dnešek bude jen pro silné povahy, takže slabší jedince, rodiče, prarodiče, děti, vnoučata a jinak citlivé osoby by neměli dále číst. Začneme naším obligátním tématem a to je předpověď. Na sobotu hlásily rozličné zdroje superstabilní vítr o rychlosti kolem 7 m/s, což už jako zkušení pozorovatelé našich výprav jistě víte, že to je fajn vítr na který se dá v pohodě odjezdit celý den. Rozhodli jsme teda, že podnikneme výlet na ledovec Hardangerjøkulen, což je bratru nějakých 10 km vzdušnou čarou, s křižováním na vítr o malinko víc. Už začátek cesty ve mě vyvolal jisté rozpaky, jestli je to dobrý nápad, protože jsem se jenom lopotně dostával za ostatními. Podruhé se dostanu do dráhy Peťovýho draka, ten to ale přijímá se stoickým klidem. Dokonce jsem to v jednu chvíli chtěl otočit zpátky, jenže Kekert mě to jako obvykle rozumně vysvětlil a já jsem neměl žádné účinné protiargumenty, takže jsem jel dál. Cesta pak ubíhala rychle, střídaly se kopečky a rovinky a v jednu chvíli se rozprchneme na všechny strany, všichni si najdeme to svoje místo, který je potřeba ohoblovat. Peťa další jízdu vzdává, Peťulka nesebrala dostatek odvahy na zahájení výletu a vyrazila rovnou na sněžnicích. Po vyřádění se ježděním sem a tam mířím k Tralalovi, který se tváří, jako že ví kam jede směrem na ledovec. Objevujeme několik ukrytých planinek, na jedné z ních se nakonec všichni potkáme (Adam, Kekert, Tralal, Tom, Pekk a já) a na krásně uhlazeném sněhu přibývají další a další zářezy. Dokonce došlo i na můj první jump, jehož průběh možno zrekonstuovat z následujícího obrázku:
Zatím to byla téměř pohádka jako od Josefa Lady, přichází ovšem zlomový okamžik dnešního výletu. Draci se začínájí zlověstně mrskat a objevují se místa, kde kajty bezvládně padají na zem. Po hodině padá rozhodnutí, že na ledovec už nedojedem, nejdříve z planinky vyráží Adam kamsi do kopců, pak se odlučuje Kekert s Tralalem, jenž odvážně přecejenom pokračují v cestě na ledovec a já se držím skupinky Toma s Pekkem. Zkušenosti jednotlivých jezdců se v dalším průběhu poněkud liší, v mém případě se ale jednalo o boj o holé přežití, jelikož při představě ujeté vzdálenosti se mi nechtělo ani přemýšlet, jak se dostanu zpátky. Hodiny ukazují dvě hodiny, tj. do setmění ještě dost času. První kilometr dávám pěšky doufajíc aspoň v nějaký vítr, povzbuzován živou gestikulací Pekka. Hypotéza se ukazuje jako správná, jenže i tak zdlouhavě popojíždím přes rozbitý sníh a svádím souboj o každý metr vpřed. Tom se zatím ještě klidně prohání po norských planinách, Pekkovi v údolíčků padá drak a lenivě se šoupe po sněhu, nahoru se mu teda nechce. Pokračuju v souboji se složitým terénem, ale cesta neodvratně končí v dalším balení draka a pokračování pěšky, zaplať pánbůh za přilehlou vyjetou stopu od skútru, kterou se dá aspoň trošku normálně jít. Tom dostává odvážný nápad vzít mě na leash, jenže Frenzy 11 s nákladem poctivých dvou metráků v nowindu těžce trpí, spolu s ním i Tomovo záda. Kde se vzal, tu se vzal Pekk a opět hlásí, že když popojdu kousek dál, že tam už to buší! I Pekk se nabídnul, že mě sveze, ale po dvou marných pokusech o start, které končí placákem na záda, pokračuji osvědčenou metodou po vlastních. Moje tváře ovane lehký vánek a tak nelením a vybaluju svůj stroj, podotýkám Access 10, což je nejmenší drak z celé naší skupiny, bohužel (i když toto poslední místo je dělené s Tralalem). Urputně postupuju vpřed, ale opět nalézám četná místa, kde nefouká nic, prostě nothing. Je to velice frustrující zkušenost, protože v jednu chvíli mě drak stahuje po větru a o pár desítek metrů dál splaskne a zacuká se takovým způsobem, že nezbývá než k něm dojet a rozmotat. Tom nezvládá tíhu okamžiku a zahazuje nejdříve bar, batoh a nakonec lyže, bezvládně padá na zem a nakonec norskou půdu eště za trest počůrá. Přede mnou se objevuje gigantický kopec, za který se už schovává Slunce, což je neklamná známka toho, že večer se blíží.
Kopec vyjíždím jen silou vůle a konečně v dálce vidím vytouženou silnici Rv7! Na Dyranut v tu chvíli ještě zbývá hodina cesty, pokolikátý už dneska zabaluju draka a pokračuju pěšky, za mnou se ještě plácá Pekk, kterýmu drak vyvlaje o celých 20 metrů dál než mě, takže pěškobusem pokračujeme spolu. S úlevou (tentokrát bez ironie) zjišťuji, že mě cesta zpátky trvala nejdýl a všichni jsou v pořádku a jedeme na vytouženou večeři. Dneska se vítám s Knutem obzvlášť srdečně, takto dramatický návrat jsem tu zatím ještě neměl.
Večerní program je mírně poznamenán vysilujícím výletem, k večeři Tomův kulinářský skvost "špagety s majdou", z obrovského hrnce uprostřed stolu nakonec nic nezbyde. Dnes nás také opouští dva členové naší výpravy, Peťulka a Pekk, jež jedou ve 2 ráno na vlak do Osla a odtud letecky směr Praha. Pekk konstatuje, že v Norsku zažil všechno, co se dalo.. od hnusnýho ke krásnýmu počasí, od rozbitýho po krásně uhlazený sníh, od několikakilometrových pěších přesunů po nekolikakilometrové parádní pojezdy, Peťule patří náš velký obdiv, za jak krátkou dobu se tu naučila jezdit! Když se večerní mejdan začíná konečně rozjiždět, Tralal zatahuje za brzdu a mění se na pasivního přijímatele žůrky, jak to sám hezky pojmenoval. Po menším dramatickém zážitku, kde se při noční cestě na nádraží objeví nečekaná překážka v podobě zamčených dveří, se Tralal probere a tak dáváme Starcrafty, které ovšem vzdáváme, když mu podruhé selže jaderný reaktor v jeho notebooku a poslední pivo dopíjíme u karetní hry "sedma", kterou prohrávám 2:0, takže mě moc nebavila.
Zdar a sílu,
historik 4. výpravy na tábor nucených pochodů
Žádné komentáře:
Okomentovat