Druhý týden

Vážení a milí čtenáři,

vítejte u posledního příspěvku z letošního ročníku a protože jsme se teďka trošku flákli, nebudem to zbytečně zdržovat a hned se pustíme do líčení zážitků druhého týdne v Norsku.
Již bylo zmíněno, že v noci z pondělka na úterý jsme s Adamem podnikli pokus v kolik nejdřív se dá vyjet kajtovat, takže jsme si pro jistotu nešli ani lehnout. Z nočních hovorů mi utkvěl pouze patentový nápad na sestrojení přístroje podobného termovizi, kterým by se dalo sledovat proudění vzduchu. Tímto přístrojem by se pak vybavil každý kajter ve formě slušivých brýlí (samozřejmě nějaké módní značky jako třeba Tesla Počernice) a navigoval by svůj kajtovací stroj nejen dle intuice, ale právě do míst, kde optimálně proudí vzduch krajinou, které by označil právě náš přístroj. Rozpracovali jsme řadu technických detailů, takže si pak vzpomeňte, až se to bude prodávat, kdo a kde to vymyslel. Že pokus o brzké ranní ježdění skončil neúspěchem už také zaznělo, trošku jsme se tam poplácali a jeli si jak známo lehnout. Až teda na Peťu, Kekerta, Toma a Tralala, kteří v úterý mrtě zajezdili. Tím bych se pro úterek vyčerpal, určitě jsme zase hráli ty pitomý vlaky, kde jsem se dostal do záporu a ostatní předběhl o kolo zpět. Přichází ovšem jeden ze zajímavějších dní druhého týdne, což je středa a jak víme, je ho tam třeba.
Ráno už klasicky, předpověď je taková mnohoznačná, že na Dyranutu může být od totálního bezvětří po uragán, takže nezbývá, než se tam vypravit. Kupodivu včerejší Big Day jak sviňa zůstal odpočívat asi někde na Sibiři a tak se rozhodujeme s Tralalem a Adamem pro výpravu do Geila, kde zařídíme pár záležitostí. Předně oprava Tralalovi lyže, resp. vyzvednutí opraveného kusu, s velkou úlevou Tralal zjišťuje, že cena opravy nepřevýšila pořizovací cenu nového páru lyží včetně příslušenství v podobě sněžného skútru a nafty na celý rok. Já jsem si již v předchozích dnech vytipoval jedno tajemné místo, které mě svojí mystikou přitahovalo, obzvláště při pohledu na tenčící se zásoby piva, což naší úderné skupině neustále připomínám a jsou za to jistě rádi, že o tom mají přehled. Jedná se o obchod Vinmonopolet, což je, podobně jako ve Finsku, 100% státem vlastněná společnost, která má jako jediná v zemi licenci na prodej alkoholu silnějšího než dvanáctistupňové pivo ze s Plzně. Vchod do obchodu je podle očekávání dokonale maskován, jenže my jsme houževnatí a po několikátém obkroužení zamřížovaných oken konečně vcházíme dovnitř. Interiér je útulný, prostorný a především liduprázdný. Za pultem dominuje kyprá norská žena s elegantním červeným šátkem, která nás zřejmě jako první hosty tohoto měsíce vřele přivítá. Ceny 0.7l alkoholu se pohybují mezi 400-800 NOKů, z čehož se nám podlamují kolena, ale chuť je silnější. Vybíráme 10-ti letou whisky ze Skotska a rodí se nápad, že bychom měli okusit něco z domácí produkce, přičemž si necháme jako správní turisté poradit od ochotné obsluhy. Vyslechneme krátký příběh o zbloudilé bramboře, co zakopla do lahve tak nešťastně, až se z ní vyvařil 40-procentní alkohol a gestikulace paní prodavačky dává tušit, že okusíme něco výjimečného. Už to vypadá, že jdeme platit, když v tom spatřím láhev mému srdci nejbližší.. dokonale čirou 60% vodku s lakonickým nápisem SEKSTI, no jeden nemusí být zrovna literární vědec, aby si to dokázal přeložit. Jistý problém představuje cena, kterážto daleko převyšuje oba již zakoupené kusy a tak Tralal krátce, avšak zbytečně vzdoruje, že je to vyhazování peněz.
