Škoda, že to je jedinej pěknej den

 Moji milí čtenáři,

vítám vás po nějakém čase na stránkách našeho blogísku, jež se po množství urgencí opět rozroste o další příspěvěk (pokud se obzvláště zadaří, i fotky budou!). Píše se rok 2025, což už samo o sobě zní až neuvěřitelně, jelikož SkyNet už měl dávno zlikvidovat lidstvo, nesčetně asteroidů už mělo vyhloubit nepočítaně kráterů a spláchnout z pevniny všechno živé, měla dávno dojít ropa a nebo aspoň pár atomovek už mělo vybuchnout, ale my jsme stále tady a jezdíme do Norska a možná se i ještě stihneme vrátit. Ne že by to bylo všechno v topu a v pařátu, nespočet globálních katastrof je stále na spadnutí, pojďme ale všechno hodit za hlavu a věnujme se tomu co je skutečně důležité - a to je tvarůžek za ráfkem, tedy pardon, sníh a vítr na Hardě!

Již jen z pohledu na startovní sestavu letošní expedice vstávají chlupy na všech myslitelých částech těla:

• Mistr světa VAKE Kekert
• Česká kajterská legenda Stejnáč
• Cukrář Pekk
• Historik Cherok
• Kominický cechmistr Pepa
• Rekreační driftař Hanz
• Master of Law Petr
• Literát a neúspěšný dirigent Juráš
• Drsná Monika
• Jíří od Moniky
• Nezničitelný René

Nezapomeňme zmínit i osoby, jež se nepřízní osudu letošního výletu nakonec nezúčastnily:

• Pasivní přijímatel žůrky Honza
• Bacilonosič Vašek, jenž řídí Teslu
• a tajemný pan Valenta, pro kterého byla už připravena lože v růžovém pokoji

Osazenstvo ještě doplnil obslužný personál:

• Šéfinstruktor Vojta
• Jeho žena Kačka
• Jejich dítko Tomášek řečený tatúle
• Kuchařinky Niki a Tomáš

Tak personálie bychom měli, teď abychom se něco dozvěděli něco zajímavého. Letošní zima v Norsku, jak jsme se dozvěděli během našich diskusí se starousedlíky, nepamatují ani ty nejstarší babičky a ani ty méně senilní dědečci. Když jsme v různých předpovědních aplikacích viděli symbol deště a teploty nad nulou, přisuzovali jsme to spíše hackerskému útoku z KLDR, nicméně byla to realita, kterou jsme prožili. Díky tomu jsme si i vyzkoušeli, že lyže na sníh se svojí konstrukcí uplně nehodí na jízdu ve vodě (ani sjezdové, ani freeridové a už vůbec ne běžkové) a že vůbec provozovat zimní sport v dešti je hrozná kravina. Ani větrné podmínky nelze popsat jinak, než že nebyly úplně nejšťastnější. Konverzace na otevřeném prostranství byla i v krátkých chvílích mezi poryvy nemožná, skialpinisti se při jízdě z kopce nekontrolovatelně zastavovali nebo dokonce couvali, expedice na jezero připomínala spíše gravitační experimenty ze hry Inside. Novým standardem tak byl vítr o rychlosti 20 m/s, tomu náš šéfinstruktor Vojta říkal, že to vlastně je docela dobrý a jdeme jezdit. Nelze se potom divit, že jsme začali utápět zmar a beznaděj v alkoholu a už vůbec nemůžete být překvapení, že v kombinaci s vyhřátou saunou došlo u mě ke komatózní epizodě - tento transcendentální zážitek natolik zaujal Hanze, že se chystal taky "lehnout do sauny", ale přes několikeré pokusy se mu to nepovedlo a zůstal při vědomí. Švábí salát. 

V půlce týdne už byla situace natolik zoufalá, že to nemohlo skončit jinak, než návrhem na koulovačku¹ a rozehrálo se nepočítaně partií stolních her, mezi kterými bych obzvláště vyzdvihnul Dunu Impérium, kterou se nakonec podařilo po 4 hodinách dohrát za největšího duševního vypětí všech zúčastněných. Mezi další oblíbené tituly zmíním hry Port Royale, Výbušná koťátka, Bang, Blafuňk a samozřejmě Smallworld. Výlevy frustrace staly se běžným koloritem chatového provozu, korunu všemu nasadil René, jehož simultánní pojetí hraní dvou velmi odlišných her s různými nároky na čas a koncentraci nebyly všem po vůli, a pak Tomáš, který ani po dohrání kompletní partie Port Royale stále nechápal, co dělá, aniž by mu to v pokračování hry nějak zvlášť překáželo, což jsem zase nevydržel já. Došlo i na návštěvu kostela a několik nervy drásajících partií typické sakrální hry Shuffleboard, kde jsme se nakonec šťastně shledali s Reném, který usoudil, že nejkratší cesta z běžkařského okruhu do kostela vede přes Sport Outlet.

Každopádně nebojte, v kajtovacím blogu i na kajtování nakonec dojde, ve čtvrtek se konečně odklopila závora na Hardu, my mohli konečně oslavně vydechnout KOLLONS! a po rekordních 5ti dnech vyrazili na zteč. Armádní terminologie nebyla zvolena náhodně, jednak podmínky byly skutečně bojové, a také jsme ráno absolvovali od našeho neohlášeného hosta (kterého z důvodu utajení nebudeme jmenovat) řadu zajímavých podnětů o konstrukci vojenských dronů - a záchvaty paniky po ponoření se do rozbředlého sněhu až na pevnou ledovou vrstvu mrazivě šokující, jako na bojišti. Po brutálním 12ti kilometrovém pojezdu po jezeru Orteren, kde se trojný bod vody přikláněl spíše k tekutému než, v tuto roční dobu běžnějšímu, pevnému skupenství, usoudíme, že po dosavadní zahálce toho máme v nohách víc než dost (a navíc nemládnem), balíme, míříme k autu a jedeme se vožrat. Jen bych ještě rád doplnil takovou úsměvnou historku z natáčení. Zahlédl jsem uprostřed rybníka i frekventanta kajtového kurzu Hanze, jenž zvládl techniku ovládaní draka za pár hodin (fakt mě serou tyhlety hejsci, co přijedou, vemou to do ruky a hned jezdí a neprojdou si tak spoustu měsíců plných zoufalství a naříkání na co se to vlastně dali, pozn. autora), automaticky mě napadlo, že mu udělám památeční fotku, ještě jsem se hecnul a řekl jsem si: Prdlajs fotku, video mu udělám! No a chyběl tak metr nebo dva bejval bych mu hodil draka na hlavu, až tak jsem byl šikovný. Ale video se povedlo a vzpomínku má jistě pěknou.  

