Při psaní "dnešního" blogu sem zjistil jednu zajímavou věc. Je potřeba ho psát v době, kdy si člověk ještě pamatuje, co se "dneska" událo. Pokud je jako v mym případě dneska pátek a "dneska" pondělí, dostává se blogger s krátkou pamětí do problémů a výsledný počin může náramně připomínat tvorbu Hanse Christiana Andersena. Na svojí omluvu sem si našel moc pěkněj citát od Wericha, kterej mi hraje do karet: "Paměť je výsadou blbých. Chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet". No neni to krásný? Že to ten člověk měl v hlavě srovnaný! Tak nic no. Pokusím se teda o rekonstrukci událostí ze dne 3.3.2014 a prosím všechny zúčastněné aby v případě nových skutečností volali na linku 158, nebo navštívili libovolnou služebnu SNB a podali tam svědectví.
Předpokládám, že sme ráno vstali. K snídani musely bejt vajíčka, sejr a piva, protože to sou suroviny, který nám mizí před očima a zdá se, že jich jako každej rok bude nedostatek. Předpokládám, že sme se všichni vykakali, a že to jako obvykle hrozně dlouho trvalo - přestože první z nás pravidelně vstávají v 7, na spot se dobelháme nejdřív v 10.
Matně si pamatuju, že sme zakotvili na spotu Skulevika a že ze začátku nebylo nic vidět, ale foukalo moc pekně. Směr byl ideální, krásně sme si to štrádovali podél silnice se Skulevika až na Dyranut a zpátky. Jestli se nepletu, byli sme taky navštívít Death Valley, známý údolíčko z loňska, který nás několikrát větrně vypeklo a kde si nejeden z nás sprostě zanadával. Údolíčko letos ale nedostálo svojí pověsti, naopak nás překvapilo opravdu silnym větrem, kde sme prověřili depower kitů na maximum a Miloš coby novej účastník složil maturitku v jízdě proti větru s překulenym kitem. Kolem oběda se tošku rozjasnilo a Norsko nám ukázalo jak umí bejt nádherný. Velmi dobře si pamatuju, jak sme si s Milošem lehoulince zapíčovali, když sme se do sebe zamotali drakama a skoro hodinu je rozmotávali. Na trénink nervů to ale bylo úžasný cvičeníčko. Zbytek dne sme parádně zajezdili na Dyranutu, Skulevice a část se vydala s kitama podél cesty zpátky na Orteren. Martin s Jardou kolem vysílače a já s Milošem jižní cestou. Jelo se krásně, ale vítr pomalu slábnul a Milošovi vystavil stopku v zatáčce u Halne. Bylo to poprvý, takže bez velkejch emocí, ale my co píšeme blog se zpoždením už teď víme, že to nebylo naposled a zatáčka u Halne už pro nás navěky bude "Milošova zatáčka" (neboli kurva, v tomto případě vícevýznamová).
K večeři byl výbornej guláš do šéfkuchaře Tralala. Byl fakt skvělej, ale zlí jazykové se trošku podivovali nad konzistencí a ptali se, jestli po tom leču bude ješte ten avizovanej guláš. Myslim, že když Tralal žádá konstuktivní kritiku svejch kulinářskejch výkonů, nemá úplně namysli tyhle blbý kecy:) Je poměrně tristní, že nejintenzivnější zážitek dne, kterej si s jistotou pamatuju, se stal až večer po kitování a připravil nám ho Tomáš. Bolelo ho bříško tak strašnym způsobem, že se z toho sám zakuckal a na nějakou dobu kompletně vylidnil obejvák. Sme v tomhle směru za ty léta tady zvyklý na lecos, ale tohle byl rozhodně rekordní počin. Víc si opravdu nepamatuju, svedu to na to, že nás rekordní počin všechny uspal. Tak dobrou, tešíme se na "zejtra", snad zas dobře zajezdíme!
Předpokládám, že sme ráno vstali. K snídani musely bejt vajíčka, sejr a piva, protože to sou suroviny, který nám mizí před očima a zdá se, že jich jako každej rok bude nedostatek. Předpokládám, že sme se všichni vykakali, a že to jako obvykle hrozně dlouho trvalo - přestože první z nás pravidelně vstávají v 7, na spot se dobelháme nejdřív v 10.
Matně si pamatuju, že sme zakotvili na spotu Skulevika a že ze začátku nebylo nic vidět, ale foukalo moc pekně. Směr byl ideální, krásně sme si to štrádovali podél silnice se Skulevika až na Dyranut a zpátky. Jestli se nepletu, byli sme taky navštívít Death Valley, známý údolíčko z loňska, který nás několikrát větrně vypeklo a kde si nejeden z nás sprostě zanadával. Údolíčko letos ale nedostálo svojí pověsti, naopak nás překvapilo opravdu silnym větrem, kde sme prověřili depower kitů na maximum a Miloš coby novej účastník složil maturitku v jízdě proti větru s překulenym kitem. Kolem oběda se tošku rozjasnilo a Norsko nám ukázalo jak umí bejt nádherný. Velmi dobře si pamatuju, jak sme si s Milošem lehoulince zapíčovali, když sme se do sebe zamotali drakama a skoro hodinu je rozmotávali. Na trénink nervů to ale bylo úžasný cvičeníčko. Zbytek dne sme parádně zajezdili na Dyranutu, Skulevice a část se vydala s kitama podél cesty zpátky na Orteren. Martin s Jardou kolem vysílače a já s Milošem jižní cestou. Jelo se krásně, ale vítr pomalu slábnul a Milošovi vystavil stopku v zatáčce u Halne. Bylo to poprvý, takže bez velkejch emocí, ale my co píšeme blog se zpoždením už teď víme, že to nebylo naposled a zatáčka u Halne už pro nás navěky bude "Milošova zatáčka" (neboli kurva, v tomto případě vícevýznamová).
K večeři byl výbornej guláš do šéfkuchaře Tralala. Byl fakt skvělej, ale zlí jazykové se trošku podivovali nad konzistencí a ptali se, jestli po tom leču bude ješte ten avizovanej guláš. Myslim, že když Tralal žádá konstuktivní kritiku svejch kulinářskejch výkonů, nemá úplně namysli tyhle blbý kecy:) Je poměrně tristní, že nejintenzivnější zážitek dne, kterej si s jistotou pamatuju, se stal až večer po kitování a připravil nám ho Tomáš. Bolelo ho bříško tak strašnym způsobem, že se z toho sám zakuckal a na nějakou dobu kompletně vylidnil obejvák. Sme v tomhle směru za ty léta tady zvyklý na lecos, ale tohle byl rozhodně rekordní počin. Víc si opravdu nepamatuju, svedu to na to, že nás rekordní počin všechny uspal. Tak dobrou, tešíme se na "zejtra", snad zas dobře zajezdíme!
Žádné komentáře:
Okomentovat