Vracíme se zpátky na chajdu, k večeři buď Pekkova gulášovka z konzervy nebo zkyslý guláš od Tralala (popravdě už si úplně nevzpomínám, co jsme ten den jedli, prosím ctěné kolegy, aby mě prostřednictvím komentářů doplnili). Přichází zlatý hřeb dnešního večera a to je partička Fische Fluppen Frikadellen, z našeho pobytu již známá a populární to hra z prostředí finských fjordů (z němčiny Google dal jenom Ryby a Karbanátky, co je Fluppen gůgl neví). Kekert je již od začátku hry poněkud neklidný, nezdál se mu výklad některých pravidel, přičemž jeho dosavadní strategie přišla vniveč. A když jsem mu vzal plťku, rychle sebral dvě rybky a dal se na zbabělý útěk, divně se kýval.. Kekert vztekle zahazuje figurky, že na tohle jako nemá náladu, padne pár ostrých chlapských slov a hru dohráváme o hráče míň. Moje snaha vrátit tah zpět se nesetkává s pochopením, a tak zbytek večera vzduchem pulzuje statická elektřina o napětí tak silném, že se mobily nabíjejí bez připojení k zásuvce. Tím se zároveň i ukázala potřeba ženského elementu v naší skupině, protože kdyby Peťulka nebyla bývala odjela o víkendu na letadlo, byla by snad hladina testosteronu rozředěna na přijatelnou úroveň. Nebo budeme muset přehodnotit skladbu volnočasových aktivit, aby nedocházelo ke zbytečným třenicím.
Čtvrteční ráno je tak zoufale podobné všem předešlým ránům, až to přestává být zábavné. Skoro by bylo lepší, kdyby na legendární Haugastol Kite Spot mapce byl jen obrovský nápis "dojeďte a uvidíte". Rozhodli jsme se s Adamem už předešlý večer, že v případě obvyklé nicneříkající předpovědi vyrazíme na pěší pochod na sněžnicích po nejbližším okolí, tudíž tak podle dohody činíme. Okolí Haugastolu je nádherný, nicméně technická závada na mém notebooku mi znemožňuje podělit se o pořízené snímky. Já jsem stejně ale toho názoru, že foťáky jsou zbytečná věc, že nejcennější pro člověka je tu nádheru vidět a uchovat si ji v srdci místo na studené paměti flash odkudsi z Taiwanu. Několikrát se přistihnu, že vzdychám blahem. Když se zastavíme na odpočinek, není slyšet jediný zvuk, všude kolem je dokonalé ticho. Výlet nám zabere celý den, nicméně pravá noha to schytá puchejřem jak prase na chodidle. Marně s ním obcházím naší skupinu s prosbou o radu, co s tím nebo aspoň tiše žadoním o soucit s prožívanou bolestí. Pravděpodobně průvan způsobuje pád plechovek z výstavky nad schodištěm, tak poslední, co dneska zmůžu, je plechovky posbírat a umírám do postele. Zbytek večera tedy uniká zraku a sluchu historika. Jen pro pořádek dodávám, že k jídlu jsou halušky od Tralala a zbývající skupina hledačů větru podnikla výlet na Eidfjord.
Přichází pátek a ještě než přijde již důvěrně známé "překvapení" nad podobou ranní předpovědi, zmiňme se o jedné zajímavosti, která se týká termínu odjezdu. K všeobecnému údivu se totiž v průběhu týdne dovídáme, že odjíždíme až v neděli a v Praze tudíž budeme v pondělí odpoledne, o čemž neměl nikdo tušení, vyjma vedoucího zájezdu, který správně podotkne, že nečteme maily a skutečně po chvilce hledání tuto drobnost objevuji v předešlé korespondenci. Až na Toma nemá nikdo s pozdějším odjezdem problém, a proto jsme přebookovali trajekt už na sobotu a oproti plánu dorazíme o den dřív, což připadá na již zažitou neděli odpoledne.
V pátek vyrážíme na Dyranut v ospalou dopolední hodinu a zjišťujeme, že na vybalení draka to trošku je, v několika minutách je vybaleno a jezdíme. Vítr ovšem přehrává další eskapády a netrvá to dlouho, abychom se jakž takž doplácali k místu, kde jsme odstartovali a konstatujeme, co už jsme zde několikrát zažili. Nefouká. Přesunujeme se s Tomem a Adamem na další spoty, ovšem vítr je tvrdohlavý a nefouká nikde, kam se vydáme, vrtulka větrometru se otáčí jen tak aby se neřeklo. Vracíme se proto zpátky na Dyranut a po mém hlasitém sténání, že jsem momentálně v naší skupině jediný, kdo nespatřil nádherná panoramata na Eidfjordu, pokračujeme dále na západ. Jenže o pár set metrů dál se zvedne zuřivý vítr a znovu uvěříme, že snad foukat bude, jak bychom si na předposlední den přáli. Nadšení i vítr vydrží akorát na to, abych se stačil vzdálit dost daleko na smysluplný návrat. Neustálé muchlání draka v nicotném větru mě dokáže tak dokonale frustrovat, až to odnese jediný elektronický přístroj, který zatím odolal mojí zlobě, což je mobilní telefon Nokia C7. Všichni víme, jak na tom tento bývalý tahoun mobilního byznysu je, takže manažery v této firmě jistě potěší jakákoliv pozitivní zmínka na jejich výrobky.. telefon po vysušení jednotlivých komponent nadále spolehlivě funguje! S využitím posledního zbytku sil dojdu k autu a vypravujeme se na cestu do Haugastolu, větru už nevěříme nic.