Poslední jezdící den, jímž je v poslední době pátek, jsme věnovali výletu na Tuvu. Pekk měl jasnou představu, že na Tuvu prostě dojede, i kdyby se mu postavil do cesty hurikán, zombie apokalypsa, svědci Jehovovi nebo cestou měla půlka osazenstva zemřít rozsekáním se o šutry. Fiat Tuva, et pereat imdraconii!² Já to s Kekertem nakonec vzdávám, jelikož vítr zesílil natolik, že ovládání draka bylo možno jen směrem vpřed obtížně korigovatelnou rychlostí. Zde proběhlo ještě dojemné intermezzo, kdy se mi při balení drak vznesl do vzduchu, než se mi protočily oba dva závity v hlavě, kterou tu podělanou šňůru mam chytnout, aby drak neodletěl do hajzlu, už se tam stejně vydal a já jsem mocnými skoky střelené laně překonal vzdálenost tak dvou metrů, kde zabořen po pás ve vlhém sněhu jsem se z plných plic nad sebou rozesmál, o co jsem se to tady vůbec snažil, to sem si myslel, že toho draka skutečně doběhnu?! Kekert mi draka obětavě zachraňuje, pak si musí tak půl hodinku počkat, než za ním po čtyřech dolezu a čeká nás cesta zpět na parkoviště u jezera Lagreid. Nejdřívě s hrdosti odmítám Kekertovu nabídku, že mě zapřáhne za lano, přece nejsem taková lemra, abych tam nedojel sám, ale když jsem si uvědomil, jakou vzdálenost jsme vlastně po větru doplachtili, uklízím svojí hrdost do svého nitra a nechám se vézt. S překvapením zjišťuji, že Kekertův drak nemá sebemenší problém i s extra metrákem zátěže. Zbytek malebného odpoledne trávíme na chatě Fagerheim, což je, kromě začínajícího deště, další komplikace, která nám znemožní kajtovat.

 

Nebyli jsme ale ten den jediní, kterým se plánováný výlet "zkomplikoval". 

Ke zbytku dne jen krátce a v rychlosti dodejme, že výpravu na Tuvu bylo nakonec nutno evakuovat z prostoru vyschlé hráze auty, extrémní běžkaři nakonec i v husté mlze trefili Ustaoset a Jurášovi se splnil sen a uskutečnil se jeho orchestr sprostých slov. 

Aby ale tento týdenní epos plný existenciálního neklidu měl svůj řádný epilog, sluší se ještě zmínit několik postřehů:

Za prvé, bylo zjištěno, že norský déšť má unikátní vlastnost – a to nejen navlhnout vaše oblečení, ale i vaši duši. I nejotrlejší jedinci z posádky začali po třech dnech vážně zvažovat, zda by nebylo lepší přesunout příští ročník expedice na Mallorcu. Pekk již vyhledával nabídky kajtovacích kurzů pro seniory v Andalusii, zatímco Stejnáč studoval katalogy Husqvarny, zda by sněhová fréza nebyla k dostání v plovoucí variantě.

Za druhé, byly zaznamenány nové osobní rekordy - Monika dala poprvé výlet na Tuvu bez pomoci vlastní silou a Petr nejen že zažil nejdelší nepřerušenou sérii nejextrémnějšího běžkování svého života, ale ještě si stihl přečíst pětistránkovou smlouvu o pojištění proti nepřízni počasí - smlouvu samozřejmě právně napadl, což vedlo k zuřivé výměně emailů mezi naší chatou a centrálou norské pojišťovny Gjensidige, jejichž zástupci stále netuší, co se vlastně stalo.

A za třetí, během našeho letošního pobytu přišla smutná zpráva, že zemřel Josef Zíma! Přežili jsme týden na Hardě, kde bylo víc vody než ledu, víc alkoholu než rozumu, a víc stolních her než zdravého spánku a teď ještě tohle k tomu.

Co bude příští rok? Těžko říct. Možná se v Norsku rozhodnou sníh úplně zrušit jako neefektivní relikt minulosti a nahradí ho něčím na elektřinu. Možná konečně přijede pan Valenta. A možná Pepíček Zíma vstane z mrtvých a zahraje nám něco veselého. Každopádně pokud nás nesmete lavina, zombie mor, finanční kolaps nebo invaze výbušných koťátek, určitě tam budeme zas. Všichni. S kartami NeNe, Zamíchej a třeba i mizernou předpovědí počasí.

KOLLONS!

1 https://pillreports.net/index.php?page=display_pill&id=38404

2 https://cs.wikipedia.org/wiki/Fiat_iustitia,_et_pereat_mundus

Křeslo pro hosta: Kite or Die!

Drazí přátelé,

zavádím novou rubriku "Křeslo pro hosta" - v té se budou objevovat příspěvky ostatních literátů v naší partičce, a zrovna tento text, který v 6 ráno rozpípal celou chalupu po odeslání na naší Whastapp skupinu, rozhodně stojí za zveřejnění a jeho autorem není nikdo menší než šedá eminence amerických korporací a nový šéfcukrář (promiň Pekku) Miro "Pajkus".

Klasické freeridové lyžovanie pozná len skoky z kopca, lebo bytostne živorí na gravitácii, zemská príťažlivosť je to, čo lyžovanie umožňuje a zároveň prísne stráži, ak si lyžiar trúfne skočiť, ona ho po pár sekundách letu preberie zo sna, neúprosne uzemní, občas tvrdo prefacká, preto je freerider presiaknutý strachom z gravitácie, klepe sa, že tá ho tvrdo vyhreší, pošle po ňom lavínu; freeride je o pokore voči prírodným silám, freerider ktorý sa im neklania: umrie.  Snowkiting naopak nielenže gravitáciu a zemské pravidlá nepotrebuje, vysmieva sa im do očí, sú hračka v jeho rukách, pohadzuje si ich ako chce, prefacká zem ak treba, znásilní a zahodí po použití; ak snowkiter skáče dole z kopca, nie je to lebo musí, ale lebo chce, pretože aj na totálnej rovinke sa len tak kľudne vystrelí do vesmíru, alebo hopsá pozdĺž kopca, alebo ako tu na fotke, poskočí si hore kopcom toľko koľko mu treba; skok neukončuje zem svojou príťažlivosťou, ale kiter svojim loopom, lebo kiter drží prírodu za krk a diktuje jej: 

Kite or die, bitch!

Covidárium

Vážení přátelé,

sice už éra covidismu pomalu bere za své, ale letošní partičkový termín se neobejde bez drobné zmínky o tomto tématu, které způsobovalo tolik vášní, než se strejda Vladimír rozhodl pro svůj životní gambl a mediální prostor tak zaplnily příspěvky podobné inzercím na ubytování single Ukrajinky za úklid a vaření.

