném závěsu dovybaluje Tom červenýho Accesse 6, ještě než vyrazí ale stihne zahránit lidský život! Kekrt totiž připevnil svojí novou kamerku GoPro přímo na helmu a po zvažování všech myslitelných pozic a poloh mu vyšlo, že nejlepší bude dát kameru doprostřed vrchní částni helmy, což se ukázalo být jako osudná volba. Již si nejsem schopen vzpomenout, zda-li důvodem přicházejícího karambolu bylo oblíbené najetí na muldu (dlužno dodat, že povrch byl dneska tvrdý, zledovatělý, žádné padání do peřinek a i samotný ukotvení draka byl trošku s tím zrzlým sněhem problém); každopádně stala se nehoda a Kekrt spadnul. Naneštěstí se mu při pádu podařilo zamotat se do řídících šňůr a bylo ještě hůř, ty se zasekly právě o čerstvě umístěný držák kamery GoPro a jali se chudáka Kekrta dusit pevně utáhnutou smyčkou pod bradou. Toho si všiml právě Tom a po neuvěřitelném 200m sprintu, kdy ze sebe vydal všechnu energii, kterou načerpal čtyřmi dny žraní a klikání na pokerstars zbavil Kekrtova draka tahu a on se mohl konečně nadechnout! Uff, takový drama a máme to všichni, včetně ctěných čtenářů našeho blogu, jen z vyprávění a mě z toho i teď, když to píšu, běhá mráz po zádech. Závěrem tedy velké uznání výrobci lepidla na držák kamery GoPro, fakt to fest drží teda!
Postupně rozbalujeme draky v celé naší skupině: já, Peťa a Michal prověřenou Chiméru 8,5, Šléza vyfasoval Naishe 7,5 s implantovaným čůráčkem a konečně Jana vybalil vypůjčeného draka Aero 8. Bušilo teda pěkně, ale konečně se dalo normálně jezdit! Ve mě hned naskočili vzpomínky na minulý ročník a hluboce jsem si oddychnul, že se mi to nějak nezdálo a že do Haugastolu se opravdu jezdí kajtovat! Začínám krátkými obrátkami poblíž parkoviště a snažím se vydedukovat, v jakym směru má drak největší tah, ale je to celkem jedno, protože jak všichni víme, draky od Pegesů táhnou i v nule a vítr byl opravdu nekompromisní! Nekompromisně úžasnej! Žádný dikový nárazy jak na Adolfově, kde jsem vážně uvažoval nad tím, že draka od sebe odstřelím a nechci ho už nikdy vidět a Tom dal svůj první kombo jump 10+200 (10 metrů do výšky, 200 metrů po držce rypákem v zemi). Nádherně nám to jelo. Odvažuju se do čím dál delších obrátek a koukám, že několik kajtů už je daleko za horizontem. Přichází silná touha zajet si pořádně daleko a najednou člověk cítí tu svobodu. Vítr drží, sníh je tak zmrzlej, že to po něm klouže samo - tak proč si sakra nevyrazit na pořádnej vejlet? Vědom si známé poučky, že bych se neměl do velkých dálek pouštět sám, rozhlížím se kolem, aby jel někdo se mnou. Osud mi přihraje do cesty Janu a tak se bez váhání pouštíme zkoumat norskou krajinu. Potkáváme Peťu a Toma. Michal vyrazil na druhou stranu kopce a po zbytek dne už jsem ho nepotkal. Dojíždíme na další mega otevřenou planinu a já už si vyloženě výskám radostí, i 70 sukien si zazpívám, protože teď me rozhodně nikdo neuslyší. A za každým mírným zvlněním terénu se rozprostírala další nekonečná planina a za ní další a další.. Napadlo mě, to je krása, jako vloni! To je satisfakce! Teď nám to snad všichni uvěří, že jsme si nevymejšleli a že ta šílená 24 hodinová cesta autem smysl má..