Cestou vzniká zajímavý argumentační souboj, jestli začneme první připravovat bramborák nebo palačinku. Vítězem této bitvy je bramborák a dáváme do něj přísady podle širokého záběru našich zkušeností. Asi nepřekvapí brambory, ale třeba Adam chtěl do chystané směsi přidat mlíko! Zbývají poslední 4 vejce, takže na bramborák připadne přesná polovina (aby ty zbývající dvě letěly druhý den do koše, to už se tak stává). Po letmém zhodnocení zbývajících zásob piva a s myšlenkou na kvalitní závěrečný mejdan se vydávám do Ustaoset na nákup pár pivek do zásoby, při procházení obchodu ještě házím do košíku sardinkovou pastu, na kterou dostávám momentální chuť a výsledná suma nákupu blížící se v přepočtu dvěma tisícům korunám zarazí i mě, otrlého hýřila, pro něhož jsou peníze jen barevné papírky určené k nákupu laskomin. I to je Norsko a je potřeba si připomenout, že těch několik hodin pobíhání mezi regály v Makru a trošku toho blekotání na hranicích se fakt královsky vyplatí. K večeři připravuju čočku a tajemné Zampone, což všichni naši trošku světaznalý čtenáři určitě znají, nicméně nejčastější hodnocení na tuto delikatesu "chutná to jako lančmíd" není úplně jak jsem si to představoval. Po jídle dáme pár panáků, pro jistotu nehrajeme už žádnou hru a zrovna uprostřed nadmíru důležitého úkolu, kde se snažíme už napůl spícímu Adamovi vystavět na jeho čele pyramidu z plechovek tak, aby se na druhém konci opírala o strop našeho apartmá, se stane nevídaná věc. V našem obýváku se objeví několik cizinců s rozličnými nádobami v ruce, velice plynule se k nám připojí a začíná nefalšovaná žůrka, během níž navštívíme (nezváni) několik pokojů v naší chalupě, seznámíme se s kuchařkou, která se velmi diví, že nás celých 14 dní pobytu neviděla ani na snídani, abychom nakonec přistáli v místnosti plných Norských teenagerů, kteří nás hned zpočátku protínaly tak nenávistnými pohledy, až jsme před touto spalující atmosférou odešli zpátky do našeho obýváku, kde se Tom vyčůral do dřezu, čímž stylově zakončil tento neočekávaný večírek.
Další den jsou schopni pravidelného provozu pouze Kekert s Peťou, vydávají se tedy neohroženě na Dyranut. Já s Tomem a Adamem pokračujeme ve spánku, Tralal hraje na přenosné elektrárně nějakou online hru, kterou ustavičně prohrává (nebo možná jsem to jen špatně pochopil a naopak vyhrává). Nakonec i přes nekonečnou časovou rezervu balíme ve stresu, startujeme Forda přes kabely a vydáváme se na cestu na trajekt. Adam dokud řídí, vypadá v pohodě, ke zvratu ale nastává v okamžiku, kdy se pouští volantu. Ibalgin a lodní burger jsou myslím adekvátní léčiva v takové situaci. Jinak cesta probíhá klidně a celkově k cestě až do Prahy není moc co říci, snad až na obvyklé závěrečné zmatky se srazem v Praze, kde jediným důsledkem jest skutečnost, že všichni se musí v následujícím týdnu nějak sejít, aby si předali zapomenuté součásti výstroje.

Již máme v hlavách ročník 2014 a mohlo by tento rok dojít k překvapení. Aniž bych to chtěl zakřiknout, rýsuje se fotoreportáž a již předběžná domluva na provázející hudbě, která se nese v atmosféře nebývalého rozptylu názorů většiny účastníků dává tušit, že dílo si prožije sice porodní bolesti, ale výsledek bude stát za to. Držte palce, ať se díla dočkáme dříve než za rok :)
Vydržte. A zůstaňte věrni kajtu.

Váš oddaný,
historik 4. výpravy do Haugastolu.