Těsně před mým odjezdem jsem v období hrozby nukleárního holocaustu, bezprecedentních cen dieselu a nafty a uprostřed vyzvedávání draků, lyžáků a pár drobností v Makru, obdržel informaci, že v místě komunitního bydlení na chatě Osebu propuklo lokální ohnisko nemoci Covid-19 a zvažoval jsem tedy, jestli se po vydrancování peněženky při placení za pohonné hmoty hodlám ještě promořit touto zákeřnou nemocí. Paradoxní na tom celém je, že po úporné dvouleté snaze vstupu tohoto ošklivého viru do centra snowkitingu zamezit, si ten parchant cestu našel, nebral si servítky a pokosil osazenstvo dvou chat. Jelikož jsem ale povaha dobrodružná, nenechal jsem se tímto potenciálním diskomfortem odradit, Reného jsem ponechal v blízkosti protiatomového krytu ve stanici Bořislavka a vyrazil jsem v úterý v pozdním odpoledni na cestu - ještě posbíral cestou jednoho draka, lyžáky a deset kilo cibule, a líným pražským provozem jsem se prokličkoval až na nechvalně známou dálnici D8.

Na cestě se oproti některým předchozím výpravám nestalo vůbec nic zajímavého, za zmínku snad jen stojí úplná absence jakékoliv hraniční kontroly a to včetně té švédsko-norské přes mořskou úžinu Svinesund. Mohl jsem tentokrát místo sixpacku zakysaný smetany převézt libovolný množství alkoholu, ale kdo to mohl tušit, že jo. Do Ustaosetu jsem dorazil šťastný, že to mám za sebou, po čtyřech hamburgrech, třech hot-dogách, dvou litrech šumivého nápoje s vysokým obsahem kofeinu a 26ti hodinách na cestě.

Na chatě Osebu mě přivítala apokalyptická scéna prázdného prostoru, kde vzduch byl prosycen tušením probíhající zdravotnické tragédie, kterou umocní sporadické zakašlání odkudsi ze zavřených komnat a proběhnuvší silueta nakaženého člověka v roušce. Po krátkém zdvořilostním přivítání se s osazensvem Covidária upadám do komatu na sedačce a poslední co mě napadne je, jakou bude mít varianta Omikron inkubační dobu..

Nástup infekce byl rychlý, ani ne po 24 hodinách jsem zjistil, že postrádám chuť a nedělá mi problém kombinovat rum, Pecanovu meducínu, becherovku, víno a pivo. U večeře probíráme zdařilé pojezdy po Skiftessjøenu alias Šiš-kebabu a připadám si maličko méněcenný, jelikož jsem si nepřipravil žádnou logovací apku, abych se mohl prsit svými jezdeckými výkony. Následující den již za přítomnosti Pekka stále za absence čichu a chuti aktivuji v hodinkách aplikaci Samsung Health a na večerním debriefingu osazenstvo covidária šokuji odježděnými padesáti kilometry za necelou hodinu a na pomezí teorie relativity už je reportovaná maximální rychlost na úrovni 35 km/h. Netuším, kde inženýři v Koreji udělali chybu, ale prozatím ještě Kekrta nenechám předělávat výukové programy na kite a vyzkouším jiný logger. 

Páteční večer pojímám jako poslední před vypuknutím akutní fáze nemoci a moje čichová a chuťová indispozice mi umožňuje kombinovat veškerý dostupný alkohol bez jakýchkoliv výčitek a zpoza opilecké mlhy registruji zrození plánu na výpravu do osady Finse, odbýváme partii Smallworldu, Bangu a oblíbeného Blafuňku, večeře kuchtičky Katky je podle ostatních výborná, já můžu posoudit jen to, že jídlo je teplé. Ulehám na své lože a obávám se rána..

Navzdory všem epidemiologickým předpokladům se probouzím do krásného sobotního rána v plné kondici a s funkčními všemi smysly. Právě spolu se mnou zažíváte zrození termínu "jednodenní covid". Předpověď na vítr je stejně jako předchozí dny nadmíru výtečná a po nutričně vyvážené snídani vyrážíme na spot. Nyní bych se rád pověnoval dalšímu specifickému žánru, který provází naše snowkajtové výlety a to je cizelování strategie odkud kam kdo s kým a na jak dlouho pojede. Jednotlivé aspekty jsou navzájem těsně provázané a vyznat se ve všech implikacích bývá náročné - první lámání chleba je vždy volba místa, kam se pojede. S tím souvisí kdo pojede v jakém autě. Do toho se dále promítají interpersonální vztahy. A kde je zrovna naskládaná výbava jednotlivého kajtera. A jestli chce dotyčný jezdit jenom chvilku nebo co to dá až do setmění. A jestli bude foukat dost a ze správného směru. A aby byl dobrý sníh. A svítilo sluníčko. Parkoviště aby mělo přiměřený komfort. Aby se na startu nemotalo moc lidí. Když tohle všechno zamícháte, nějak se do aut naskládáte, přežijete všechny dramata, včetně dojemných roztržení manželských dvojic, vyrazíte a stále nemáte vyhráno. Kupříkladu vám během cesty dojde, že jste nechali helmu v jiném autě. Dojedete na spot a jak známo, náhorní plošina Hardangervidda je protnutá silnicí číslo 7 a když někde zastavíte, nahodit draka můžete buď na pravé nebo na levé straně. A když už vyberete stranu, máte zase na výběr, jestli budete stoupat směr Dyranut nebo klesat směr Ørteren. Z takové nekonečné skrumáže možností se vám notně zatočí hlava a je nabíledni, že původně homogenní molekula se rozloží na atomy. Nepřekvapí ani to, když se po detailně naplánovaném výletu na Skuleviku rozpojená molekula opět spojí na Dyranutu. Podobná úskalí přináší i závěr kajtovací session, kdy se atomární skupiny musí opět seskupit do připravených vozidel a podle zákona zachování dopravních prostředků na Hardě, když něčím přijedete, musíte něčím i odjet. A i když začnete na jednom spotu, jednomu se jezdit už nechce, druhému se chce jezdit pořád, třetímu už to nejde, ale po hodinovém čekání chytne druhou mízu a znovu nahodí draka a dva další odjedou někam do hajzlu a naberte si nás. Liší se i představy o tom, kdo jak daleko je schopný za určitou časovou jednotku dojet, sbírací řidič pak čelí vtíravým poznámkám typu "Takhle daleko v životě nemohli dojet" nebo "to si je musel určitě někde přehlídnout".

Nerad bych ale pod nánosem této běžné operativy vyvolal dojem, že by to snad nestálo za to - právě naopak. Myslím si, že hovořím za celou letošní sestavu, že tu právě zažíváme výjimečně optimální podmínky pro kajtování, kdy zatím nepřišel den, kdy by se nedalo jezdit, draka nahodit a brutálně pojezdit.