Nicméně idyla netrvala věčně a přichází telefonát od Kekrta. Že jako proč jsme na něj nepočkali! Zastyděl jsem se a snad sem stihnul i něco odpovědět, možná že se snad i omlouvám, ale telefon už je hluchý. Byla to taková nádhera, že člověk i zapomene počítat do sedmi, aby zjistil, že nejsme komplet. Vracíme se teda zpátky, ale Kekrt nás ostentativně objíždí, jelikož je uražen, že zůstal na Šlézu sám. První návrat na parkoviště a odpočinek probíhá v půl druhý. Kontrolujeme logy a mě vychází 90 kilometrůch!! Připadám si jako nefalšovanej jezdec po hvězdách! Přijíždí Kekrt a hlásí 120km. No jo, to má z toho, jak před náma utíkal, jinak by to nedal! (Zase abych Jeníkovi nekřivdil, on nakonec potlačil svojí zlobu a odpustil nám, když je přece tak nádhernej den!). Dáváme snickers, semtexy, pijeme, relaxujeme. Vítr nám neustále bubnuje do zad a po tom nuceném půstu dlouho neváháme a vrháme se opět do vydušných vln. Tentokrát se vydáváme co nejdál na západ a tam nás čeká příjemné překvapení.. plácek nafoukanýho luxusního prašanu. Uši jsou úplně blažený z toho, že chvilku při ježdění není slyšet neústálé skřípění lyží o kus ledu, co bývalo kdysi sněhem (a možná ještě někdy bude). Je to ale jenom maličkatá oáza a už si netroufáme jet dál, i když by to ještě šlo!
Jezdíme dál jako smyslů zbavení a na jednom kopci potkáme Bjorna, jak si to tam štráduje. Přihlíží Jana a Kekrt, opodál dává solidní otočky Šléza, dost se zlepšil jako! Naish 7,5 je sice dědeček, ale potenciální sběratelský kousek a pořád mu to pěkně jezdí. Dojde ke kuriózní situaci, kterou by nevymyslel ani legendární Eda Hrubeš. Představte si rovinato krajinu, bratru 2x2km, široko daleko jen vrstva zledovatělého sněhu. Uprostřed této plochy stojí Bjorn, Jana a Kekrt a nad něčím diskutují. Toho si všimne Šléza a neomylně ujíždí jejich směrem. Když je tak 30 metrů od nich, bez váhání posílá draka k zemi a to byste neuhodli, komu přistane na hlavě.. JANĚ! Následuje herecká etuda jako z němé grotesky Lauera a Hardyho a konečně Jana se vymotává ze spárů sedmihlavé saně a Šléza správně vyhodnocuje situaci a odjíždí pryč. Bjorn ukazuje pár triků a odjíždí v dál - trochu mě příde jako fantóm, jelikož jsme Bjorna potkali kamkoliv jsme se hnuli, jednou byl dole v baráku, pak s náma na spotu, pak zase tam a as támhle..
Přichází moje chvíle a poprvý za celej den zamotávám draka do bonbónu a dostávám se do běžnými postupy neřešitelnýho šmodrchu a nezbývá mi, než se vrhnout na kolena. Sníh je sice pořádně zrmzlej, ale chodit mi v něm nešlo, možná nějaká baletka by to od ráhna k drakovi lehce přehopkala, já si pěkně zahrál na kočičku a lezl jsem (uklidňovalo mě jen vědomí, že na kočičku člověk může zažít i horší věci, než lézt dopředu). Pro ilustraci, jak vypadá takovej šmodrch, tady jeden posílám (i když tenhle není můj, já umim ještě lepší!):
S trpělivostí sobě vlastní rozmotávám uzle a vítězoslavně opět usedám do kokpitu draka, valíme se nezadržitelně zpátky k parkovišti.