Partičkový termín se překulil do svojí druhé poloviny, s pár harcovníky jsme se se slzou v oku už museli rozloučit (Pekk tedy se slzami radosti, že má konečně k dispozici nechrápací pokoj), nicméně ponechme si ještě prostor do dalšího příspěvku pro rozebrání nezbytných komponent každého kajtovacího výletu - hovory v sauně, již legendární blafuňk, při kterém nás Monika všechny strašně zřídila, rozmotávání šňůr, shopping v Geilu a další..

Váš oddaný

Historik

Norsko za časů korony II - Karanténní hotel

Moji milí čtenáři,

dnes ze vypořádáme s ožehavým tématem, které spoustu z vás zajímá, a sice jak funguje norskou vládou nařízený 10ti denní pobyt v karanténním hotelu. Již na začátku své karanténní pouti jsem narazil na limity toho, když za sebou vlečete balík různých alter-eg a přesvědčoval norské celníky, kdo je Salusa Secundus, jelikož jsem od vládkyně Ustaosetu Inger-Brit obdržel tento překrásný "zvací" dopis, který přikládám v původním znění:

Hei

 Til den det måtte gjelde.

 

Jeg bekrefter at Salusa Secundus skal bo i en hytte på Ustaoset.

Hytten heter Osebu og ligger i Nystølvegen , Ustaoset.

Hytta har alle faciliteter.

Det er kun 18 mennesker som bor på Ustaoset.

Det er ca 150 meter til nærmeste bolig. Det er ikke noe problem å få handlet. Han kan bestille varer og vi kjører dem til hytta.

Vi ønsker Salusa velkommen til Ustaoset.

 

Ha en fin dag

 

Inger- Brit Vindegg

Usta Eiendom AS.

Jelikož jsme v roce 2020, určitě pro vás nebude problém si tento text v bramborštině přeložit nějakou běžně dostupnou aplikací. Když jsme si s celníky vyjasnili rozdíl mezi občanským jménem a přezdívkou, a jak už jsme si řekli minule, mohl jsem si celý slavný dopis akorát tak strčit někam, narazil jsem na další problém na recepci hotelu Quality v městečku Sarpsborg, kam jsem byl příslušníky odeslán. 

Tím problémem je buď roztržitost nebo snad neomalenost nebo nevím co, ale přepsat 8 písmenek z úředního dokladu do počítače snad zvládne kdejaká brambora, ne ovšem místní pan recepční. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pokračovat v role-playing a vydávat se celou dobu pobytu za pana Svapose.

Do hotelu jsem dorazil v pondělí v odpoledních hodinách a měl jsem to štestí, že jsem mohl hned zakusit karanténního obědu - lahodná placka s bramborou:

Jídlo nám v první fázi bylo doručováno na stoleček na chodbě. Během dne se na stolečku vystřídaly 3 chody, což mi zejména první dva dny opravdu nestačilo, vloupal jsem se tedy do kartonu se sušenkami Mila pro Kekrta a pokoušel se zaplašit akutní hlad. Jediná interakce s pracovníky hotelu spočívala v tom, že jsem se při opuštění pokojíku musel nahlásit službě z jakého jdu pokoje a jaký je důvod, pracovník si zapsal čas, sešel jsem oddělené schodiště, otevřel oddělené dveře (příznačně opatřené nápisem Nødutgang - Vennligst ikke blokker) od našeho odděleného křídla a odděleným východem se dostal na čerstvý vzduch, kde ovšem stál další pracovník, který dohlížel na to, aby se mu oddělené brambory nerozkutálely a volně se neflákaly po městě. Jinak jsem celý den trávil na pokojíku.

Můj denní režim odbýval se podle tohoto rozvrhu:

1. Probuzení zpravidla kolem 10h a zjištění, že jsem propásl snídani
2. Čekání na oběd
3. Oběd
4. Čekání na večeři
5. Večeře
6. Smallworldy s CamaradaFidelCastro nebo s Pekkem
7. Marná snaha o usnutí sledováním yutubka
8. Usnutí zhruba kolem 3-4 hodiny ráno

Někdy se mi podařilo usnout dřív, někdy ne. Každopádně všechny dny v karanténě jsou v zásadě velice podobné, tak jsem si je občas zpestřil, tu renegátským výletem do obchodu přes ulici, kdy jsem se cítil jako trestanec na útěku a strachoval sem, kdo mě pozná.

Případně jsem přesunul ty tři kusy nábytku, co byly v pokojíku, aby to nebyla taková nuda, někdy jsem si dal i sprchu. Největším tématem pro mě ale bylo jídlo, vlastně to byla jediná věc, na kterou jsem se celý den těšil, protože to bylo docela dobrý a hlavně jsem cítil pokaždé velké napětí, jestli i tentokrát budou brambory s nějakou přílohou nebo se kuchař dobře vyspí a zkusí něco opravdu odvážného a exotického, třeba rýži.

Asi třetí den karantény došlo k zásadní změně v distribuci jídla, krabičkám odzvonilo a na jídlo jsme chodili do společenského sálu s prozaickým názvem "Gandalf" a jídlo si nabírali sami formou bufetu.

Což bylo pro mě velice šťastné období, protože jsem si mohl jít třeba i 4x přidat a nikomu to nevadilo! A moct si nandat brambor, bramborové kaše, brambor ve slupce nebo opečených brambor co hrdlo ráčí, to byl fakt odvaz!

Sedmý den karantény došlo k dalšímu upgradu stravovacího procesu, ze kterého jsem ale radost neměl. Již jsme si nenabírali jídlo samostatně, ale vydávala nám ho obsluha, což velmi výrazně zkomplikovalo možnost chodit si opakovaně přidat a nestrhávat na sebe pozornost, na druhou stranu mi to dalo příležitost po rychle snědeném přídělu brambor soustředit se na spoluvězně v karanténě, které jsem si roztřídil do následujících kategorií:

• Kamioňáci - nedbale oblečená skupina 2-3 Poláků, Bulharů nebo Marokánců, která se velmi hlasitě baví, sere na rozestupy a rozhodně jim nevadí nanadat si pro sebe jídlo na tři talíře
• Rodiny s dětmi - na hotelu byly v čase mého pobytu dvě čtyřčlenné rodinky, jedna téměř nevycházela z pokoje, zato druhá v klasickém složení žena, muž, roztomilá holčička s copánky a buclatý chlapeček, byla v "jídelně" vždy přítomna při mém příchodu a zůstavala na svých pozicích i po mém odchodu
• Indové - těm jsem z duše záviděl, jak mají v karanténě pohodlné, protože podobně jako kamioňáci nevnímali žádná pravidla a i když se nám v poslední fázi změnil výdej jídla, stejně si chodili svoje porce nandavat sami, protože tak přece byli celý týden zvyklí
• Mysofobici - tato skupina byla rozkročena napříč všemi národnostmi a interakce s nimi byla zdrojem největší zábavy - počínaje používáním ubrousku při dotýkání se čehokoliv a konče dramatickými úskoky ze schodů nebo schovávání se za různé hotelové propriety, kdykoliv se k nim někdo přiblížil na vzdálenost menší než 10 metrů - obzvláště pokud je mysofobik chycen v nedbalkách v úzkých prostorech schodiště, byly jejich dramatické úskoky velmi komické
• Solitéři - to jsou joudové, co chodí na jídlo zásadně s mobilem v ruce, během jídla do něj zadumaně čumí, vypadají přitom děsně důležitě, jako kdyby tím mobilem ovládali miliardové byznysy, my ale víme, že se tím jenom snaží zamaskovat, že jsou to jen takový malý looseříci, co nedokázali vyzrát ani na norskou karanténu

Osmý den přišel nečekaný zvrat, kdy jsem se dozvěděl, že 10ti denní karanténa ve skutečnosti trvá 11 dnů. To je z důvodu, že na výsledek oblíbené sondáže mozku přes nos se čeká 48 hodin a nelze ho provést dříve, než devátý den. Nedá se nic dělat, holt si dám o dvě porce brambor s přílohou víc.

Konec karantény je hodně podobný dohrání her od Paradox Interactive - řeknou vám, že je konec a to je všechno. Žádná fanfára, žádný červený koberec, žádné mažoretky. Sbalil jsem svoje věci na pokojíku, popřesouval nábytek do původní polohy, počůral prkýnko a adios brambory!

Cesta k cíli mi krásně ubíhala a když jsem uviděl následující ceduli, zalil mě pocit nepopsatelného štestí:

Jak mě právě prodělaná zkušenost s izolací a osaměním připravila na roli hodného strejdy, to si necháme zase na příště...

Váš oddaný

Strejda Historik

Norsko za časů korony I - Příjezd

Tento rok byl, a dost možná ještě bude, velmi zvláštní. Je to rok, kdy čínské město Wu-Chan opustil virus SARS-COV-2 (Severe acute respiratory syndrome-related coronavirus), velmi pravděpodobně vylitý z kýble nějakou příliš horlivou uklízečkou v místní chemické laboratoři do kanálu, a všechny země světa se s různou úspěšností pokoušejí šíření respirační infekce, kterou tento virus způsobuje, nějak poradit. My se přirozeně budeme soustředit na zemi, která je našemu kajterskému srdci nejdražší, a to jest Norsko. Že je to v naší vlastní zemi v prdeli vidíme každý, i když názory na to, proč tomu tak je, se různí, každopádně není to úplně podstatné.

Pojďme k Norsku. Zdejší království zavedlo poměrně přímočará omezení vstupu na své území tak, že po příjezdu ze zahraničí je nutno nastoupit karanténu v nějaké nikým neobývané nemovitosti, aby v případě propukajícího onemocnění dotyčný neroznášel virus na další osoby, čemuž jistě není po epidemiologické stránce co vytknout, rutinní cestování na takové ty klasické dva týdny to ovšem už trošku komplikuje. A to už vůbec nemluvím o nedávno zavedené novince, kdy je povinnost tuto karanténu prožít v tzv. karanténním hotelu, což bylo nejdřív jen takové internetové heslo, jehož obsah nikdo neznal, a příliš jasno mi v tomto neudělal ani telefonát s naší paní konzulkou v Oslu. Nezbývalo tedy nic jiného, než průzkum bojem a mohu se tedy s vámi, mými milými čtenáři, podělit o pár těch zážitků z mojí aktuální cesty směr kajterské nebe.

Přípravy na tuto cestu byly horečné. Na samém začátku těchto příprav, ještě dávno předtím, než jsem ještě tušil, co je to "karanténní hotel", jsme utvořili údernou skupinu v osvědčeném složení já + rodina Kratochvílova. Významnou překážkou bylo sehnání oné nemovitosti, kde si odbýt povinnou desetidenní karanténu. Po několika (dvou) darmopokusech zabukovat nějakou chalupu v blízkosti Geila a odpovědích ve stylu Geilolia’s cabins and apartments cannot be used for entry quarantine jsme požádali Kekerta a jeho mocné konexe na Hardě a po osvěžení práce se schránkou v aplikaci Google Mail dostali jsme do ruky vytoužené potvrzení, že máme místo pro karanténu a to v těsné blízkosti naší oblíbené chalupy přímo v Ustaosetu. Tam už pobývá Kekert se svojí rodinou, když prozíravě vyrazili bez zbytečného otálení ještě v době, kdy byly hranice ještě propustné. Když už jsme u těch rodin, zdravím ještě dodatečně rodiny Milanů a Pechů, které se měly připojit k rodině Kratochvílů a společně zakusit nefalšovanou koronavirovou rodinnou dovolenou.

V tom ale přišel killer-blow - nová povinnost prokázat se negativním testem na koronavirus metodou PCR (Polymerase Chain Reaction) při vstupu do země. Z pochopitelných ekonomických důvodů se naše statečné tři rodiny ze společného zájezdu odhlásily, i když hlava rodiny Milanů se ještě pokusila zaspekulovat, jestli malé dítě je člověk a co je to ta rezidence, ale drsná pravidla odolala všem těmto pokusům o jejich zjemnění a na cestu jsem tedy zůstal sám. Vypravil jsem se tak na svůj první PCR test v životě, který spočívá ve výtěru obou nosních dírek, což zní sice velmi banálně, určitě jste už každý viděli vatovou tyčinku a vytírali si uši, toto je ale přecejenom jiné. Výhodou celého zákroku ovšem je, že to proběhne celé relativně rychle, takže než se stačíte vyděsit, jestli se vám dlouhá tyčinka zastavila v nose až o zevní stranu lebeční kosti, je to celé hotové a jste vyzváni, abyste uvolnili místo dalšímu zákazníkovi, který za toto krátké představení zaplatí sedmnáct stovek. Další pětikilo dáte za vysvědčení s autogramem, na které se již těší příslušné úřady. Za nějakých šest hodin mi pípne na mobil zpráva:

Dobry den - vysledek vysetreni SARS-CoV-2 je NEGATIVNI.

Takže negativní, a to je pozitivní. Mohu tedy směle zabookovat trajekt po osvědčené trase Rostock - Trelleborg, což je momentálně jediná relevantní možnost, protože Dánsko pro jistotu úplně zakázalo vstup cizinců na své území a to i za účelem transitu.

Je sobota ráno, trajekt odjíždí z Rostocku ve 22.30, já mám ucpaný nos, bolí mě krk a naměřím si teplotu těla 38 st. Celsiových. 

Lepší podmínky jsem si ani snad nemohl přát. V 15 hodin stále ležím v posteli, nemám sbaleno a dochází mi, že trajekt již nelze stihnout, vzdávám to, v hlavě se mi přehrávají různé konspirační teorie, kde se mohla stát chyba. Konečně usínám a probouzím se druhý den s nadějnou ranní teplotou 37,5 stupně. Nakládám tedy svůj vůz pár drobnostmi, co jsem vyzvedl u Kekertů doma, ještě přikládám karton Mil, 5 lahví vína, dvacet Bio čokolád a naštestí jsem ještě vyšetřil nějaké místo pro lyže a kajty.

Bookuji znovu stejný trajekt s kajutou, čímž jsem doufám velmi významně zvýšil své šance v neoficiální soutěži o nejdražší booking trajektu do Norska. Obklopen několika baleními kapesníčků vyrážím na cestu!

Jsem si samozřejmě vědom rizika, že při jakékoliv namátkové kontrole kdekoliv po cestě, jestli nevykazuji příznaky respirační infekce, nemůžu tímto testem na pohled nikdy projít, ale držím se hesla, že kdo nehraje, nevyhraje. Odvahu mi dodává fakt, že rouška mi při komunikaci s úřední osobou poskytuje dostatek ochrany, aby nebyly vidět nudle, které mi neustále vytékají z nosu a červené oči mohu jednoduše hodit na únavu po dlouhé cestě. Jaké je ale moje překvapení, že na hraničním přechodu s Německem žádná kontrola neprobíhá. Pln naděje a optimismu tankuji na benzínce ARAL  kvalitní německou naftu a přijíždím do Rostocku s hodinovým předstihem. 

Opět žádná kontrola. Vyhledám svojí kajutu, před spaním ještě zavítám do lodního bufé, nandám si jídlo, zkonzumuji a opět žádná kontrola. Jenže chyba lávky! Namátková kontrola přecejenom proběhla, když mi někdo nepozorovaně zkontroloval kapsu, ve které jsem měl vstupní kartičku do kajuty, po několika okamžicích těžko popsatelné paniky mi paní na recepci vydává kartičku novou a s úlevou zjišťuji, že kajutu nikdo nezvaný nenavštívil a všechny věci jsou stále na svém místě (takové ty drobnosti jako klíč od auta, mobil, noťas, peněženka a tak). Uléhám a nemůžu usnout. Když už se mi to konečně povede, probudí mě hlášení palubního rozhlasu, že za hodinu budeme v Trelleborgu.

Krásně odpočatý usedám opět do vozu, stále obklopen pestrou směsicí různě opotřebovaných kapesníčků a opouštím trajekt. Opět žádná kontrola! Vyrážím tedy na 900km dlouhou cestu na hranice s Norskem, zastavuji pouze u Mekáče a několikrát se vymočit, jinak byla celá cesta katastrofálně nudná a z mikrospánku mě probere jen občas zacinkající mobil. V tom se ale přiblížila hodina H, okamžik O a místo M: Norská státní hranice. V dalším záchvatu paniky pozoruji kolem sebe hromadící se posmrkané kapesníčky, a taky že nemám připravenou žádnou řeč. Kvapně poklízím nepořádek v kabině a to už příchází příslušnice celní správy, žádá doklady a položí otázku: 

"Why are you here?" 

Popravdě čekal jsem všelicos, ale takto sugestivní a existenciální entrée mě značně rozhodilo. Začínám blekotat něco ve smyslu, že jedu navštívit přátele, něco jim vezu a taky že bych si chtěl zakajtovat. Příslušnice nechápavě krčí rameny, očekává něco víc. Vytahuji připravené dokumenty, vysvědčení o negativním výsledku koronatestu a písemnou pozvánku od paní Inger-Brit, kde jsem zamýšlel, že bych mohl trávit karanténu. Příslušnice si se zájmem pročítá obsah dopisu a odchází se poradit s kolegou. Začínám být značně nervózní, jestli jsem něco nepokazil, jestli mi někde neteče nudle nebo krůpěj potu. Přichází příslušnice a její kolega. Znovu se mě ptají, proč jedu do Norska, za kým tam jedu, co tam budu dělat. Odpovídám zmateně, že na návštěvu a kajtovat. Chvíle nechápavého ticha. Příslušnice vystřídá řadu výrazů v obličeji, žádný z nich ale nenaznačuje ani stín pochopení. Příslušnice a její kolega se odcházejí poradit s dalším kolegou. Nyní již propadám do čirého zoufalství, že jsem to nezvládl. Přichází příslušnice s dalšími dvěma kolegy. Ptají se mě potřetí, kam jedu a co tam budu dělat. Trpělivě poskytuji odpovědi. V tom příslušnice položí otázku, která dramaticky změní průběh dosavadního rozhovoru:

"So, you are not going for work? This is a leisure trip?"

"Yes."

"Ahaa! Then, you are not allowed to go to Ustaoset."

Suché polknutí.

"You need to go to quarantine hotel, I'll give you the address, ok?"

Uff. Tak nakonec aspoň něco, nemusím to otáčet, bookovat potřetí trajekt Rostock-Trelleborg a jet domů, hurá. Všichni máme obrovskou radost, že jsme se konečně pochopili, takže dostávám papírek s adresou, celé osazenstvo hraničního přechodu mi mává na odjezd a oddychují si, že to hovado je konečně pryč. Tak rádi se mě zbavili, že po všech těch letech pašování alkoholu, teď když vezu pár flašek vína a nemám nic nad limit, se mi ani nepodívali do kufru a nezeptali se, jestli nemam něco k proclení. Utírám nahromaděné nudle pod rouškou a ve spěchu opouštím celní prostor, kdyby si to náhodou rozmysleli.

Přidělený karanténní hotel nachází se asi 20km od hranic v městečku Sarpsborg hned u dálnice. No a jak to tu vypadá a probíhá, to už si necháme zase na příště!

Váš navždy oddaný 

Cherok

historik a korona-dobrodruh

Suproška!

Moji milí čtenáři,

vítám vás u dalšího příspěvku na našem blogísku, dnes toho máme hodně k probrání, jelikož se musíme vypořádat v jednom souvislém textu se zážitky nasbíranými za celých pět dnů, tak se nebudeme zbytečně zdržovat a jdeme hned na to.
Tak hned první den po našem příjezdu byl velmi pěkný. K snídani jsme dostali lahodný párek s plnotučnou nebo kremžskou hořčicí podle libosti, instruktor Tomík nám vydal potřebné vybavení, naskákali jsme do aut a jelo se směr Harda. Zastavili jsme nedaleko usedlosti Fagerheim, viditelnost nebyla úplně optimální, ale foukalo a jezdit se dalo, takže šup vybalit draky a jedeme.
Ono vůbec snažit se popsat pocity kajtera když nacvakne lyži, hodí draka na dvanáctku a mávne, to prostě nejde. Je to tak komplexní jev spočívající v sérii chemických reakcí a nervových přenosů, jehož výsledkem je, že se kajter po jedné vydařené otočce neudrží a vykřikne nadšením. Když se k tomu přidá efekt okolní zasněžené přírody, je to obyčejné kajterské štěstí za hranicí mých vyjadřovacích schopností a tak vás odbudu dvěma obrázky, které snad tu atmosféru alespoň trošičku vykreslí.

A vůbec, ta technika. Když jsme sem jeli v roce 2010 poprvé, a nechci nikomu sahat do svědomí, nikdo z nás snad ani nevěděl, že existuje slovo dron. Teď jsme v roce 2020, prezidentem je Zeman, premiérem Babiš a dron je takřka spotřební zboží, takže ho tu teď máme dokonce ve třech exemplářích. Použiji tedy tento dech beroucí pokrok ve společnosti a technice k dalšímu oslímu můstku a dovolte mi malé zamyšlení, kam jsme se od té naší první výpravy dopracovali. Uvědomil jsem si to, když nás instruktor Vojta při nástupu do raketoplánu Ford Transit Turbo nejdříve navnadil přítomností "bufíku" na palubě, jaké bylo pak moje zklamání, když ze švédských stolů v bufé zbylo jen přídavné naftové topení, které máme zapnout, když nám bude zima. Když jsme sem jeli poprvé, skutečně mě ani ve snu nenapadlo, že se jednou dožiju doby, kdy mě budou vozit na spot autem a servírovat mi excelentní polopenzi, chtěl bych tedy znovu vzdát hold Kekrtovi za jeho beraní hlavu a nezdolnou píli, kterou zdejší komfort pro nás kajtery vybudoval. Díky Jeníku!
Jak jsem již předesílal, musíme dnes probrat záležitosti několika dnů, nelze se tudíž vyhnout určité zkratce. Přímým aktérům se tak předem omlouvám, pokud jednotlivé příběhy půjdou až příliš na dřeň.
Tak předně Renda. Ten tu po sportovní stránce neprožil úplně ideální týden, jelikož první den zapochyboval, jestli už kajtování dočista nezapomněl, aby pak přišel na to, že chyba byla v zamotaných šňůrách, nadto dostal pár knížecích rad a nakonec i vynadáno, aby si na pokraji duševních sil konečně mávnul drakem, ujel pár set metrů a vypnul mu vítr. Druhý den si to doufám vynahradil, když se mnou absolvoval extrémní trek na sněžnicích v nepříliš přívětivém počasí. Potkali jsme sobí štěnátko, jež si ladnými pohyby cupitalo po sněhu a po několika kilometrech jsme si došlápli do chatičky Prestholtseter, kde bylo kupodivu otevřeno a dali jsme si luxusní čaj a sendvič za krásných 200 norských korun, přesně v duchu hesla ceny mírné, obsluha vzorná. Jediné, co bych snad provoznímu vytknul, byla vyprodaná gulášová polívka, kterou inzeroval na tabuli, jako komu jí kdy vyprodal, když v tý Čině, co venku řádila, tam snad nemohl kromě nás nikdo dojít, ale budiž. Slupneme sendvič a vedoucí výpravy už plánuje další cestu.

Zpátky jsme se vraceli podél ikonické Stolové hory, a když jsme to stočili k základně, potkali jsme pár členů naší partičky, jak brousí na kajtu svahy nad Ustaoset, jelikož jsem měl svoji tvář po několikakilometrovém pochodu v protivětru zbičovanou krystalky ledu, ani jsem moc nelitoval, že jsme se na to s Rendou vyprdli a celou kite session tohoto dne uzavřel Stejnáč při elegantním skluzu ke dveřím chalupy těmito slovy: Big day. Za kajtovací skupinu jedna ilustrativní fotografie:

Další dny byly poznamenány zavřením závory na silnici Rv7, čímž se začaly spřádat různé alternativní scénáře a naše partička se rozdělila na několik svébytných skupin: pravověrní kajteři, zarytí běžkaři a neoblomní zevláci. Konkrétně dnešní den dost nahrával poslední skupině, protože i když závora už byla ráno otevřená, celodenní nahánění větru ovoce nepřineslo, tak jsem alespoň pořídil nějaké záběry při testování max altitude drona (obrázky pořízeny na Dyranutu ve výšce 500 metrů nad terénem):

Ty sou co! Alespoň se mi potvrdila teorie, kterou jsem se snažil poslední tři roky vyzkoušet. Teorie zní, že za normálních předpokladů totální bezvětří přináší kajterovi stavy hluboké deprese a smutek ze zmařeného času, ale pilotovi dronu vykouzlí široký úsměv na rtech. Když si to tak uvědomuju nechybělo mnoho a mohli jsme mít dnešní vyprávění zpestřené ošetřováním rozsekané Stenáčovi ruky, když mi ukazoval, jak dron umí přistávat na dlaň, chvíli se nekoukal, dron mu krásně sjel po ruce a jen tak tak se nedostal do kontaktu s vrtulemi, co točí 50 tisíc otáček za minutu a nemají slitování. Snad jenom před dráty vysokého napětí mají tyto vrtulky respekt, ale budu už Rendu šetřit a jeho pilotní klopýtnutí mu už nadobro odpouštím. Jeho citlivá duše to totiž schytala s plnou parádou včera, když jsme dostali telefonát od majora Cowleyho, že Renda nemá svoje lyže a musí si nastavit jiný, nadto na tuto nově upravenou lyži neměl ani adekvátně dlouhé tulení pásy, no zmar na zmar. Já jsem v tomto dni vytvořil údernou skupinu s Pekkem a vydali jsme se odpanit jezero Ustevann. Rosný bod a větrné podmínky nebyly zpočátku úplně dokonalé, ale náhle nám do zad zadul čerstvý vánek a my vycítili šanci. Ladnými pohyby sobího mláděte jsme z útrob batožiny rozbalili naše vzdušné autobusy a vyrazili směr jezero, nicméně zaznamenal jsem pár poryvů, jež mě vylekaly natolik, že jsem draka odstřelil a dokonale zamotal, takže jsem na jezero pokračoval pěšky a v již vyhasínajícím větru draka opět rozmotával. Pekk obohatil můj kajterský slovník o nové slovo "galerie", já zase jeho obohatil o poznatek, že i galerii v navázaném draku lze zauzlovat. V již perfektním bezvětří, kdy jsme k přenosu hlubokých životních pravd strojníka Luboše nebyla potřeba ani vysílačka, jsem svůj kajt dostal do vzduchu a po brutálním pojezdu v délce sta metrů na obě strany, jsem zase draka úhledně sbalil a vrátil se na základnu. Abychom ten den zcela nepromrhali, vyrazili jsme alespoň za nákupem nožů do Geilo, pojedli na banzínce K-Circle luxusní hamburger a pořídil jsem pro vaši potěchu alespoň následující záběry stolové hory a okolí Ustaosetu:

Nerad bych opomenul důležitou součást našeho pobytu, a tou jest společenský život partičky, když se zrovna nehoníme někam za větrem. Velkým zpestřením, kromě notoricky známých stolních her (okořeněných tradičně vyostřenými konflikty ve výkladu pravidel), byl náš včerejší večerní výlet na sáňkařskou dráhu v Dagali. Většina z nás moc netušila do čeho jde, ale byla to neskutečná zábava. Posadí vás na řiditelný bob, nasadí helmu s čelovkou, vyvezou na kotvě na úpatí lyžařského svahu a jedete. Po prvním svezení si troufáte víc a víc řezat zatáčky až neodvratně skončíte mimo trať a při poslední jízdě s hromadným startem ve snaze o co nejlepší výsledek převrátíte svůj nepřevratitelný bob. Litujte všichni, kdo jste nebyli!

Teď už máme po Valentýnu, dárečky byly rozbaleny a zítra partičku čeká poslední den, někteří v časných ranních hodinách vyrážejí na letiště, někteří ještě doufají v poslední pojezd, já ale nepřestávám být fascinován tím, jak moc se to letos povedlo a jak jsme zdárně vykročili do třetí pětiletky. A pozor na ty asteroidy sakra a červí díru, nebo na tu planetu Snowkite nedoletíme!

Jáj, budoucnost..
Váš Historik. 

Jihad Bells!

Jsou věci, které jdou velmi těžko vyprávět, musí se prostě zažít. Do této kategorie, jistě mi dáte za pravdu, můžeme směle počítat i nekončící šňůru výletů za sněhovým šílenstvím a to už moji milí začínáme druhou dekádu těchto neopakovatelných výletů a setkání. Uff! Dekáda, to je deset let, kdybyste nevěděli.
Dnešní vyprávění ale začneme v 5000 kilometrů vzdáleném Erbílu, hlavním městě autonomní oblasti írácký Kurdistán.
Jestli vám to přijde jako velmi nečekaný časoprostorový skok, nemusíte si protírat oči a štípat se do slabin, je to zkrátka přesně jak jsem napsal. Ještě minulý týden jsem se promenádoval po bazaru v blízkosti Citadely a odrážel nabídky kvalitních vysavačů a považoval bych za své selhání o tom neztratit alespoň pár řádek.

 

Tak tedy můj první výlet do Iráku byl velmi zdařilý ze všech hledisek. Jednak jsem nyní živ a zdráv v mojí milované chatě v Ustaosetu, konečně jsem se podíval do země, o které si našinec může číst každý den v novinách a trošku poupravit dojem všeobecné apokalypsy, zároveň si však i uvědomit některé drsné zákonitosti života v islámské krajině. Abych si hned na začátku odbyl do nejsmutnější, jakožto dlouholetý kynolog-amatér jsem velice těžce nesl přístup zdejších lidí k němým tvářím, jehož esencí je ledabyle pohozená mrtvola psa nedaleko naší kanceláře, která se tam objevila hned zkraje pobytu a spokojeně si tam tleje patrně dodnes. Je to šokující a srdcervoucí, nicméně to tak je a člověk nenadělá nic, život každého tvora má svůj začátek a konec.
Jinak ale můj dojem z Kurdů je výborný, jsou to mimořádně přátelští a veselí lidé, kteří chodí do práce, nakupovat, jíst a kouřit šíšu úplně stejně, jako kdekoliv jinde na světě, tedy žijou všem Íránským raketám a běsnění džihádistů v nedalekém Mosulu navzdory. Dokonce si z toho umí udělat i legraci, k čemuž dokládám následující pěkné video nejen pro děti: https://www.youtube.com/watch?v=i_CXKjcE-4g
A přes trošku lopotný oslí můstek jsme se vrátili zpátky z Paříže do Norska (aby jste to docenili, musíte si opravdu pustit to youtubko aspoň na chvilku). Letos poprvé jsem si přepravu do zasněžených planin naplánoval tak, že jsem si odpustil 24-hodin Le Mans v autě přes půl Evropy a tak jsem měl ráno nařízeného budíka v 7 ráno, abych se stihl zabalit a dojet na letiště Václava Havla. No už v půl 9 jsem otevřel kufr, abych z něj vyházel smradlavý trenky vysušené drsným iráckým vzduchem a nahradil je vyvoněným spodním prádlem vypraným v pračce LG a jemně prosušeným v sušičce Bosch. V 9 hodin vyrážím směr Terminál 2 a na příjezdové cestě na letiště mi dochází, že jsem si nechal doma peněženku. Matka prozřetelnost ale zasáhla a vnukla mi těsně před odjezdem přibalit do příručního zavazadla cestovní pas, i když při cestě do Norska se jedná o doklad nadbytečný a tím byl můj odlet v 10.40 zachráněn. Nemám s sebou ani lyžáky a spolubydlícímu Dejvovi jsem zkonfiskoval trafo k notebooku, které jsem den předtím nechal v práci, takže zatím mě k hodnocení mého odjezdu napadá přiléhavě anglické heslo "flawless". Seznam dalších věcí, které jsem doma zapomněl, budu přikládat průběžně v následujících dnech.

Nálada v chalupě je tradičně vynikající, tak jen heslovitě k průběhu prvního večera: ve smallworldech mě opět nešetřili ani nováčci a s umšmudlanými 75ti body se opravdu vyhrát nedá. Jídlo od Fíly bylo skvělé, ještě teď mě fazole z chilli con carne nutí vyhledávat volný slot na záchodě a že jich vzhledem k obsazené chalupě moc není. Zahájili jsme kalibraci sauny, pro příští seanci jen musíme upravit regulátor teploty ve smyslu "volume doprava" a již teď se těším na autentickou saunovou ceremonii v podání Pekka, jež zatím jen rámcově naznačil některé pohyby a řeknu vám, je na co se těšit. Proběhlo i několik kol oblíbené společenské hry Blafuňk a po nesmělých začátcích jsme ověřili, že ta hra má velký potenciál do dalších dní. Zakončili jsme noční směnu první skutečně vyladěnou týmovou hrou pro mobily Spaceteam a velkým zážitkem je jak hrát hru samotnou, tak i sledovat hráče v jejich zapáleném pohroužení (kurva vypněte už někdo to hypergalaktický leštítko!).
Na úplný závěr jsem si nechal okénko pro fajnovou seznamku, přejeme oběma chlapcům, ať se jim jejich nejtajnější tužby a přání vyplní a najdou své ideální partnery!

Buďte dobří a pokračování zítra.

S nehynoucí úctou váš Historik.