Vítr trošičku polevil a stále silněji se mě zmocňuje pocit přecejenom vyzkoušet tu Frenzy 13. I když jsem se s ní ošklivě vyválel v neděli (a 2krát!), nějaký vnitřní hlas mi našeptával "zkus to". Tak teda jsem to zkusil, ale i na ten slabší vítr, kterej možná vůbec nebyl slabší a jen se nám to asi zdálo, to pořád nebylo ono, cejtil jsem jak mě ta mrcha tahá po větru a hned upaluju to monstrum zase zabalit a utěšuju se tím, že možná zítra přijde ta chvíle. Ještě předtím jsem zapomněl zmínit, že jsem okusil posilovnu Aero 8 od Pegase a řeknu vám, nemít naposilováno z průmyslovky, asi bych ten bar neutáhnul! Vracím se k jistotě v podobě Chiméry 8,5 právě včas, abych shlédl další náramnou podívanou v podobě Michalova provedení ladné otočky vlevo. Michal se totiž také rozhodl vytáhnout těžší kalibr ze svýho arsenálu a jezdí teď na Frenzy 11 provedení roku 2011. Ze začátku vše vypadá neuvěřitelně ladně, ale snad nenadálý poryv větru nebo snad příslovečná mulda ve sněhu, zkrátka Michal se v neřízeném lopingu kácí k zemi a okouší tvrdost sněhu v poloze, kterou asi nečekal.
Zřejmě už se projevuje únava, přecejenom jezdíme 8,5 hodiny, což je regulérní šichta! Všichni se shodujeme v tom, že tenhle den stál za to a každý si odnáší svůj vlastní příběh toho, co se v týhle svobodný, úžasný, krásný a nekonečně zimní krajině dá všechno natropit. Možná všímavého čtenáře teď napadne určitý detail naší cesty zpátky na chatu. Přijeli jsme totiž ráno konvojem, jak se ale dostaneme zpátky, aniž bychom riskovali srážku s pluhem, jenž neuznává remízu a při čelním střetu vždycky vyhraje? Nebojte, v digitálním věku stačí použít mobilní telefon, zavolat do chalupy, kde se dozvíme, že cesta k chalupě je čistá a můžeme jet. Vracíme se malebnými údolíčky na barák a Michal se tváří smutně. Až z další debaty vyplyne, že se nemračí, ale že mu natekl horní ret z výše popsaného karambolu na Frenzy 11. Transitem koluje spišská hruškovice a mě napadá, že snad ani nemůže bejt na světě líp! Omyl! Přece máme ještě saunu!
Ještě před sauněním žádám Bjorna, aby razantně zvednul teplotu vytápění z mizerných 75 stupňu Celsia (uznejte, to je skoro jak sedět v mrazáku), při té příležitosti ale zjistím, že v sauně nefunguje světlo - no nic, bude to trochu intimní. Michal roztáčí stroj na palačinky a první runda je s marmeládou. Peťa se snáhí po krabici halušek a do sauny se odebíráme s vědomím, že hlad nám dneska zase nehrozí. V sauně trochu ulevujeme bolesti nohou, ale docela se bojím příštího dne. Ono jet několik kilometrů v setrvalé poloze po čtyřdenním bohapustým flákání přináší svojí daň.
Z večerních debat bych snad jen vypíchnul Tomovo konstatování, že nejlepší drak na snowkiting je Ozone (a jen čistě náhodou jsou oba jeho draci značky Ozone). Kilometrová bilance dnešního dne činí 115 km, z toho 6 hodin v pohybu a 2,5 hodiny postávání, šmodrchání, pití a žraní snickers. Kekrt, další to logger, hlásí 160km! Úplně si vzpomínám na tu únavu z toho výkonu a že spát se jde brzy. Čeká nás totiž poslední den a to je trochu smutek. A radost zároveň, z toho úplně nejvíc vydařenýho dne, kterej sme tu měli. Škoda, že takových dnů nebylo víc.
Koukám, že už je zejtra, takže ještě výpis logu (tentokrát experimentálně z Google Earth):
A to je vše přátelé, dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat